[ 17.12.2003, Zuzana Patočková Kultura > Jazyk a literatura ]

Jedenáct esejů je seřazeno chronologicky podle doby vzniku, tedy od sedmdesátých let po léta devadesátá. Zřetelná je i obsahová návaznost: jednotlivé eseje se vzájemně doplňují a společně odpovídají na otázky, proč je žena jako tvůrkyně umění téměř neviditelná a jaké jsou cesty jejího zviditelnění.

Klasický výklad dějin umění kritizuje Linda Nochlin, profesorka moderního umění na New York University, která již v roce 1969 pořádala přednášky na téma zobrazování ženského těla. Píše: „Umění není svobodnou, autonomní činností jednotlivce nadaného nadlidskými schopnostmi… Umělecká tvorba probíhá – jak z hlediska vývoje tvůrce, tak z hlediska povahy a hodnot jeho díla – v určitém společenském kontextu, patří k nedílným prvkům této společenské struktury a zprostředkují ji a určují konkrétní a jasně definovatelné instituce, ať jsou to akademie umění, systémy patronátu nebo mýty o božském tvůrci, umělci jako muži či vyvrhelovi společnosti.“

Feministicky naladěné umělecké kritičky poukazují na princip patrilinearity, na jehož základě se legitimita umělce odvozuje od jeho spojení s nějakým mužem-velikánem. „Patrilineárnost lze narušit jedině tehdy, pokud se ženy a muži, kteří se podílejí na umělecké produkci, kritice a historii, budou chtít tohoto procesu vědomě zúčastnit,“ napsala Mira Schor v roce 1991. Carol Duncan varuje před mocí galerií, jejichž expozice „vyzývají diváky k zážitku, který dramatizuje a potvrzuje společenskou nadřazenost mužské identity nad ženskou.“ „Jak často obrazy žen v moderním umění vypovídají o mužských úzkostech a fóbiích! Zobrazují deformované či nebezpečně vyhlížející bytosti, potenciálně dominantní, pohlcující, stravující či kastrující,“ dodává Carol Duncan.

Mnohé autorky se samy aktivně věnovaly nebo věnují feministickému umění. O jeho počátcích a o celkové atmosféře sedmdesátých let v Americe se čtenáři hodně dozví z eseje Marthy Rosler. Zajímavé je srovnání se statí Susany Rubin Suleiman. Ta na první vlnu feministického umění pohlíží s odstupem dvaceti let, kritizuje některé jeho prostředky a ptá se na současné cíle a politickou funkci umění.

Kniha mapuje vývoj amerického feministického umění prostřednictvím myšlení o něm. Každá kapitola je střípkem pestré mozaiky. Lze ji nahlížet dychtivě, ale i s kritickým odstupem. Protože v českém výtvarném umění zůstává žena stále téměř neviditelnou, za vydání této knihy by si Marie Chřibková zasloužila přinejmenším uznání.