[ 2.4.2004, Lukáš Sedláček Násilí > Domácí násilí ]

Odborný pohled na fenomén domácího násilí v kontextu České republiky přináší publikace „Domácí násilí v českém právu z pohledu žen“, jejímiž autorkami jsou Jiřina Voňková a Markéta Hunková společně s kolektivem právniček AdvoCats for Women. Tento tým, pracující pod záštitou organizace proFem se mimo jiné věnuje právní pomoci ženám, které se staly obětmi domácího násilí, připravuje právní studie k dané problematice či pořádá školení pro sociální pracovnice/-íky.

Většina dosavadních studií o problémech spojených s domácím násilím se zaměřuje na otázky, které se zabývají psychologickými či sociálními aspekty těchto jevů a jejich následků. Kniha „Domácí násilí v českém právu z pohledu žen“ předkládá odborný pohled do legislativní problematiky, především z hlediska kriminologického, viktimologického a genderového. Autorky poukazují na právní specifika násilí, které se odehrává mezi blízkými osobami, a snaží se předkládat návrhy, které by umožnily lepší ochranu postižených osob. Kromě popisu českého právního systému nabízí publikace srovnání s jinými zeměmi, především evropského a amerického kontinentu.

Domácí násilí a české právo

Přestože je pojem domácí násilí často v médiích či odborných publikacích používán, v českém právním řádu zakotven není. V současné době spadá domácí násilí do oblasti občanského, rodinného či přestupkového práva, popř. do trestního zákona. Avšak právní normy zcela pomíjejí specifika takto páchaného násilí. Určitým krokem ke zrovnoprávnění domácího násilí s ostatními trestnými činy je novela trestního zákona, kde § 215a ustanovuje trestnost týrání osoby blízké nebo žijící ve společném obydlí. Novela, která začne platit od 1.6. 2004, a která je výsledkem dlouholetého snažení organizací proFem či ROSA, však zdaleka neřeší všechny problémy domácího násilí.

Jedním ze zásadních obtíží, které znemožňují trestat pachatele, je tzv. dispoziční právo oběti. Toto ustanovení totiž předpokládá souhlas oběti s trestným stíháním osob blízkých, které jsou podezřelé ze spáchání některých vyjmenovaných trestných činů, a které jsou zároveň typické právě pro domácí násilí. Tím však dochází k odlišnému postavení oběti, které je ublíženo osobou blízkou a cizí, neboť v případě osoby blízké se rozhodnutí o zahájení trestního stíhání přenáší na obět samou. A samozřejmě existuje celá řada důvodů, proč obvykle ženy svého partnera trestním orgánům nevydají. Tím nejčastějším je systematický nátlak – vyhrožování „já si to s tebou vyřídím“, což se často i následně děje. V naprosté většině případů je totiž pachatel vyšetřován na svobodě, což znamená, že oba partneři nadále bydlí ve společné domácnosti. Nezanedbatelným důvodem je také nátlak ze strany širší rodiny a okolí, neboli argument typu „…přece nepošleš do kriminálu tátu svých dětí“. Podvědomí, které v české společnosti stále přetrvává – že „udávat“ svého partnera je něco divného a odlišného od udání cizího násilníka, má tak poměrně silnou oporu v zákoně. Ve většině evropských zemích platí, že trestní oznámení podává po ověření činu policie.

Tento problém odhaluje střet veřejného a soukromého práva. Česká republika tak zastává konzervativní pojetí – stát má co nejméně zasahovat do prostředí rodiny, které je místem ryze intimním a tudíž se tak připravuje o možnost intervence a ochrany týraných osob. Zákony samotné tak podstatně stěžují potírání domácího násilí, které je v mnoha ohledech naopak závažnější než jiné druhy násilí. Zatímco násilí ve veřejném prostoru je viditelné a oběti mají větší možnost se jeho opakování vyhnout, násilí konané doma je zahaleno rouškou partnerského vztahu. Navíc je protkáno mnoha složitými vazbami – ekonomickými, citovými. V českém právním řádu sice existuje několik výjimek, které toto pojetí narušují, avšak v praxi jsou téměř nevyužívané. To je příklad institutu zajištění podezřelého, který umožňuje policii pachatele zajistit na dobu 24 hodin. Tato doba by se tak dala využít k zajištění ochrany oběti a k získání důkazů.

Poučení z Rakouska a další příklady ze zahraničí

Jedním z nejúčinnějších zákonů disponuje Rakousko, kde byl v roce 1997 přijat „Spolkový zákon na ochranu před domácím násilím“. V něm byla mimo jiné zakotvena možnost vyklidit násilníka na čas z bytu, na který má určité právo. Oběť tak není nucena si hledat azylové bydlení a přijít tak o veškeré své sociální kontakty s okolím. Existují také země, kde neexistuje speciální zákon o domácím násilí, a přesto je ochrana obětí na vysoké úrovni. To je příklad Holandska, kde bývá domácí násilí považováno dokonce za přitěžující okolnost. A stejně jako v mnoha zemích, je i v Holandsku zahajováno trestní stíhání bez souhlasu poškozené/ho. Velká pozornost je také věnována výcviku policistů, kteří tak znají specifika násilí páchaného v domácnostech.

Tým AdvoCats for Women upozorňuje také na některé absurdní právní systémy, které umožňují například automatické propuštění pachatele znásilnění, pokud své oběti nabídne sňatek a ona jej odmítne (Kostarika), nemluvě o zákonech, které ospravedlňují s odvoláním k „mužově cti“ vraždu ženy, pokud byla znásilněna (některé země islámského světa). Avšak tyto tragické právní řády často způsobují, že je násilí na ženách prezentováno jako problém islámských zemích a že naše legislativa je v pořádku. Kniha Voňkové a Huňkové poukazuje, že tomu tak není, a dokládá také několik případů rozhodnutí soudu, které na první pohled působí také „jakoby z islámského světa“. Tím je například zastavené trestního řízení vůči muži, který škrtil a kopal do zad svoji manželku, neboť státní zástupkyně přihlédla k situaci, ve které k tomu došlo: snažil se ji tak přimět k nalezení společného řešení jejich manželské krize.

Publikaci, která je určena odborné i zainteresované veřejnosti, vydává proFem, jež provozuje mj. i linku právní poradny pro ženy – oběti násilí. Ukázky z některých kapitol a další návrhy ke zlepšení současné české legislativy lze nalézt v článku Jaké možnosti má české právo k posílení ochrany obětí domácího násilí ?