[ 28.2.2006, Hana Maříková, Sociologický ústav AV ČR Rodičovství > Rodičovství ]

V odpovědích na otázku, jakou roli sehrává otec ve výchově dítěte a jaký v ní má význam, došlo v uplynulých desetiletích k významným posunům a sama tato otázka doznala změny.
Debata o tom, zda se má otec podílet na výchově dítěte se dnes snad už ani nevede. Méně "jasno" je však v tom, zda se má otec zapojit do péče o (malé) dítě, případně od kdy a proč.

Na počátku 20. století se zformovalo a v průběhu první poloviny sílilo přesvědčení, že tou hlavní a důležitější rodičovskou osobou je matka. Otázka role otce ve výchově dítěte byla nejprve řešena v souvislosti s mužskou identitou. Pokud otec plní roli výhradního živitele rodiny a často nebo zcela "absentuje" v rodině a pokud hlavní a téměř výlučnou rodičovskou osobou je matka, jaký je vliv otce na utváření "pohlavní" identity syna? Proč synové chtějí být jako otcové? Takto byly zhruba v rozmezí let 1940 až 1960 vymezeny základní (výzkumné) otázky.

Poznatky z tehdejší doby potvrzovaly, že existuje vztah mezi kvalitou vztahu otce a syna a tím, jak dalece je syn "maskulinní". Čím byl tento vztah "lepší", tím byli synové více "maskulinní" bez ohledu na to, jak dalece "maskulinní" byl jejich otec. Těsnost a kvalita vztahu mezi otcem a synem podstatným způsobem ovlivňovala schopnost syna být konformní vůči společenským očekáváním zformovaných kulturou ohledně mužské role.

V pozdějším období, které se částečně kryje s rozmezím uvedené výše, byla sledována souvislost mezi ztrátou či absencí otce v rodině, tedy s jeho nepřítomností fyzickou, psychickou nebo symbolickou. Ztráta otce byla dávána do souvislosti s jejími negativními dopady na život dítěte - s poruchami vývoje osobnosti, se sociálně patologickými jevy dětí bez otců apod.

I když se postupně zformovalo vědomí důležitosti otce pro život dítěte, otec byl v prvních fázích života dítěte relativně dlouho upozadňován. I u nás mnozí specialisté (psychologové, pediatři aj.) zastávali názor, že v prvních letech života se má otec starat o finanční zabezpečení rodiny a poskytovat matce dítěte emocionální podporu. Ve vztahu k dítěti byl otec chápán zpravidla jen jako vychovatel, jako ten, kdo uvádí dítě do širšího okolního světa mimo rámec rodiny, případně v pozdějších letech života dítěte jako kamarád pro volný čas. V tomto rodičovském modelu byl otec stále tím relativně dost "vzdáleným" rodičem, vazba mezi ním a dítětem - ať synem nebo dcerou, nebyla zpravidla tak důvěrná, a často ani tak pevná jako mezi dítětem a matkou, od které se očekávalo, že bude schopna se vždy a za všech okolností věnovat "svému" dítěti, "obětovat" se pro něj. Tento model umožňoval muži, i když byl v rodině fyzicky přítomen, "absentovat" psychicky, orientovat se "vně" rodiny - na práci, přátele, využití "svého" volného času, zatímco žena zůstávala primárně spjata s rodinou a domácností.

Zhruba od konce 60. let se začíná pohled na funkci a roli otce a matky v socializaci dítěte měnit. Nancy Chodorow se jako první snažila prolomit "nekonečný koloběh" nerovné genderové socializace u chlapců/mužů a dívek/žen, v němž jsou další generace žen definovány jako sebeobětující se matky závislé na autonomních mužích - otcích. Zapojením mužů do péče a výchovy dětí v míře shodné s mírou zapojení žen, by se tak podle ní měl smazat příkrý rozdíl mezi sebeidenfikací nositelů obou pohlaví, stejně tak jako by se měl oslabit (do té doby) se vylučující kontrast mezi ženskými ctnostmi etiky péče a mužskými ctnostmi morálky a spravedlnosti. Praktikování péče a starání se o dítě tohoto typu by tedy mělo mít dalekosáhlé praktické důsledky a nakonec by mělo vést k "rozostření", prostupnosti, překrývání se doposud relativně striktně vymezovaných genderových rolí mužů a žen.

Sledujeme-li dopady výraznější participace mužů v každodenní péči o dítě a při jeho výchově, pak můžeme identifikovat zejména sociálně-psychologickou a sociální rovinu v dimenzi vlivu na:

- psychiku a osobnost rodiče (otce i matky)
- psychiku a osobnostní vývoj dítěte
- uspořádání genderových rolí v rodině i mimo ni
- vztahy v rodině, jejich kvalitu a stabilitu
- profesní uplatnění a možnosti kariérového rozvoje obou rodičů

Zapojení otců do každodenní a rutinní péče o dítě vytváří pro muže novou šanci, umožňuje jim zažívat něco, co doposud zůstávalo mužům "utajeno", skryto, co pro ně bylo a často stále je "neznámé" a "nesamozřejmé". Pečující otcové nabývají novou zkušenost, která se promítá do jejich psychiky (zpravidla se cítí být "celkově" spokojenější), do jejich vztahu k dítěti (který bývá vřelý, těsný, důvěrný). U mužů se prohlubuje schopnost kladného emocionálního prožívání a reakcí, muži se "kultivují", prohlubuje se jejich senzitivita vůči druhým, schopnost "být empatický". Muži se učí "hluboce" prožívat to, co právě dělají, učí se mluvit o svých prožitcích, verbalizovat své pocity, zbavují se zábrany hovořit o nich (jak bývalo u mužů obvyklé). Bylo tedy prokázáno, že pečující otcové kultivují své komunikační a vztahové dovednosti, což mohou následně využít při uplatnění se na trhu práce.

Tam, kde o dítě pečují (i) otcové, což předpokládá, že s nimi tráví více času, než je/bylo u mužů obvyklé, bývá spokojenější (a sebejistější) i dítě, které se lépe socializuje. Přítomnost obou rodičů v jeho socializaci má výrazně pozitivní dopad na jeho celkový vývoj - každý z rodičů dítě zpravidla jinak stimuluje. Nikoli však primárně proto, že se jedním z nich je žena a druhým muž či naopak (budeme-li se stále pohybovat v doposud nejobvyklejším, tj. heterosexuálním schématu), ale proto, že rodiče nejsou osobnostně identičtí - dá se předpokládat, že každý z nich jinak reaguje, jinak uvažuje a jinak prožívá skutečnost, má jiné zájmy, jiný způsob komunikace s dítětem apod.

Pečuje-li v relativně shodné míře o dítě i jeho otec, "sdílení" mezi partnery nenastává jen pokud se jedná o výkon rodičovství, ale zpravidla i v dělbě domácích prací. Tím se vytváří prostor oběma rodičům pro seberealizaci jak v rámci rodiny, tak i mimo ni ve sféře placené práce a ve sféře volného času. Tam, kde na péči o dítě participuje otec, bývá zpravidla spokojenější i matka, vztah mezi partnery se prohlubuje a sílí porozumění mezi nimi. I když to nemusí automaticky znamenat, že k rozpadu partnerského soužití do budoucna nedojde, zvyšuje se tím pravděpodobnost "kultivovaného" rozchodu a zachování schopnosti (partnerské) komunikace i po této události. V případě zániku partnerského svazku rodičů nedochází tak často k zániku rodičovství, resp. výkonu rodičovské-otcovské role, jak to bývá běžné v modelu, kde otec o malé dítě nepečuje (otcové i děti mívají zájem a potřebu svůj vzájemný vztah dále formovat).

V rodinách, kde o dítě pečuje i otec, je dítě identifikováno s novým genderovým modelem péče, který již není výhradně femininní. Zvyšuje se tím šance napodobování tohoto modelu v budoucím životě dítěte, celkově se tím zvyšuje pravděpodobnost, že péče nebude nadále vnímána jen a pouze jako faktická a morální povinnost žen. Vytváří se tak prostor jak pro výkon pečovatelských povolání pro muže, tak i prostor pro jejich zapojení se do péče o stárnoucí rodiče.

Protože sociální realita má "pravděpodobnostní" charakter, mohou se z krátkodobého hlediska objevit i některá negativa, pokud jde o zapojení otců do péče o dítě, zejména tehdy, zůstane-li s ním delší dobu na rodičovské dovolené. Tento poznatek by se však neměl stát záminkou pro to, aby se model, kde o dítě pečuje i otec, nestal v naší společnosti rozšířenějším modelem než doposud.