[ 11.6.2004, Barbora Petrová Rovné příležitosti > Politika ]

V době čím dál tím sílících diskusí na téma ženy a politika, se ještě jednou vraťme k zhodnocení kulatému stolu s kandidátkami do Evropského Parlamentu, který pořádala o.p.s. Gender studies v rámci kampaně Hlas ženám.

Mohl by v českém parlamentu či dokonce v tom evropském vzniknout společný klub sdružující ženské zástupkyně napříč politickými stranami? A co na to páni poslanci? „Mysleli by si, že tam vyšíváme, mluvíme o porodech a drbeme,“ skepticky konstatovala poslankyně Jiřina Nováková, kandidátka ODA do Evropského parlamentu.

Existuje tedy možnost, že by se české ženy ve vysoké politice dokázaly sjednotit a navzájem si pomáhat? A co vlastně mohou nabídnout české kandidátky Evropskému parlamentu, pokud budou zvoleny? I o tom se diskutovalo ve středu 27. května u kulatého stolu v Nostickém paláci. Druhé části konference Ženy ve volbách do Evropském parlamentu 2004 se zúčastnilo 5 kandidátek na posty poslankyň v letošních volbách. Pozvání přijaly: Eva Hauserová (Strana pro otevřenou společnost), Jiřina Nováková (ODA), Petra Edelmannová (Národní strana), Alena Hromádková (Konzervativní strana) a Neela Winkelmann-Heyrovská (Strana zelených).

I tato debata však potvrdila ono staré známé, že co člověk to názor. Vedle sebe se tu sešly zástupkyně celého spektra politických stran, ale jak se ukázalo jablko sváru nebylo ani tak v politickém přesvědčení jako spíš v různém přístupu k postavení a spolupráci žen-političek. Zatímco Eva Hauserová (sedmá v pořadí na kandidátce SOS) volala po vzájemné solidaritě mezi političkami, tvářila se její kolegyně Petra Edelmanová (první na kandidátce Národní strany ), že silná žena k tomu, aby se dostala na špici, nepotřebuje ani pomoc jiných žen ani kvóty určující procenta zástupců jednotlivých pohlaví.

Všechny přítomné dámy se sice shodly na tom, že jejich nevýhodou je, že se v životě musejí, na rozdíl od můžu, neustále rozhodovat, zda dají přednost rodině, dětem, vzdělání či kariéře. „Na druhou stranu ale mají muži jen jednu volbu – kariéru, a právě proto jim nezbývá nic jiného než být tvrdí a silní,“ konstatovala jedna z přítomných .

Neshody mezi diskutujícími se objevily ve chvíli, kdy měly odpovědět nakolik, lze skloubit kariéru a rodinný život. Z jejich názorů si nezaujatý posluchač ( v našem případě to byly z 85 procent posluchačky), mohl odnést jen jeden, ne příliš povzbudivý, závěr: Čim výše se ženy na politickém žebříčku ocitají, tím častěji a s větším úsměvem tvrdí, že kariéru a rodinu dohromady zvládají levou zadní. Pravda však ve skutečnosti bývá obvykle zcela opačná.

Hlasy žen, které si uvědomovaly své téměř nezvolitelné pořadí na kandidátce, tak oproti energickým odpovědím zocelených a „úspěšných“ političek zněly, bohužel, spíše naivně. Stejně jako ono volání po ženské solidaritě a vzájemné spolupráci, která ženám, jež jsou v parlamentu stále ještě minoritní, může být prospěšná.

Nabízí se otázky (třeba pro příští diskuse): Znamená možnost volby vždy jen handicap? Je třeba být tvrdá a nelítostná politička bojící se ztráty kariéry, když vždy existuje ještě druhá volba? Proč se některé ženy snaží zvítězit nad muži jejich prostředky? Je lepší postupovat v politice sama a nebo se spojit se kolegyněmi z konkurenční strany?