[ 12.5.2004, Radka Radimská Partnerské vztahy > Rodina ]

Dvacáté století bylo dějištěm revolučních změn v oblasti postavení a práv mužů a žen a v oblasti rodiny a soukromého života. Jedním z důsledků těchto změn je diskuse, která v západních zemích existuje již od 70. let a v poslední době se objevuje i v ČR: diskuse o absenci otců a o nástupu matriarchátu.

Dvacáté století bylo dějištěm revolučních změn v oblasti postavení a práv mužů a žen a v oblasti rodiny a soukromého života. Jedním z důsledků těchto změn je diskuse, která v západních zemích existuje již od 70. let a v poslední době se objevuje i v ČR: diskuse o absenci otců a o nástupu matriarchátu. Tato diskuse vychází z faktu, že díky postupnému zrovnopravňování žen s muži byla postupně omezena absolutní moc otce v rodině jak nad manželkou, tak nad potomky. Navíc dalším důsledkem emancipace žen jdoucí ruku v ruce s pokračující individualizací společnosti byl nevídaný nárůst rozvodů, spojený s nárůstem počtu žen-matek vychovávajících své děti bez přítomnosti otce. Tou nejradikálnější změnou ale bylo zpřístupnění fungující antikoncepce párům, a zejména ženám, spolu s legalizací potratu, což umožnilo ženám převzít kontrolu nad svým tělem a vymanit se z nutnosti koloběhu neustálých mateřství.

Tyto změny, které dnešní generace mladých žen bere jako samozřejmé, byly ve skutečnosti těžce vydobyty generací jejich matek a babiček. Kromě jiného vzbudily a stále v určitém prostředí vzbuzují obavy a negativní reakce, které se projevují ve veřejném, mediálním i v odborném diskursu. Kritici těchto změn argumentují tím, že muži jsou vytěsňováni z výchovy, jsou nejistí ve své nové roli, matky se zmocňují veškerého vlivu a moci v rodině, otcové jsou matkami z rodin vytlačováni a v důsledku toho všeho jsme svědky nástupu matriarchátu. Řešení je zpravidla spatřováno v návratu k tradiční patriarchální rodině, v upevnění otcovské moci a omezení ženské svobody. Jak je tomu ale s těmito změnami ve skutečnosti?

V průběhu 20. století skutečně došlo k převrácení stavu věcí a velká část rodičovské autority, moci, ale i zodpovědnosti přešla z otce na matku. Z tohoto vývoje ale nelze vinit matky samotné, jelikož to nebylo jejich zamýšleným cílem, ale ani otce absentující z péče o děti. Je třeba se podívat na celý systém vztahů v rodině a reprodukci a na jeho historii. Je zřejmé, že ve druhé polovině 20. století byla narušena většina principů, na kterých spočívala patriarchální organizace rodiny. Mizí právní nadřazenost muže, ženy se afirmují jako individua. Se vstupem na pracovní trh se stávají v jisté míře na muži ekonomicky nezávislé, díky ženské antikoncepci a svobodné interrupci volně disponují svým tělem, mateřství se tak pro ně stává formou seberealizace a ne již biologickou nutností. Tento vývoj budí v určitých skupinách obavy o budoucnost rodiny a o blaho dětí. Většina používaných argumentů sice vychází ze skutečné situace, ale nebere v úvahu všechny proměnné, zakládá se na určité ideologii, která je zastřena závojem vědy. Často jsou to argumenty velmi podobné těm, které byly používány již před dvěmi sty lety. Pokusme se tedy odpovědět na otázku, zda skutečně došlo k přesunu moci z otců na matky, zda je evropská rodina skutečně pod nadvládou matek, a to prostřednictvím pohledu na několik oblastí, které se nacházejí v centru sporu o rozdělení moci mezi mužem a ženou v rodině.

Antikoncepce

Antikoncepční techniky jsou dnes feministickým hnutím chápány jako pozitivum pro ženy, které díky nim nejsou limitovány být jenom matkami. Přesto ale v minulosti jejich aplikace vycházela v první řadě z iniciativy mužů a ženy k ní byly přesvědčovány jen velmi zvolna. První volání po „stávce břich“ vyšlo od socialistických aktivistů – mužů, kteří tím chtěli docílit snížení počtu dělnických pracovních sil a tím pádem zvýšení platů. První feministky nejprve vystupovaly jako matky, a žádaly práva ve jménu svého mateřství; postupně ale převzaly myšlenku „stávky břich“ a začaly odsuzovat mateřství ve prospěch jiného uplatnění ženy.

V protikladu z prvotního nadšení z možností, které antikoncepce ženám přináší, se ale vynořují i argumenty, zpochybňující podíl ženského hnutí na tomto vývoji a zároveň i jeho jednoznačný přínos pro ženy, zejména co se týče hormonální antikoncepce. Ukazuje se, že hranice mezi zastánci a odpůrci antikoncepce nikdy neprobíhala mezi muži a ženami, ale spíše mezi konzervativci a liberály, kteří obojí byli muži i ženy. Za úvahu stojí fakt, že antikoncepce a potrat byly legalizovány a rozšířeny v momentě, kdy to nejvíce vyhovovalo kapitalistickému systému a trhu: potřeba ženské pracovní síly, zvýšení populace po babyboomu (který na západě proběhl v 50. – 60. letech 20. století). Antikoncepce a potrat byly velmi rychle medikalizovány a tím se dostaly naprosto pod kontrolu lékařů, což byli v té době muži, stejně tak byli muži vynálezci většiny antikoncepčních technik a zákonodárci umožňující jejich používání. Bez jejich souhlasu by rozvoj antikoncepce nebyl možný. Výroba a prodej antikoncepce představuje ohromný zdroj příjmů, navíc jsou marketingově preferovány ty metody, které se dají dobře komercializovat – a platí ženy. Objevují se také argumenty, podle kterých byla hormonální antikoncepce ve skutečnosti navržena tak, aby dobře sloužila mužské sexuální touze: žena je vždy k dispozici bez rizika oplodnění, ale musí za tímto účelem konzumovat množství hormonů.

Přínos dostupné a spolehlivé antikoncepce pro ženy rozhodně nelze zpochybnit, je ale užitečné se zamyslet nad tím, jak může být ženská potřeba omezit vlastní plodnost manipulována a využívána. Každopádně se zdá, že prvním impulsem k omezení plodnosti a tím pádem k rozvoji antikoncepce nebylo ženské volání po osvobození od neustálého rizika těhotenství, ale tlak mužů-otců na matky, aby snížily počet svého potomstva, k čemuž jim muži dali k dispozici prostředky. Ženy se ve druhé polovině 20. století těchto prostředků zmocnily a využily je k rozšíření své svobody (Knibielher 1987: 258-263).

Ekonomické postavení

Diskriminace žen na pracovním trhu v mnoha směrech souvisí se skutečným nebo jen potenciálním mateřstvím. Dnes se již sice neříká, že ženy nemohou zastávat důležitější sociální pozice proto, že jsou od přírody slabé a že vzhledem k tomu, že jejich tělo je předurčeno k mateřství, nemohou být ničím jiným než matkami. Oproti tomu se běžně argumentuje tím, že žena rodí a kojí děti, a proto má lepší předpoklady o ně pečovat, což jako by automaticky znamenalo, že o ně bude pečovat primárně ona po celé jejich dětství a navíc bude pečovat o domácnost i o manžela. Ženy-matky jsou tak stále nuceny pracovat na dvojí směnu; jejich práce doma není nijak finančně ohodnocena a navíc se negativně projevuje v jejich ohodnocení v práci profesionální. To, jak společnost dnes hodnotí práci matky, která pečuje a vychovává děti, se ukazuje ve výši příspěvku při rodičovské dovolené a v dalších sociálních dávkách, v České republice stejně jako v jiných zemích Evropy.

Rozdělení rolí v rodině

Industriální společnost je v určitém smyslu stále napůl feudální: od jednoho z partnerů se očekává kompetitivita a mobilita, zatímco od druhého obětování svých vlastních zájmů ostatním, neplacená práce a závislost (Beck, Beck-Gernsheim 1995: 6). Nástup žen na pracovní trh znamená konec tohoto uspořádání a zároveň konec rodinných ideálů – rodina proto už nemůže existovat v takové podobě, v jaké existovala do 70. let 20. století. Běžnou konzervativní reakcí je obviňování žen ze sobectví a z krize, do které se rodina dostala, obviňování za nárůst rozvodů a za nedostatečnou péči o děti – to vše proto, že ženy odmítají nadále podřizovat své zájmy zájmům rodiny a chtějí se stát individui se stejnými právy, jako jejich manželé.

Profesionalizace výchovy

Během 19. století se péče o malé děti a hygiena stala vědou a mateřství se dostalo pod lékařskou a vědeckou kontrolu. V průběhu druhé poloviny 20. století se stala vědou i výchova dětí. Prvním impulsem byla Freudova teorie na přelomu 19. a 20. století, která varovala matky před přehnaným citem vůči synům: dávat příliš mnoho lásky se stalo stejným nebezpečím jako dávat málo lásky. Ale zejména v 60. letech dochází k masivnímu rozšíření psychologie a psychoanalýzy a její popularizaci mezi rodiči. Od té doby neustále vychází spousta odborných návodů, jak se správně starat a vychovávat děti, z rodičovství se stala odborná činnost. Rodiče, a hlavně matka, je stále sledována odborníky, řídí se jejich radami, které nachází v příručkách a časopisech. Výsledkem je stále větší časová, psychická a materiální náročnost rodičovství, která se ale odráží hlavně v mateřství. Matka je vystavena ohromnému stresu – nemůže totiž nic udělat úplně dobře, jelikož na vše existuje několik rozcházejících se odborných názorů. Mateřství se tak stává stále náročnějším, přestože dnes domácí práce a péče o děti je usnadněna službami a technologií a žena by tak teoreticky měla mít mnohem víc času na jiné činnosti. Ve skutečnosti se výchova stává tak náročnou, že ženy opět musí trávit většinu svého času péčí o rodinu (studování příruček, učení se doma s dětmi, doprovázení do kroužků, konzultace odborníků, cvičení atd.) (Knibielher 1987: 264-265; Singly 1993).

Otázka rozvodu

Vdaná žena, která akceptuje převažující tradiční rozdělení genderových rolí v rodině, má horší podmínky investovat do své pracovní kariéry, zpravidla svou kariéru podřizuje rodině a tím pomáhá manželovi v jeho profesionálním rozvoji. Vdaná žena sice sdílí status a životní úroveň svého manžela, ale tato kompenzace má své nedostatky - žena za ni totiž platí svou nezávislostí. Její kapitál je přímo závislý na tom, zda setrvává v manželství s daným mužem, do kterého investuje své zdroje. Jakmile dojde k rozvodu, žena přestává sdílet manželovo ekonomické postavení a tím ztrácí podíl na zdrojích, které předtím vložila do manželova profesionálního úspěchu. „Během rozchodu, momentu, který znamená explicitní vyřizování účtů mezi partnery, žena nezískává zpět to co investovala, přestože měla během let trvání manželství přístup k peněžním a symbolickým výsadám svého manžela“ (Singly 2002: 180). Ženy jsou sice českými soudy ještě stále privilegovány v otázce svěřování dětí do výchovy, ale s rozvodem většinou ztrácejí svou původní životní úroveň a nezřídka se dostávají až na hranici chudoby.

Z výše uvedeného je zřejmé, že přes všechny změny, ke kterým ve 20. století v rodinném uspořádání vztahů mezi muži a ženami došlo, je žena v rodině stále nucena podřizovat své zájmy zájmům manžela a dětí. Stále na ní spočívá většina domácí a výchovné práce, jen při tom zvládá ještě i zaměstnání. Skutečným problémem, který je třeba studovat, nejsou ženy, ale jsou to muži. Zatímco život žen se v posledním půlstoletí dramaticky změnil a ženy se těmto změnám více méně přizpůsobily, nyní se budou muset změnit muži. K zásadním transformacím došlo zejména ve čtyřech sférách ženského života: v rodině, práci, v ženské identitě a v oblasti ženské intimity či sexuality. U mužů se ale nezměnilo skoro nic. Většina z nich stále věří, že mohou mít vše (například zároveň šťastnou rodinu a naprostou volnost v rozvoji kariéry). Mohou to ale mít jen díky tomu, že ženy to nemají. Většina mužů sice souhlasí s nutností emancipace žen a s rovnou dělbou domácích prací, ale jaksi stále doufají, že jich osobně se to netýká. Jako by bylo možné, aby ženy obecně byly rovnoprávné a emancipované, ale konkrétně jejich partnerka se bude nadále věnovat péči o rodinu a podřídí svou kariéru potřebám svých dětí a manžela – a to je jádro problému. Jediné možné řešení spočívá v tom, že se muži smíří se ztrátou svých privilegií a skutečně akceptují ženy jako bytosti se stejnými právy a nároky jako mají oni sami. Onen zmiňovaný strach z nástupu matriarchátu je totiž jen strachem ze ztráty nadřazeného mocenského postavení, které je pro většinu mužů stále nevyslovovanou samozřejmostí, ať si to uvědomují či nikoli.

Radka Radimská

Literatura:
Beck, U., Beck-Gernsheim, E. 1995. The Normal Chaos of Love. Cambridge: Polity Press.
Knibielher, Y., Fouquet, C. 1977. Histoire des mères. Paris: Montalba.
Knibiehler, Y. 1987. Les pères aussi ont une histoire. Paris: Hachette.
Singly, F. de 1993. „Les habits neufs de la domination masculine“. Esprit 196: 54-64.