 |
|
 |
Sexuální obtěžování a zcestná logika pana senátora Kubery
[ 19.12.2003, PaedDr. Radmila Dobešová
Šovinistická bomba
]
Sexuální obtěžování a zcestná logika pana senátora Kubery
Pan senátor Kubera se jasně vyslovil proti postihu sexuálního obtěžování. Řekl, že nemůže podpořit „touhy neukojených feministek, kterým harassment nikdy nehrozí“. (Šmahem tak posoudil jejich vzhled, a co závažnějšího – i jejich intimní vztahy, potažmo jejich partnerů.) Uznává však existenci protipólu ohavných feministek: „ Naopak, našich milých krásných se to týká.“ Jenomže mu „milé, krásné“ za slušnou právní ochranu nestojí: Pánové, obtěžujte si je dál…vždyť jsou to milé české ženušky…
Blahosklonně pochválil „ty hodné“ a naopak pokárat „hnusné feministky“. To je pro chování vulgárních mužů příznačné: Slovní napadání, nálepkování, opovržlivé označování, zevšeobecňování spojené se lží, jitření emocí – a hlavně, odvádění pozornosti od příslušného skutečného tématu – to má v jejich politické propagandě nezastupitelný význam.
A tak abych neskočila na vějičku a dostala se k věci : O sexuálním obtěžování ve společnosti panují hloupé, zavádějící, sexistické mýty: Buď je existence sexuálního obtěžování popírána, anebo se tvrdí, že se ženám sexuální obtěžování líbí! (Čímž se jeho existence naopak přiznává...) Skutečně je (celosvětově) rozšířené, protože je vysoká zaměstnanost žen, většinou v podřadných pozicích, a často si ženy nemohou dovolit přijít o zaměstnání. V případě, že nejsou ve společnosti za těchto okolností adekvátně chráněné, vzniká podhoubí pro sexuální obtěžování v masovém měřítku. Často se v souvislosti s ním dá hovořit o nenávisti či pohrdání k ženě, o touze ji pokořovat, jako je tomu u znásilnění, či o snaze ji profesionálně ji znemožnit.
Přitom české ženy většinou mlčí, bojí se říkat, co prožívají. Jen 10% jich přizná znásilnění! Kolik jich pak přizná, že byly „pouze“ obtěžovány? Ženy dobře vědí, že nemají zastání. Kdekdo ví, že si sexistické vydírání může dovolit , nic mu u nás nehrozí.
Jen málokterá z českých žen dokáže přestat být „milá“ a včas ukázat svůj postoj k agresorovi, který si pak troufá stále víc: Začíná slovními urážkami, drzým „vtipkováním“ a pokračuje psychickým terorem i fyzicky. A pomocnou ruku nikdo našim „milým“ nedává. Neučí je, jak se účinně bránit. Trauma těchto žen se u nás zasouvá pod koberec. Přitom sotvakdo by si přál, aby někdo napadal jeho manželku, družku, dceru.
Přitom stačí tak málo: Právně stanovit, že sexuální obtěžování je i v naší zemi postižitelné: Ženy i tak budou v drtivé většině mlčet, neboť trpí strachem, rozpaky, sebeobviňováním a zmatkem, ale už jen pomyšlení na tento jasný přístup právního systému, a posléze i společnosti, by nesmírně pomohl: Ty, které sexuální obtěžování postihlo, by se dočkaly alespoň teoretické zasloužené satisfakce a méně chápaví muži by měli jasně stanovenou hranici, která by mnohé z nich přiměla rozlišovat, co je ještě vůči ženě slušné a co už ne.
PaedDr. Radmila Dobešová
rdobesova@gkh.cz
17.12.2003 16:56
|
|
|
|
