 |
|
 |
Nekonečný boj za rovnoprávnost
[ 14.11.2003, Alena Králíková, Linda Sokačová
Historie
]
06.11.2003. První kroky za získání rovných práv pro ženy se odehrály zhruba v polovině 18. století. Úzce souvisí s Velkou francouzskou revolucí a s Deklarací práv ženy a občanky, kterou v roce 1791 sepsala Olympe de Gouges jako reakci na Deklaraci lidských práv. Deklarace, která obsahovala aspekty sociální, politické a ekonomické, se valného úspěchu nedočkala, ale stala se prvním impulsem tzv. 1. vlny feminismu, která měla za cíl především zavedení přístupu žen ke vzdělání a volebního práva pro ženy.
V Čechách a na Moravě se první vlna hnutí začala prosazovat až kolem poloviny 19. století a reprezentovaly ji Magdalena Dobromila Rettigová, Karolína Světlá, Božena Němcová, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Karel Slavoj Amerling a Vojtěch Náprstek. Milníkem pro české ženské uvědomění bylo založení Amerického klubu dám, který se zabýval vzděláváním prostřednictvím řady přednášek, podporou dobročinnosti a péčí o děti. Zaměřoval se však jen na ženy z vyšších a středních vrstev. Klub stál u vzniku mnoha dalších seskupení, v roce 1871 například u založení Ženského výrobního spolku. Ten vydával Ženské listy, zřídil průmyslové školy i pro dívky z nižších vrstev a vedl zprostředkovatelnu práce. Spolek se podílel i na vzniku sdružení Minerva a prvního dívčího gymnázia, které bylo v roce 1890 prvním svého druhu ve Střední Evropě.
Studovat a volit
Vysokoškolské studium bylo ženám v Čechách a na Moravě otevřeno od roku 1897, kdy studium ženám povolila filozofická fakulta. Počínaje rokem 1900 mohly ženy studovat i medicínu a farmacii. Prvními absolventkami vysokých škol se však české ženy stávají již na přelomu 19. a 20. století zejména proto, že mnohé volily možnost studovat v zahraničí. Obory, jež ženy vystudovaly, vyvracejí do současnosti platné stereotypy o talentu žen spíše pro humanitní studia - akademické tituly první z nich získaly v oborech chemie, biologie a lékařství.
Získání všeobecného volebního práva pro ženy má historii značně pohnutou. Jednou z prvních významnějších událostí byla petice předložená v roce 1866 britskému parlamentu a podepsaná několika stovkami žen usilujícími o prosazení volebního práva pro ženy zároveň s tamější reformou volebního systému. Petice se odpovědi nedočkala, a proto následovalo založení National Society for Women’s Suffrage (Národní spolek pro hlasovací právo pro ženy). Poté přišly desítky let dalších petic, shromáždění a přednášek, aby teprve v první polovině dvacátého století získaly ženy volební právo ve většině evropských zemí. V Československu se tak stalo v roce 1920. Světové prvenství ale drží Nový Zéland (1893) a severské země, kde ženy nabyly volebního práva v prvním desetiletí 20. století. Naopak posledním státem, který ženám přiznal volební rovnoprávnost s muži, bylo Švýcarsko, které se k tomuto kroku odhodlalo v některých kantonech až v 70. letech 20. století.
Dům pro ženy
Na počátku 20. století byl v Praze založen Ženský klub český, který v roce 1931 postavil na základě projektu architekty Milady Petříkové-Pavlíkové dům Ve Smečkách. Ten byl po dlouhá léta (do svého zrušení v roce 1949) zázemím pro řadu ženských organizací a jejich aktivity. V tomto domě byl například v roce 1945 založen časopis Vlasta.
Jednou z nejvýznamnějších politicky angažovaných osobností ženského hnutí, a tedy i Ženského klubu, byla Františka Plamínková, která v roce 1923 založila Ženskou národní radu, jež měla dohlížet na dodržování rovnoprávnosti a uvádět ji v praxi. Ačkoli bylo ženám přiznáno volební právo až ústavou z roku 1920, již v roce 1912 byla první poslankyní Sněmu království českého zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická; nikde totiž nestálo psáno, že by ženy nemohly být zvoleny. Ženská národní rada byla později velmi aktivní v protiválečných aktivitách.
Po dosažení volebního práva a práva na rovný přístup ke vzdělání na čas hnutí za ženská práva utichlo, zejména z důvodu ekonomické krize a 2. světové války, po níž byla před nastolením „ženské otázky“ dána přednost řešení společensky palčivějších problémů. V roce 1945 sice vznikla Rada československých žen vedená JUDr. Miladou Horákovou, ale její činnost byla záhy ukončena a Milada Horáková v roce 1950 v nechvalně známém procesu popravena. Tím na dlouho skončila cesta českých žen za rovnoprávností.
Ženské perspektivy
Ve světě, a s velkým zpožděním i u nás, s sebou současná druhá vlna feminismu přinesla volání po individualizaci ženy, které je podmíněno tím, že ženy jsou podceňovány, nemají do současnosti rovnoprávné zastoupení v politice (až na čestnou výjimku Švédska), ani v odborech, jejich práce v domácnosti a při výchově dětí není finančně ohodnocena a celkově práce vykonávaná ženami nemá prestiž srovnatelnou s prací vykonávanou muži, což se projevuje i v platové nerovnosti.
V současnosti se ženy angažované v prosazování rovných práv soustřeďují zejména na to, jaká je „ženská perspektiva“ světa, zejména politiky, a jaká jsou východiska pro ženy žijící na venkově.
Alena Králíková, Linda Sokačová
Autorky působí v Gender Studies, o.p.s.; organizaci, která se zabývá shromažďováním a šířením informací o problematice ženských práv a genderu v České republice i ve světě.
Článek byl publikován v rámci projektu "Ženy (a muži)" za podpory Heinrich Boell Stiftung.
Další články v tématu:
Petr Holub: Podle tradice patriarchátu
Michaela Klečková: (Ne)rovnosti životních příležitostí
Marie Peřinová: Žena v hodnosti majora
Marie Peřinová: Muž s diplomem zdravotní sestry
Klára Skřivánková: Žena jako předmět obchodu
Lucie Kolářová: Záminka se vždycky našla
Alena Králíková, Linda Sokačová: Nekonečný boj za rovnoprávnost
Marie Peřinová: Za ženská práva
(C) Infoservis společnosti Člověk v tísni při České televizi, o.p.s.
Za podpory Open Society Fund Praha, Nadace rozvoje občanské společnosti a Charles S. Mott Foundation
Publikování nebo šíření obsahu bez předchozího souhlasu je zakázáno.
|
|
|
|
