|
"Byl přítomen i vzdor vůči "Nenechávej ty vložky na stole", " říká Pavlína Binková
[ 18.2.2004, Štěpánka Matúšková
Kultura > Kultura a umění
]
Pavlína Binková, doktorandka sociologie (při katedře Mediálních studií a žurnalistiky) FSS MU v Brně, vytvořila pro výstavu Tento měsíc menstruuji sérií obrazů, využívajících grafických motivů papírků chránících lepící část vložky. Její dílko působí příjemně a překvapivě zároveň, je intimní a novátorské. Pavlínu Binkovou totiž k použití grafických součástí vložek, které tak samozřejmě zahazujeme, přiměla nejen jejich estetická podoba, ale také myšlenka recyklovat svůj vlastní odpad. Použít ho novým způsobem třeba k výzdobě svého životního prostoru.
Co pro tebe znamená účast na výstavě Tento měsíc menstruuji?
Je to protipól k tomu, co běžně dělám. Je pro mě velice příjemné vystřídat vědeckou činnost něčím zcela jiným, mít úplně jinou životní kategorii. Nevím, jestli je možné moje práce nazvat uměním, přikláněla bych se možná k označení „angažované umění“. Zároveň mám jakýsi zvláštní pocit z toho, že se mi podařilo stát se tak trochu součástí „umělecké“ komunity. Když jsem se dívala na pozvánku a viděla tam jména Veroniky Bromové a Lenky Klodové… to neznamená, že věci těch nejznámějších jsou vždy ty nejlepší, ale být tam uvedená s nimi, to se mi zdálo jako velká věc.
Svůj projekt jsem nevytvářela až na základě výzvy, která iniciovala výstavu. Nápad vznikl už předtím. Vlastně nemám s vlastní menstruací „problém“. Od jisté doby, navíc protože používám tampóny, mě menstruace neomezuje ve většině obvyklých činností a tak ji příliš nereflektuji. Nemusím o ní ani vědět a zároveň je to taková moje součást, jednou snad budu mít děti, tak to beru jako takovou přípravu.
Ale muselo tě něco ponouknout k tomu, aby jsi tvořila právě z vložek.
Je to už rok starý a skutečně od samotné výstavy vzdálený projekt. Ale dalo by se říct, že jeden ten důvod, asi hlavní, byl recyklační. Mám takovou obsesi schovávat si odpad, který produkuju, mám na různých místech několik krabic kelímků od jogurtů, plechovek a tak. Tenhle můj projekt je dost komplikovaný díky tomu, že se často stěhuju, takže nejde tahat všechny ty krabice s sebou. Jsem v tom nedůsledná, ale snažím se aspoň co nejvíc recyklovat, i když čím dál víc si myslím, že to je takové naše západní alibi. A taky omezit spotřebu. V rámci možností. Z těch pdpadků toho moc nevzniklo. Udělala jsem třeba vitráž ze sáčků od čaje a plánuju i cosi většího…
Ale k těm vložkám. Přišlo mi, že papírek od vložky je odpad, který lze využít. Je to odpad a zároveň je v něm silně přítomná estetická část, překvapilo mě, kolik je těch různých vzorků, jak se taková obyčejná věc estetizuje. Zabývá se tím nejspíš spousta designérů… Jak jsem říkala, já používám spíš tampóny, takže papírky od vložek pak pro mě musely sbírat moje kamarádky nebo mamka – občas jsem je musela trochu nutit, nechápaly to. A často jsem byla překvapená, z těch motivů, co přinášely. No a zároveň byl přítomen i vzdor vůči "Nenechávej ty vložky na stole".
To ti někdo řekl?
Občas jsem to slýchala od mamky doma. Že jsem jako ty holky z učňáku, kde učí, které je taky nechávají na židlích a tak, prostě venku, na očích. Myslím ty ještě nepoužité, zabalené vložky. Já si myslím, že vložka nikomu nic neudělá. Je příznačné, jak si vložku strkáme do rukávu, aby ji nikdo neviděl, když jdeme na záchod.
Řekni mi víc o svých recyklačních obrazech.
Ono se to zaseklo právě na vložkách. Pro mě je problém, že většina použitých obalů má na sobě jméno, značku výrobce a to jsem ještě nevyřešila, jak s tímhle naložit. I těch vložek jenom s grafickým prvkem je hodně málo, ale i s tím může být potíž, protože každý ví, že určité prvky patří k určité firmě. Nechtěla bych svými „díly“ dělat reklamu.
Takže svůj odpad se snažím řešit spíš jinak. Víčka od jogurtů, papír, petlahve, plechovky můžeš odnést do tříděného odpadu, i když teda nevíš, co se s nimi stane. Ale potom zbyde odpad, který se nedá nikam zařadit, ten, co bych mohla použít v umění. Myslela jsem třeba na to, že bych obaly z umělých hmot uvařila v hrnci a vytvořila z nich nějakou plastiku, židli, něco, ale na druhou stranu se mi také nechce obklopovat se svými odpadky. Tenhle způsob není úplně ideální. Když je společnost „hloupě“ nastavená, tak si říkám, že kvůli tomu se nebudu právě já obklopovat odpadem, umělou hmotou. Odpad můžeš zpracovat, slisovat, zmačkat a vyrobit z něj židli, ale proč nemít doma židli z pravého dřeva. Je to ve stadiu přemýšlení.
Studuješ roli médií ve společnosti, jak by jsi označila to, jakým způsobem média zobrazují menstruaci?
Já myslím, že nijak. Nikdy jsem snad nečetla ani neviděla nic, co by se týkalo menstruace. Tedy teď mám na mysli běžný tisk a televizi. Tam to téma prostě není. Možná ve filmu se občas objeví, mám pocit, že spíš v negativním smyslu. Jako „ať ty ženy už proboha něco udělají s těmi svými menstruačními depresemi a výkyvy nálady, vždyť je to nesnesitelné“. Když si uvědomím vlastní zkušenost, pro mě je teď menstruace obdobím klídku, tepla, kdy se ten první den zavřu doma, a to jsou přece nemediální témata. Dřív jsem se celý ten cyklus pokoušela ignorovat, snažila jsem se menstruaci překonat a „nenechat se jí omezovat“, dnes je to příjemná výmluva, všichni musí pochopit, že je mi blbě a chci ležet. Mám štěstí, že studuji a můžu částečně volně nakládat se svým časem. Takže se začátkem menstruace odsouvám některé své úkoly na později. Odpočívám. No ale taky trpím, to je třeba říct.
To je moc dobré.
Někde jsem teď slyšela, že menstruace, tedy ten měsíční cyklus, není biologicky daný, není to antropologická dannost. Člověk, ženy nemenstruovaly v pravidelném měsíčním cyklu. Ten cyklus je údajně důsledkem změn společnosti, změny stravy.
Možná je to tak, že čím větší je blahobyt, tím se druh snaží o větší plodnost. Velká část zvířat, savců se páří jen určitou část roku. Člověk je možná výjimečný tím, že jeho období plodnosti se opakuje každý měsíc.
Připadá mi to moc zajímavý, zdá se mi, že vnímáme menstruaci jako přirozenou, jako součást přírody v nás, ale ve skutečnosti to není až tak přirozená, jako spíš kulturní záležitost.
|