[ 9.4.2004, Kultura > Kultura a umění ]

Ženy pro měny

V říjnu 2003 se v českých kinech objevil dokument Eriky Hníkové Ženy pro měny. Poprvé to bylo na 7. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Dokument získal několik cen a má i šanci jako jeden z mála dokumentů najít si cestu do kin. Tématem tohoto dokumentu je ženská krása, či přesněji řečeno ideál ženské krásy a celý průmysl, který ho spoluvytváří. Jeho autorku k natočení tohoto dokumentu inspirovala kniha Naomi Wolf Mýtus krásy, i přesto že je v ní řada momentů, s kterými nesouhlasí. Podle E. Hníkové ideální ženu, která se objevuje například na reklamách v časopisech, nevymyslel svět mužů, který vládně světovému průmyslu, aby ženu opět učinil nesvobodnou a nutil ji tak neustále se zaobírat svým tělem, tak jak to ve své knize tvrdí N. Wolf. I proto v dokumentu vystupuje pouze jeden muž – fotograf nakladatelství Stratosféra. Téma dokumentu si E. Hníková vybrala, protože se podle ní jedná o důležité společenské téma, které hýbe současností.

Dokument má dvě roviny. V jedné sledujete příběhy několika žen. Některé trápí „tělesný nedostatek“ a snaží se o dosažení mytického ideálu krásy. Objevují se zde však i modelky, které se stávají nástrojem, pomocí kterého je tento ideál prosazován. Všechny pak svým chováním podporují existenci průmyslu krásy a zároveň se stávají jeho obětí – ať už jde o ženy s pseudoproblémy týkající se jejich vzhledu či modelky. Druhou rovinu pak tvoří média. Ta zde zastupuje časopis určený ženám Cosmopolitan, přesněji pak jeho šéfredaktorka Sabrina Karasová, a okrajově i módní fotograf. Média a skupiny, která se k ženskému kultu krásy staví kriticky, zde zastupuje Feministická skupina 8. března se svým časopisem Přímá cesta. Bohužel zařazení Feministické skupiny do tohoto dokumentu působí jako nepříliš promyšlený tah, trochu chaoticky a neprogramově. Je škoda, že sekvence s Feministickou skupinou vyznívají příliš moralisticky.

To jak funguje průmysl s krásou ukazuje příběh Cosmopolitanu a celého molochu nakladatelství Stratosféra, jehož je tento časopis součástí, se Sabrinou Karasovou. Cosmopolitan je především o prodávání všeho možného: kosmetiky, oblečení, kultury i lidí. Ke Stratosféře patří také modelingová agentura Company Models, která produkuje modelky a tváře pro časopisy, které ve Stratosféře vycházejí (v současné době jich je 14, např. Harper´s Bazaar, Jackie, F1 nebo Esquire). Ředitelka kosmetiky i fotograf Cosmopolitanu přímo i nepřímo přiznávají, že hlavním posláním těchto časopisů je vydělávat peníze. I když právě ředitelka kosmetiky to přiznává velmi nerada, jakoby prozrazovala něco tajného. Je zajímavé slyšet právě z těchto úst, že je často šokována tím, jak jsou některé ženy ve vleku svého těla. Určitě nejsilnější osobou, která v dokumentu vystupuje, je Sabrina Karasová. Jednou z jejích nejdůležitějších vět je, že ona bojovat nepotřebuje, snaží se dělat nějaký časopis, pak zamkne a jde domů. Fakt, že jde jen o její zaměstnání, se snaží skrývat za spoustou slov. Často se také snaží odmítat, ostatně jako většina novinářů a novinářek to, že média mohou a mají vliv na ty, kteří a které je sledují a čtou. Tato strategie se dala vyčíst i z vystoupení Sabriny Karasové na diskuzi se šéfredaktorkami ženských časopisů, kterou v lednu 2003 pořádala feministická nezisková organizace Gender Studies. Neustále byly slyšet, podobně jako v tomto dokumentu, kolik přichází reakcí na články od čtenářek, jak pomohly, ale zároveň dochází k odmítání jakékoliv odpovědnosti za kult krásy, která tato média pomáhají spoluvytvářet.

Další dva příběhy se týkají žen, které se trápí tím, jak vypadají – Evu trápí povislá prsa a Magda se snaží zhubnout. V krátkých prostřizích pak sledujeme způsoby, kterými se snaží své „problémy“ vyřešit. Až absurdně působí hubnutí za pomoci relaxační kazety nebo Evina návštěva u plastického chirurga, kde lékař srovnává implantáty za pomocí použití různých značek aut. Další postavou je Karolína a její kamarádka Linda, které péči o tělo a vzhledu vůbec věnují spoustu času a přikládají jim zcela zásadní důležitost. Člověk, který správně nevypadá, u nich prostě nemá šanci.

Další postavou, která ukazuje fungování průmyslu s krásou, je Zuzana. Tu se autorce podařilo sledovat vlastně od začátku její kariéry na castingu pro soutěž Topmodelka nového tisíciletí až po její vítězství v této soutěži. Divák a divačka tak má možnost sledovat, jak vypadá takový pohovor s dívkou toužící stát se modelkou a co všechno musí absolvovat. Jednotlivé produkty (tak sama sebe nazývá Zuzana), kterým je kolem 15ti let se procházejí v plavkách a snaží se vypadat sexy. Je také zajímavé sledovat Zuzaninu maminku, která na začátku sleduje kariéru svojí dcery s radostí, ale postupem času je překvapená tím, jak to chodí – např. holky nemůžou jíst, co by chtěly. V jedné scéně pak konstatuje, že fotky s její dcerou jsou hezké, ale vlastně ta dívka na nich už není její dítě.

I když dokument přináší řadu zajímavých momentů, autorka bohužel sleduje problematiku kultu ženské krásy poněkud povrchně. Zaměřuje se pouze na ty nejviditelnější jevy a souvislosti – tloušťku, plastickou operaci prsou, modelky a celebrity. S tím souvisí i strategie, kterou zvolila pro popis působení médií – konfrontaci. Konfrontaci šéfredaktorky Cosmopolitanu a Feministické skupiny 8. března. Chybou je možná i to že to Feministická skupina 8. března přijala. Úporná snaha hledat konflikty a extrémy pak zastírá hlubší souvislosti mezi jednotlivými fenomény a názory.

Dokument E. Hníkové se hezky sleduje, stejně i jako její předchozí dokument Čtyři kroky dvojpůlka a dobře se u něj pobavíte. A to není málo. S dobrým pobavením u dokumentu však souvisí i otázka, zda osoby, které vystupují v obou zmíněných dokumentech nejsou zbytečně zesměšňovány a ztrapňovány. Jednou z tímto způsobem nejvyhraněnějších sfér je určitě nakupovací scéna s Karolínou a Lindou. Režisérka říká, že dává vystupujícím čas a sami se mohou rozhodnout, jak s ním naloží. A Karolína a Linda ho využily k nakupování. Otázkou však zůstává, zda jsou scény skutečně autentické a nakolik autorka využívá „svoje“ postavy pro své vlastní účely a stylizuje. V této souvislosti je určitě zajímavá věta, kterou E. Hníková řekla při našem rozhovoru a později se rozhodla, že nechce, aby v rozhovoru byla, protože zcela neodpovídá pravdě: „Já jestli jsem tam chtěla někoho ztrapnit, tak je to šéfredaktorka Cosmopolitanu. Ale ta je trapná, že se ztrapní sama.“ Je však také možné, že osoby, které v dokumentu vystupují, trapné nejsou, ale pouze odpovídají našim představám o trapnosti.

E. Hníková – nar. 1976, vystudovala tři roky filmové vědy na FF UK, poté studovala obor dokumentární tvorba na FAMU. Studium by ráda dokončila letos v říjnu absolventským filmem „Ženy pro měny“. Během svého studia na FAMU natočila několik dokumentů. Prvním z nich je „Čtyři kroky dvojpůlka“, který je o mladé dívce, která touží uniknout z malé vesničky na Moravě a stát se modelkou. Dokument získal několik cen a běžel také v České televizi. Ve 3. ročníku natočila 30ti minutový dokument o svých spolužácích/spolužačkách ze základní školy „Naše třída“. Ten ukazuje, jak se tito lidé zařadili do pracovního systému České republiky. Zatím předposledním dokumentem je absolventský film „Ženy pro měny“, který již diváci a divačky mohli vidět např. na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě či na Famufestu v Praze. I ten již získal několik cen. V současné době se shánějí granty a hledají další možnosti, jak získat peníze na uvedení dokumentu do kin. O jeho distribuci má zájem distribuční společnost Bontonfilm. Poslední dokument „Modelování života“ vznikl pro Českou televizi. Vystupují v něm tři dívky z dokumentu „Ženy pro měny“, které autorka objevila v oblastním kole soutěže Topmodelka nového tisíciletí v Hradci Králové. Film vypráví nejen o různých přístupech ke světu modelingu, ale také o tom, co jiného je v životě modeluje a utváří a jak je ovlivnila právě tato soutěž. Dokument má 28 minut a poprvé byl vysílán Českou televizí 29. ledna 2004.

Linda Sokačová (v dokumentu Ženy pro měny vystupující, neshodující se však s dokumentovou Lindou).

Zdroj: A-kontra. Recenze vznikla pro časopis Anarchofeministické skupiny Přímá cesta č. 6, který vyšel v březnu 2004. V tomto čísle najdete také rozhovor s autorkou dokumentu E. Hníkovou.