[ 17.2.2004, Alena Králíková Rovné příležitosti > Politika ]

Za necelé čtyři měsíce, 11. a 12. června 2004, zvolíme jako "noví" občané Evropy 24 poslanců a poslankyň, kteří nás budou reprezentovat v Evropském parlamentu. V rámci frakcí, jejichž se stanou součástí, a celého Evropského parlamentu budou po několik let rozhodovat o krocích Evropské unie týkajících se například rozpočtů, doporučení a direktiv. Důsledky jejich aktivit se konkrétně dotknou všech občanů Evropské unie; proto je již v současnosti, před volbami samými, třeba zvažovat, kteří kandidáti a kandidátky z nabídky českých politických stran jsou kompetentní k rozhodování a reprezentaci na evropské úrovni. Jedním z rozhodujících aspektů by se bezpochyby měla stát oblast rovných příležitostí a rovnosti žen a mužů obecně - nejen proto, že jí do současnosti byla v České republice, tedy i vysoké politice, věnována pozornost menší než malá. Genderová témata jsou - ať to chceme či ne - přímo i nepřímo součástí všech přijímaných politik, opatření a rozhodnutí. Znalost genderových souvislostí a obeznámení s otázkami souvisejícími s rovností žen a mužů by měly být základními požadavky na poslance a poslankyně před jejich vstupem na pole Evropského parlamentu.

Obávám se však, že odrazem nerespektu české společnosti a politické elity zejména k otázce rovných příležitostí, bude nejen nedostatek orientace kandidátů v genderových otázkách, který se může záhy projevit, ale už v současnosti jím je absolutní nedostatek žen na kandidátkách všech politických stran. Čtyři dosud oficiálně vydané kandidátky ČSSD, KSČM, ODS a KDU-ČSL čítají z celkového počtu 116 kandidátů pouze 19 žen (ODS 3/24; ČSSD 4/30, KDU-ČSL 1/13; KSČM 11/49 s tím, že na mezi prvními 24 kandidáty jsou celkem 4 ženy). Dvě kandidátky povedou ženy: kandidátku US povede Helena Rögnerová, na dalších dvou místech jsou však opět muži; kandidátku KDU-ČSL pak Zuzana Roithová, která je jedinou ženou mezi mužskými kandidáty.

Argumentem, který nemá šanci obstát, bude zcela nepochybně tvrzení, že ženy do politiky nechtějí a že demokraticky zvolení muži jsou dostatečně kvalifikovanými zástupci voličů a voliček. Proti němu stojí výsledky výzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění z roku 1998 (IVVM 1998 - 05, cit. podle Hana Havelková, Politická reprezentace žen v České republice, In Hlasy žien, aspekty ženskej politiky, Aspekt, Bratislava 2002), podle nějž by 81% respondentů přivítalo více žen v politice. Dalším protiargumentem je velká ženská členská základna politických stran: více než 50% členů KDU-ČSL tvoří ženy, aniž se to však jakkoli odráží na jejich reprezentaci v nejužším vedení strany nebo Parlamentu; více než 40% žen jsou členkami KSČM; více než 30% žen tvoří členskou základnu ODS, zatímco v ČSSD je méně 30% žen; v případě US-DEU údaje o podílu žen ve straně chybí. Překážkou aktivní účasti žen v politice tedy není ani nevůle občanů volit ženy, ani nevůle žen účastnit se rozhodovacích politických procesů (nebyly by členkami strany, pokud by nechtěly být v politice aktivní), ale pro-mužský vnitrostranický proces nominací při vytváření kandidátních listin.

Základním aspektem, který není respektován jak při sestavování kandidátek do Evropského parlamentu, tak kandidátek na národní úrovni - do Senátu, Poslanecké sněmovny, krajských a místních zastupitelstev, je složení populace České republiky. Je-li v ní žen více než 50%, je velmi zvláštní, že ženy jsou na kandidátkách všech stran, a pak i na všech úrovních politického rozhodování výrazně podreprezentovány. Volby, které nás v letošním roce čekají, nejen ty evropské, lze vnímat jako výzvu směrem k voličům a voličkám, aby svůj postoj - třeba i formou využití možnosti preferenčních hlasů. Lze totiž předpokládat, že data zjištěná výzkumem v roce 1998 platí i dnes, a podle zastoupení žen v členských základnách stran lze usuzovat na to, že ženy o politiku zájem mají. Kde potom ale hledat a identifikovat příčiny nedostatečného zastoupení žen v české politice? Bezpochyby hned na několika úrovních - v rámci stran neexistuje explicitní politika, resp. jasně definovaný stranický postoj k rozvoji rovných příležitostí a rovnosti mezi muži a ženami, a vedení stran jsou spíše podobná pánským klubům uzavřeným pluralitě v jakékoli podobě. Stín však leží i na řadě žen - poslankyň, senátorek i radních - které odmítají, aby byly vnímány v první řadě jako ženy nebo ve spojitosti s politickou agendou týkající se žen, ale preferují svou spojitost se stranou, kterou reprezentují. O mnohém vypovídá i to, že samy sebe označují politiky, odborníky, poslanci či senátory, aniž by si uvědomovaly existenci ženských rodů všech používaných titulů. Pozitivním rysem, který nabývá konkrétnosti u několika političek, ale i politiků, je jejich vědomí velké mezery v české politice rovných příležitostí a zavádění funkčních mechanismů k jejímu prosazování, a aktivní snaha politice rovnosti se věnovat. Naštěstí je alespoň pár těchto političek a politiků zastoupeno právě na kandidátkách sestavených pro volby do Evropského parlamentu.

Alena Králíková