[ 15.4.2004, Zuzana Patočková Kultura > Jazyk a literatura ]

Ruská básnířka a prozaička Nina Nikolajevna Berberovová, která většinu života prožila v emigraci, ve společnosti velkých postav ruské literatury dvacátého století, se do Ruska vrátila až v roce 1989. Návštěvu podmínila vydáním své autobiografie Psáno kurzivou, kterou sestavila ze starých poznámek, deníků, básní a korespondence během pobytu ve Spojených státech na konci šedesátých let.

Kniha sklízela úspěchy v zahraničí, především ve Francii, ale v Rusku byla přijata s velkými rozpaky. Literární kritici, v čele s Romanem Gulem, o němž se Berberovová v knize zmiňuje jako o spolupracovníkovi sovětských vydavatelství ve dvacátých a třicátých letech, autorce vyčetli přílišnou subjektivitu a záměrné zkreslování informací. Na druhé straně názorového spektra vzbudila její osobitost a suverénnost hluboké uznání. Autobiografie Niny Berberovové je považována za její nejlepší dílo, které přináší netradiční pohled na ruskou literární emigraci. Berberovová čtenáři nepředkládá naučnou encyklopedii, za jmény jako Vladislav Chodasevič, Maxim Gorký, Ivan Bunin, Andrej Bělý, Dmitrij Merežkovský, Zinaida Gippiusová, Marina Cvetajevová, Anna Achmatovová, Alexandr Kerenský, Nikolaj Gumiljev nebo Vladimir Nabokov se pro ni skrývají blízcí přátelé, bytosti z masa a kostí, které vykresluje spolu s jejich slabostmi a zlozvyky. Berberovová zapojuje slavné autory do hry, při níž se sami stávají literárními postavami - hrdiny drobných epizod jejího životního příběhu.

Budeme-li se držet žánrových definic, pak je třeba říci, že Psáno kurzivou není čistou autobiografií. Berberovová volně přechází z „psaní o sobě“ k „psaní o jiných“. Období druhé světové války reflektuje formou deníkových záznamů a citací filosofických klasiků. V místech, kde vzpomíná na své přátele literáty, často přikládá celé dopisy a úryvky z básní, využívá publicistické útvary jako medailon a literární kritiku. Žánrová pestrost jí dává možnost uchopit jednotlivá období svého života tak, jak si zaslouží.

„Nehybnost, jak známo, vlastně neexistuje. Šeřík roste, pokládá své větve na střechu domu a dusí břízy; střecha se propadá; v kuchyni, kde se pekly pirohy, si splétá hnízdo pták; na dědečkově portrétu visí netopýři. Ani my sami dnes už nejsme těmi, kterými jsme byli včera, a to, co do nás vlévá život ráno, je něco jiného než to, co v nás usíná večer. A mění se nejenom naše přání, ale i naše možnosti – a také naše síly, pokud jsou vyrovnané. Fantazie neproměňuje jen své rysy, ale i svá témata. Cíle se posouvají a vášně, touhy, ctižádost – i sama existence se přetvářejí a onen bod v centru, k němuž tento mechanismus směřuje jako souhvězdí, se rovněž nepozorovaně posouvá; důležité už není tak důležité a hlavní přestává být hlavní.“ (s. 613)

Berberovová rekapituluje svůj osobní růst, cestu za dětskými sny, která byla po většinu času poznamenána existenčními problémy – chudobou a nesvobodou. Její výpověď je sebereflexivní a egocentrická. Přes veškerou intimnost, nebo právě pro ni, zůstává mnoho nevyřčeno. Záměrně vynechává ty detaily z osobního života, které by mohly jejím blízkým ublížit (například okolnosti jejího odchodu z Ruska s Vladislavem Chodasevičem). Roztříštěnost je nejpatrnější v kapitolách popisujících období druhé světové války.

V autorčině nahlížení na svět a ve způsobu, jakým navozuje atmosféru a rozvíjí příběh, lze vyčíst jednoznačně ženský rukopis. Ten se zde projevuje především smyslem pro detail - v mistrném zachycení momentek ilustrujících všední starosti. Bídu života v emigraci nedokládá analýzou tehdejší politické situace, ale píše o šatech šitých ze záclon, o prvním hrnci na kamnech, o tom, co se dá pořídit za skrovný obsah potravinových balíčků… K rozluštění některých autorčiných sdělení je potřeba podobná životní zkušenost, stejný úhel pohledu. Berberovová například detailně popisuje průběh rozhovoru s mužem, který ji nesmírně přitahuje, ve chvíli, kdy ji označí za bohyni, její vyprávění končí. Autorka předpokládá, že čtenářkám i čtenářům je naprosto jasné, čím ji dotyčný muž urazil. Tato víra ve vzájemné porozumění, v jakousi ženskou solidaritu, bere za své v těch částech textu, kdy Berberovová s notnou dávkou jízlivosti komentuje své kolegyně básnířky.

Nina Berberovová byla sebevědomá a samostatná žena, která na sobě celý život tvrdě pracovala, nebála se polemiky ani přímé kritiky. Literaturu obecně chápe jako cestu seberealizace, jako možnost uplatnění ženského pohledu na svět. Ve svých vzpomínkách nikdy nepropadá nostalgii ani iluzím. Jak sama tvrdí, jediným časem, v kterém chce žít, je přítomnost. Skutečnost odhaluje v její syrovosti a konkrétnosti. Obraz života ruské literární emigrace, který Berberovová předkládá, je sice subjektivní, ale velice plastický.

„Otázka smyslu života oddělená od samého života pro mě neexistuje. Život pro mě byl a je vrchovatě naplněn významy. Bytí je jediná realita, nic za ní neleží. Nic neodrážíme, nikam nespějeme – zde a jenom nyní něco znamená. Rozšifrovat smysl reality (uvnitř sebe samé i mimo mne), nalézt nitky svazující jednotlivé části tohoto smyslu navzájem a spojující je s celkem bylo pro mě vždy nezbytností. A tak se mi sám život stal smyslem, ne v abstrakci, ale v mém vlastním hmatatelném vztahu s mou dobou, která pro mě znamená pět šest světových událostí a pět šest světových jmen.“ (s. 91)

Vydání autobiografie Niny Berberovové lze označit za dosud největší triumf nakladatelství One Woman Press. Tato kniha, na rozdíl od jiných titulů, okamžitě vzbudila pozornost odborné veřejnosti. V denním tisku vyšlo několik pochvalných recenzí. V anketě Lidových novin Kniha roku 2003 se titul umístil na šestém až sedmém místě.