[ 4.3.2004, Jaroslava Štamberková Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Za posledních 13 let absolvovala česká společnost zásadní změny v mnoha směrech. V souvislosti s přechodem na nové celospolečenské poměry se velmi markantním způsobem proměnila i situace na trhu práce. Další změny (např. prosazování rovných příležitostí a s tím související zákaz diskriminace) se projevily a stále projevují ve vazbě na přibližování termínu vstupu České republiky do struktur Evropské unie. Tyto změny však v některých sférách "předběhly dobu", tzn. že často nejsou v souladu s ustálenými stereotypy vnímání postavení a úlohy žen ve společnosti. V duchu těchto stereotypů jsou ženy v našich podmínkách tradičně chápány především jako pečovatelky o rodinu (zejména o manžela a o děti, mnohdy také o seniory).

Důsledkem takového pohledu na roli ženy je pak zkreslený pohled na pracovní uplatnění žen, které je často vnímáno jako méně důležité, protože příjem z výdělečné činnosti ženy je chápán jako doplnění příjmů rodiny. Podle tohoto přístupu totiž živitelem rodiny je především muž. To je i jeden z důvodů, proč o ženy pečující o děti není (jako o pracující síly) mezi zaměstnavateli zájem, proč ženy vykonávají spíše méně placené práce (důkazem je feminizace některých odvětví jako je školství, zdravotnictví, textilní průmysl...) i proč se ženy častěji ocitají mezi nezaměstnanými. (Pokud se zaměstnavatel rozhoduje, zda propustí muže či ženu, obvykle propustí ženu.) Důkazem zkresleného pohledu na pracovní uplatnění žen je i průměrná výše mzdy. Na základě informací Českého statistického úřadu lze usuzovat, že průměrná výše mezd u žen dosahuje pouze 75 % výše průměrných mezd mužů s tím, že čím je vyšší vzdělání žen, tím je úroveň jejich mezd ve srovnání s úrovní mezd mužů (se srovnatelným vzděláním) nižší.

Tyto uvedené překážky, spojené s prosazováním rovných příležitostí na českém trhu práce, jsou navíc umocněny i nedostatkem informací, které by měly být k dispozici ve formě přístupné veřejnosti. (Publikace vydávané např. Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR jsou určeny spíše pro odborníky.) Pro laickou veřejnost je prakticky jediným uceleným materiálem o problematice rovných příležitostí, včetně praktického návodu jak je možné se proti diskriminaci bránit, publikace "Prosazování rovnosti mužů a žen na trhu práce v České republice". Publikaci vydal Český helsinský výbor v roce 2002 v rámci realizace stejnojmenného projektu).

Právě v souvislosti s přípravami na vstup naší republiky do struktur EU bylo započato též s prosazováním politiky rovných příležitostí do pracovněprávních vztahů na českém trhu práce. Prvotním projevem tohoto prosazování byla skutečnost, že do českého právního řádu (přesněji: do pracovněprávních předpisů) byly vneseny nové instituty, jako je např. zákaz diskriminačního jednání ze strany zaměstnavatelů, zákaz nežádoucího chování na pracovišti obecně (např. šikanózní praktiky na pracovišti, projevy sexuálního obtěžování tamtéž). Zároveň byla tato nová právní úprava doplněna i o sankce za porušení uvedených zákazů. Tímto způsobem byl stanoven komplexní právní rámec realizace rovných příležitostí na trhu práce, který odpovídá směrnicím Rady Evropských společenství.

Právní rámec je však potřeba vnést do reality, tzn. je potřeba právní předpisy aplikovat v praxi. Tato praktická aplikace však naráží na několik zásadních bariér.

S ohledem na rozsáhlé změny na trhu práce nabyli zároveň někteří zaměstnavatelé dojmu, že není potřeba dodržovat platné pracovněprávní předpisy, ale že pro jejich zaměstnance je závazné dodržování takových zásad a pravidel, které stanoví sami jejich zaměstnavatelé. A sami zaměstnanci s takovým názorem často souhlasí; v některých regionech postižených vysokou mírou nezaměstnanosti jsou zaměstnanci ochotni pracovat v zásadě za jakýchkoliv podmínek. I této skutečnosti zaměstnavatelé velmi často zneužívají ve svůj prospěch.

Přestože existují (jak výše uvedeno) možnosti obrany proti diskriminačním a obdobným praktikám používaným zaměstnavateli, ženám často chybí sebevědomí a z toho vyplývající odvaha těchto právních možností v konkrétních případech opravdu využít. Často slýchaným argumentem je strach ze ztráty zaměstnání (u těch, které jsou zaměstnané), ostych domáhat se práv před soudem, popř. strach z nepříznivých reakcí rodiny, sousedů, známých. Chybějící sebevědomí často vyplývá z absence srozumitelně podaných informací. Pro právního laika, znajícího např. zákoník práce pouze zběžně, je často problémem odhadnout, zda konkrétní jednání zaměstnavatele je projevem diskriminace či pouze "prostým" porušením zákoníku práce.

Dalším problémem je obecně nízké povědomí o možnostech obrany proti diskriminačním praktikám a s tím spojená konkrétní nedostupnost odborné právní pomoci zaměřené na oblast pracovního práva. S ohledem na výše uvedené bariéry je pak praktická neexistence příkladů tz. dobré praxe jen logickým důsledkem. Za příklady dobré praxe lze považovat takové soudní spory, kdy diskriminovaná žena podala soudní žalobu na zaměstnavatele, který se diskriminačních praktik vůči ní dopustil (bez ohledu na to, zda se jednalo o diskriminaci při přijímání do zaměstnání nebo o diskriminační praktiky v již existujícím pracovněprávním vztahu), a soudní spor vyhrála. Nutno však poznamenat, že na této situaci se částečně podílejí i některé soudy, a to zejména dlouhou nečinností v některých případech, první žaloby našich klientek na diskriminační praktiky byly podány v červnu 2002). (V některých kauzách je patrné, že soud neví, jak žalobu na diskriminační postup zaměstnavatele řešit).

Oběťmi diskriminačních a obdobných praktik zaměstnavatelů se často stávají ženy, které jsou nějakým způsobem na trhu práce handicapované. Jde zejména o samoživitelky, matky dětí do 10 let, ženy starší 45 let, absolventky, ženy se zdravotním postižením, Romky. Tyto skupiny žen jsou často s ohledem na získání či udržení zaměstnání svolné nejen pracovat v zásadě za jakoukoliv mzdu, ale zejména se nebrání ani jiným zjevně protizákonným praktikám zaměstnavatelů (neproplácení celé mzdy, vyžadování přesčasové práce bez finančního ohodnocení apod.).

Český helsinský výbor se problematikou ženských práv zabývá již od počátku svého vzniku, tudíž ani otázka rovných příležitostí mužů a žen nemohla uniknout jeho pozornosti. Po několika předchozích projektech zaměřených na prosazování politiky rovných příležitostí na trhu práce realizuje ČHV v současné době projekt "Zastupování osob diskriminovaných na trhu práce v soudních sporech". (Projekt je spolufinancován nadací Open Society Fund). V rámci tohoto projektu je klientům (mužům i ženám) poskytováno právní poradenství, spojené s advokátní pomocí ve vybraných případech.

Dalším projektem, na kterém Český helsinský výbor participuje, je partnerský projekt "Podmínky pro slaďování profesního a rodinného života - partnerství v rodině", realizovaného v rámci iniciativy Evropské unie EQUAL. Oba projekty jsou zaměřeny na prosazování politiky rovných příležitostí mužů a žen, každý však z jiného pohledu. Jak je již z názvu patrné, tento projekt je zaměřen na rodinu, partnerské vztahy a profesní život.

Pokud se týká jednotlivých řešených kauz, obecně platí to, co už bylo uvedeno: doba, která uplyne od podání žaloby k jejímu projednání před soudem je neúnosně dlouhá. Ze žalob, které podaly naše klientky, byl zatím pravomocně ukončen pouze jediný případ. Zde se jednalo o kombinaci mobbingu na pracovišti, nežádoucího chování sexuální povahy a dalších porušení zákoníku práce. Zaměstnavatel nabídl klientce mimosoudní vyrovnání formou finančního odškodnění, které žena přijala.

Další řešené kauzy považuji za vhodné zveřejnit až poté, kdy o nich bude pravomocně rozhodnuto. Opačný postup by mohl podle mého názoru působit kontraproduktivně.