[ 28.2.2006, Alena Králíková, Gender Studies, o.p.s. Rodičovství > Rodičovství ]

Gender Centrum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity je již několik let zdrojem odbornic a odborníků, kteří pravidelně realizují aktuální a velmi potřebné výzkumy. Díky nim je dnes možné v Brně studovat bakalářský obor Genderová studia, snáze studovat i s malým dítětem nebo spolupracovat s genderovým informačním centrem Nora. Jednou z těch, jejichž jméno k Gender Centru patří, je Iva Šmídová. Podílela se na řadě výzkumů, přednáší, stála u zrodu Dětského koutku a je dokladem toho, že sladit rodinu a studium je možné i s dvojčaty.

Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte výsledky výzkumu rovných příležitostí, který dělalo Gender Centrum na FSS Masarykovy univerzity v letech 2000-2001?

Výzkum byl ve své době velmi aktuální zejména proto, že došlo k úpravám Zákoníku práce, které tou dobou vstoupily v účinnost. Zcela jednoznačně ukázal, že osoby, které měly nová pravidla znát, se v nich neorientovaly a jen se tvářily, že přesně ví, co termíny jako "rovnost příležitostí" a "diskriminace" znamenají. Zjistili jsme, že si pod nimi rozhodně nepředstavují to, co novela zákoníku obsahovala. Kdybychom měli podobný výzkum dělat dnes a sledovat vývoj, ukázalo by se, jak velkou práci odvedly neziskové organizace: ať už soutěží o nejlepší firmu s rovnými příležitostmi nebo propagačními materiály a semináři. Mám pocit, že se ztrácí role státu, který má za úkol - v souladu s prioritami Evropské unie - se o tuto oblast starat. Stát není z mého úhlu pohledu vidět, což však neznamená, že nic nedělá. Je nepochybně řada příležitostí, kde by mohlo dojít k posunu.

Pokud jde o faktický vývoj, nemyslím si, že se v oblasti rovných příležitostí a diskriminace na trhu práce mnoho změnilo. Jako příklad mohu uvést článek "Ženy berou méně než muži? Je to mýtus" (MfD, 21.10.2005) o publikaci, kterou vydalo MPSV ve spolupráci s Českým statistickým úřadem pod názvem Ženy a muži v datech 2005. Znovu se ukázalo, že novináři i autoři a autorky této publikaci kompetentně nezvládají o této problematice informovat, resp. nedokáží informace srozumitelně předat dál tak, aby byly srozumitelné i neodborníkům.

Podílela jste se i na výzkumu otců na rodičovské dovolené. Mohla byste zhodnotit jeho výstupy, shrnout Váš dnešní pohled na jeho závěry a případně říci, zda plánujete další aktivity v této oblasti?

Naším původním východiskem bylo dělat výzkum pečujících otců. Už v průběhu výzkumu a v jeho závěrečné zprávě však operujeme spíše s termínem "rodiny, kde pečují otcové". Cílem našeho výzkumu bylo oslovit jak muže, kteří pečují o dítě, tak i jejich partnerky, a to i samostatně.

Víme, že v naší společnosti funguje řada stereotypů spojených s tím, co znamená být dobrou matkou. Chtěli jsme udělat kvalitativní sondu do života rodin s pečujícím otcem; do toho, jak legitimizují rozhodnutí, že u nich bude primární pečovatelskou osobou právě otec. Ukázalo se, že definice dobrého otce není nijak striktně vymezená. Být dobrou matkou znamená být s dítětem 24 hodin denně pokud možno dokud nezahájí povinnou školní docházku; matka se velmi snadno může stát terčem kritiky, pokud nějaké z očekávání nesplňuje. Naproti tomu, může dobrý otec znamenat to, že jde s dětmi o víkendu na procházku nebo s nimi aktivně tráví čas.

Muži, které jsme oslovili, se snažili dát termínu "dobrý otec" nový obsah. Někteří k tomu přistupují tak, že jde o jakýsi test, který chtějí zvládnout - do jisté míry v rétorice mužských rolí: dokázat, že cíl zdolají úspěšně. Navzdory tomuto slovníku zvládali i ty povinnosti, o nichž se domnívali, že je muž nemůže zvládnout, protože k nim nemá tzv. biologické předpoklady. Bylo také zajímavé sledovat, jaký jazyk máme k dispozici, abychom popsali to, co je nebo není v mužských a ženských rodičovských kompetencích.

Objevily se i situace, kde se muži snažili minimalizovat potřebnou péči matky. Stalo se třeba, že maminka pracovala doma a tatínek zalehl dveře její pracovny a četl si noviny - svým tělem bránil, aby se děti dostaly k mamince. Jiné okolnosti dokázaly, že "hrajeme gender" podle kontextu, tj. střídáme se v rolích podle potřeby. Jeden tatínek, který se intenzivně staral o své dítě, odnesl použité hrnky od čaje do kuchyně a okamžitě je umýval se slovy, že by nesnesl špinavé nádobí ve dřezu. Jeho žena to komentovala tím, že to dříve dělávala ona. To znamená, že činnosti spojené s pobytem v domácnosti, mění i přístup k tomu, co je pro nás důležité. Stejný tatínek kontroloval například i to, jak je dítě oblečené na procházku, když s ním šla maminka. Ta pro něj v tu chvíli nebyla dostatečně kompetentní k tomu, aby to dokázala zhodnotit; on je za to navíc zodpovědný.

Pokud jde o budoucnost výzkumu, navazuji teď podobným výzkumem "Otcové nejen u porodu". Jak se stane, že někteří otcové budou pečujícími a někteří zůstanou v konvenční roli otce? Navštěvuji předporodní kurzy a zaměřuji se na páry, které jej navštěvují. Vycházím z předpokladu, že to dokazuje vůli otce zapojit se do péče. Můžeme také očekávat, že otcové, kteří jsou u porodu, se budou více podílet na péči o dítě. Otázkou však zůstává, jestli nejde jen o současný trend být u porodu. S páry, které oslovuji ve fázi těhotenství, kdy jsou nastávajícími rodiči, budu mluvit ještě až budou mít půlroční dítě - zda se jim představy o tom, jak budou své rodičovské role a jejich obsah zvládat, daří v realitě naplňovat.

Na Fakultě sociálních studií byl před nedávnem zahájen provoz Dětského koutku - proč jste se pro něj rozhodli a s jakou odezvou jste se setkali? Jak náročné bylo existenci koutku prosadit?

Myšlenka vznikla v Gender Centru v roce 2001. Vím to celkem přesně, protože jsem byla tehdy těhotná a řešila, zda bude možné s dětmi chodit do školy, kdo mi pomůže atd. Gender Centrum a osoby, které v něm tehdy působily, se této myšlenky ujaly. Začali jsme vyjednávat s vedením FSS a setkali se s velmi vstřícným přístupem. Nakonec, vzhledem k řadě různých okolností, jsme projekt začali realizovat až v nové budově fakulty v roce 2005. Bylo tomu za stálé podpory vedení - především pana tajemníka a obou děkanů, současného i předešlého, kteří nám poskytli místnost včetně nábytku, počítače a veškeré infrastruktury.

Projekt koutku vznikl v době, kdy jsme si uvědomili, že v našem okolí je řada kolegů a kolegyň, které buď měli děti nebo přerušili studium, protože je čekali. V podstatě jde o vyjití vstříc rodičům, kteří se chtějí vzdělávat, ač se zároveň věnují dětem. Myšlenka koutku spočívá v nabídce krátkodobého hlídání dětí a tím zmenšení bariér, kterým čelí určitá skupina zaměstnaných nebo studujících osob tak, aby mohli dál pokračovat v aktivitách, na které byli zvyklí, ale nemohou, protože nemají kde dítě přebalit a nakojit, nebo nechat pohlídat v době přednášky či konzultace.

Setkali jsme se s vstřícným přijetím i ze strany médií. Na jednu stranu máme radost z toho, že jsme se dostali do hlavního zpravodajství televizního i rozhlasového, ale zároveň nás mrzí, že jsme raritou - první institucí svého druhu v zemi. Existuje řada mateřských center i dětských koutků, ty jsou ale na komerční bázi nebo mimo pracoviště. Víme i o pár firmách, které mají vlastní školku; náš koutek však působí ve státní instituci. Náš počin proto považuji za významný v tom, že může pomoci prosadit podobnou myšlenku i na jiných pracovištích.
Reakce byly příznivé až na jednu, kdy se ve studentském fakultním časopise - ve fóru pro a proti kouření (fakulta je nekuřácké pracoviště) - ozval hlas kuřáka: kdyby byla v prostoru koutku kuřárna, byl by prostor mnohem více využívaný, protože kuřáků je více než dětí. Jde však o to, co se podporovat rozhodneme a co ne. I když bude v koutku pět dětí za týden, pořád jde o službu, jež pomůže řadě lidí v dalším vzdělávání.

Stále stojíme před jednou překážkou: máme místnost vybavenou spoustou hraček, ale neexistujeme formálně. Díky přízni vedení školy koutek sice existuje, ale není formálně a právně vyřešeno s Masarykovou univerzitou, zda může existovat a být začleněn do struktury, které jsou v rámci školy jasně dány. V tuto chvíli jsme proto po dohodě s vedením ve fázi testovacího provozu. V případě, že se tato instituce osvědčí, je vedení fakulty připraveno vstoupit v jednání s právním oddělením rektorátu, jak koutek ustavit.

Náš projekt je dokladem toho, že když se chce, všechno jde: od fakulty máme zdarma prostory, telefon a připojení internetu. Podmínkou z druhé strany bylo, aby i hlídání bylo zdarma a bylo opravdu službou dostupnou všem. Měli jsme trochu obavy, zda se najdou lidé, kteří budou chtít pomáhat, a byli jsme mile překvapeni, že se přihlásila řada dobrovolnic i dobrovolníků. Otázkou je, jak náročný bude proces formalizace, kterým však určitě musíme projít, máme-li posloužit jako inspirace pro další organizace.