[ 16.3.2004, Štěpánka Matúšková Kultura > Kultura a umění, Šovinistická bomba ]

Paul se dopouští několika humorností, kterým se rozumný čtenář musí zasmát. Například věří, že norská umělkyně Rita Marhaug, která má ještě navíc vytetovaná data narození svých dětí na předloktí (to už autora berou mdloby), během performance se svou dcerou skutečně menstruovala. Promiňte mi tu nevhodnou a ohavně sexistickou poznámku, ale to snad může vymyslet jenom "divnej chlap". Performerky, které něžným způsobem ukázaly sílu předávání plodného období ženina života mezi matkou a dcerou, samozřejmě použily červenou barvu. Nedošlo proto ke "z hlediska načasování skutečně obdivuhodnému dramaturgickému výkonu," jak se ve svém článku Paul domnívá. Velmi mě pobavilo, jak se Jan Paul nachytal. Měl zřejmě doslova "rudo před očima", když dále přehlédl, s jakou ironií je představen kurátor Josef Vomáčka na stránkách www.feminismus.cz, odkud převzatý rozhovor pochází. Kdyby měl jasnější oko a nebyl opilý touhou pomstít troufalý čin vystavovat v galerii něco tak nevhodného, rozpoznal by, že nemůže jít o propagační akci Gender Studies, když tato obecně prospěšná společnost sama ukazuje kurátora výstavy v ne zrovna lichotivém světle. Kromě toho kurátor Vomáčka měl na celém projektu podíl minimální, šlo pouze o instalaci děl v síni galerie.

Každý měsíc provokatérkou?

Autorovi vadí, že "u toho" jako divák musí být. "Musím být u něčeho, co sice není tajné a v našich končinách zakázané, ale co je z pochopitelných důvodů civilizované společnosti výhradně jen osobní věcí každého člověka?" ptá se autor. Ráda mu odpovím. Nemusíte! Domněnka, že výstava má za cíl šokovat je podle mě zcela mylná. Chápu ji daleko spíše jako výpověď zúčastněných autorek a autorů, než útok na diváka, ikdyž i ten je v některých případech obsažen. Proč ne? Ať je divák šokován, nechá-li se, tím, co tvoří nedílnou součást života žen. V této souvislosti mě připadá také zcela absurdní připomínka, že název Tento měsíc menstruuji je "divácky chytlavý" či zkrátka provokativní. Já, stejně jako většina žen, po dlouhé období svého života skutečně "tento i všechny ostatní měsíce menstruuji". Máme se snad proto cítit jako provokatérky?

Paulem vzývaná "civilizovaná společnost" je právě ve vztahu k intimnímu rozměru lidského života značně zaostalá. Přístup k lidským tekutinám je signifikantní. V zárodku potlačování všech projevů tělesnosti je hluboce nepřátelský postoj k vlastnímu tělu jako součásti přírody. Právě tím, že menstruaci vytlačila z veřejného prostoru, kam snad ve všech přírodních kulturách patří, ponižuje moderní společnost nejen symbolicky přirozenou odlišnost žen. Dívky často začínají v naší "vyspělé kultuře" menstruovat, aniž by je blízcí lidé na tuto zvláštní zkušenost připravili. Takové odmítání ženskosti může vést k tomu, že dívky se hnusí sami sobě a nedokážou se akceptovat jako dospívající ženy. Sdílení ženské zkušenosti nemohou nahradit sebelepší hodiny přírodopisu na základní škole. V knize, do níž návštěvníci výstavy píší své pocity, se objevil nápis: "Díky, už se nestydím menstruovat!" Jestli je to výsledek byť jen u jediné ženy, a já už nyní vím o několika dalších, stala se úžasná věc.

"Jen blázen by si v našem prostředí mohl myslet, že na menstruaci nemají ženy právo, anebo že je žena skrze menstruaci méněcennou bytostí," píše dále Jan Paul. Autor zjevně neví, o čem mluví. Nezažil nikdy u sebe a pravděpodobně ani u ženy jemu blízké urputné bolesti, které by se snažil potlačil stůj co stůj, protože z práce se kvůli tomu přece omluvit nedá. Nikdy mu cizí muži neříkali, když se jim to hodilo jako obrana, jestli náhodou není rozladěný, protože "má zrovna své dny". Nikdy nepocítil strach, že jeho menstruace vyjde před ostatními najevo.

Texty jako je Paulův zmiňovaný příspěvek dokazují, že s právem na svobodné vnímání menstruace to není zas tak jednoduché. Zaslepených mužů i žen jako je Jan Paul žije mnoho a já jen doufám, že výstava Tento měsíc menstruuji, přestože ji třeba odmítají, upozornila na to, že menstruace existuje. Jinými slovy, že ženy mají právo být ženami, ať se to "civilizované společnosti" líbí nebo ne!

Na závěr připojím poznámku. Výtky Jana Paula označující projekt výstavy Tento měsíc menstruuji za "skrze komerční akci" nechávám bez komentáře. Důvod, proč autorovi výstava vadí, leží zcela jinde a argument o údajné komerčnosti posloužil jako pouhá zástěrka. Každý, kdo aspoň něco tuší o stavu neziskových organizací v Čechách, ví, že je to holý nesmysl. Všichni organizátoři ze strany Gender Studies a vystavujících se na výstavě podíleli dobrovolně.

Štěpánka Matúšková, autorka Strašníčku na výstavě Tento měsíc menstruuji