[ 29.12.2003, Vlasta Holéciová Multikulturně > Ženy ve světě ]

Měla jste v plánu pokračovat ještě v rozhovorech s jinými ženami, ale svůj záměr jste nestihla naplnit. Putinův režim Vás vyhostil...

Můj původní záměr a Jany Hradílkové ( pozn. členka Berkatu a editorka Aluminiové královny) byl udělat rozhovory s ženami-obětmi a s ženami ruských vojáků na druhé straně. A tím bychom ukázaly, že ony jsou také obětmi. Že i ten agresor a jejich rodiny také trpí. Protože jim ta válka toho muže stejně vezme, ty rodiny rozbije, to pro mě bylo hlavní. Cíl byl a já jsem tomu pevně věřila, že se mi to podaří, že se zjistí, že ty ženy přemýšlí stejně, a že je to ta síla, která může války brzdit. To byla moje naivní představa. Jenže mě vyhodili dřív, než jsem to stačila udělat.

Jak vás ty ženy vnímaly?

Ze začátku se jim to moc nelíbilo. Dokonce to braly jako takové nutné zlo za humanitárku. Byly na mně tak trochu závislé, a nejen kvůli jídlu. Oni se tvářily přátelsky, i když jsem jim lezla na nervy, ale myslím, že si na mě postupně zvykly, tím jak jsem s nimi žila a byla na tom podobně. Ony viděly, že nejsem o moc bohatší, že taky máme problémy s vodou a taky nosíme to samé, co oni. Ony věděli, že jsme na jedné lodi, a uvěřily, že toho nechci nějak zneužít. Ony vždycky mají pocit, že ten jejich příběh velmi dobře zpeněžíme na jejich úkor, že oni z toho nic nebudou mít a já budu milionář.

Řekly vám někdy, že vám na něco neodpoví?

Ano, já jsem si musela dávat pozor abych se příliš brzo nezačala ptát na moc osobní věci. S jednou z nich jsme došly nejdál. Ona už pak mluvila i o sexu, o tom jak se jí s manželem zhroutil intimní život. Byla v produktivním věku, ostatní už byly starší, ony muže neměly, ale ona ho měla doma, ten tam ležel a nic nedělal.

Ptaly se, jak je to u nás se vztahy mezi mužem a ženou?

Ptaly se na celkem dost intimní věci. Velkým tabu je menstruace - ne že by se o ni nemluvilo, ale žena je považována během tohoto období za nečistou. Takže muž se jí nesmí ani dotknout. Ani by s ní neměl být v jedné posteli. Ona po skončení menstruace udělá takový zvláštní obřad umytí a pak zase mohou být spolu. Na toto se mě třeba ptaly. Diskutovaly jsme také o mnohoženství a nevěře.

Díky vaší knize získá čtenář o tom, jak to v Čečně vypadalo a vypadá, mnohonásobně ucelenější představu než ze zpravodajství ...

Zpravodajství je hrozně zkreslující, to je jen výsek skutečnosti. Zpravodajství o Čečensku je teď nulové, protože tam nemohou žádní novináři. Vždycky, když je novinář někde dlouho, má pocit něčeho nevyřčeného, pořád posílá zprávy o tom, kdo kde zemřel a uniká mu ten životní příběh. Najednou už to jsou jen mrtví a není tam příběh - ten se vám nikam nevejde. Můžete jednou za půl roku napsat reportáž, ale to není ono. A když je prostor nechat ty lidi mluvit o zdánlivě nepodstatných věcech, nechat je vymluvit, tak vám to nikdy nikdo do žádných novin nevezme, protože všechno, kde není nějaký, údaj se škrtá. Místo na pocity neexistuje. Filmový i knižní dokument vámpodá atmosféru lépe, protože vždy je to spíš o pocitech. S lidským příběhem se dokážete ztotožnit na rozdíl od faktů a údajů.

Jak knihu přijali muži?

Kupodivu si ji alespoň přečetli. Je to trochu ženská kniha, ale zase ne úplně. Docela dobrá mi přišla recenze Josefa Chuchmy, on tu knihu opravdu pochopil. Má jednu takovou typicky mužskou výtku a já s ním naprosto souhlasím. Říká, že z toho není úplně zřejmé, že je tam ještě jiná skutečnost, než skutečnost těch šesti žen. To je pravda, nakonec jsem tam mohla dát ještě ženu, která by žila úplně jinak. Z toho je patrné, že to může říct něco i mužům, že to není jen feministický blábol pro ženy. Ale ženy to bezpochyby oslovuje více.

Jste sama spokojena s výsledkem knihy?

Abych pravdu řekla, já už si to moc nepamatuji. Když to vyšlo u nás, tak jsem to nečetla, to by mi připadalo trochu úchylné. Ta kniha vznikala strašně rozvlekle, příběh jedné z žen jsem dokonce dopisovala v Kábulu. Bylo to hodně těžké, už jsem měla jiné myšlenky a jiné starosti, ale donutila jsem se a dopsala to. Nejsem moc spokojená s tím, že tam nejsou ty ruské ženy, to mi vadí, ta moje vize byla někde dál. Ale jsem ráda, že to vyšlo alespoň takhle. Vydání knihy nebylo jisté. Protože u nás se vydávají kuchařky a Viewegh a malonákladové tituly zajímají jen omezený okruh čtenářů. Koho dnes zajímá Čečensko? Já trvám na tom, že to není jen o Čečensku. Je to takový univerzální pohled na ženy v krizových situacích.

Po tom všem, co jste zažila a viděla, už vás jen tak něco nerozhází. Cítíte se silnější než „normální" lidé?

Některé věci mi teď přidají malicherné. Já jsem sama v sobě úplně zbourala hranice náboženské příslušnosti. Vím, že je nějaký bůh, ale nejsem ani křesťan ani muslim, ale zároveň jsem křesťan i muslim i buddhista. Připadá mi absurdní, že se lidé dělí dle nějakých náboženství, cítím se být člověkem věřícím bez jakýchkoliv hranic. Mě to zařazování do škatulek omezuje. A to jsem získala cestováním po válkách, které měli náboženský náboj. Přijde mi absurdní, že jsou lidé schopni zabíjet se kvůli tomu, že každý říká jednomu bohu nějak jinak.