[ 4.11.2003, Anna Nedvědová Historie ]

Životní příběh MUDr. Anny Bayerové sepsala jiná slavná česká lékařka, MUDr. Anna Honzáková. Obě tyto vynikající ženy se zasloužily o ženské studium medicíny u nás, i když je dělí celá jedna generace a jejich životní osudy se podstatně liší. Ta první, Anna Bayerová, měla cestu k získání doktorátu proti své o generaci mladší kolegyni Anně Honzákové o to těžší, že nemohla studovat v Čechách, ale musela se vydat na university do Švýcarska. Rakousko-uherské zákony v její době ještě nedovolovaly ženám studovat na vysokých školách. Studium v zahraničí, to nebyl jen problém cizího prostředí a jazyka, ale také problém finanční. Rodiče Anny Bayerové sice souhlasili s jejím studiem a slíbili, že ji budou podporovat, ale vysoké náklady na pobyt v cizině byly časem nad jejich možnosti. Několikrát se stalo, že rodiče dceru žádali, aby přerušila studium, přijala nějaké zaměstnání, dokud zas oni nebudou schopni jí posílat peníze. Peníze si opatřovala kondicemi a ke konci studia byla závislá na peněžních darech od svých příznivců v Bernu i od své kolegyně, bohaté jihoameričanky.

Morální podporu, kterou jí byli pražští přátelé z okruhu Náprstkova Amerického klubu dam, získala již za svých středoškolských studií. Přijela do Prahy z rodného Vojtěchova u Mělníka (narodila se v rodině mlynáře 4. listopadu 1853) a začala studovat na Vyšší dívčí škole v roce 1868. V Americkém klubu se seznámila s Eliškou Krásnohorskou, Sofií Podlipskou, Marií Červinkovou-Riegrovou a řadou dalších.

Pravděpodobně i vliv těchto osobností ji přivedl k myšlence, že bude studovat medicínu. Proto se v roce 1872 začala připravovat ke zkouškám na gymnáziu. Gymnázia byla tehdy pouze chlapecká, Bayerová se musela připravovat soukromě a žádat o povolení ke zkouškám z jednotlivých ročníků. Povolení vídeňské vlády získala a po dvou letech složila zkoušky z celého nižšího gymnázia. V roce 1875 složila ještě zkoušku z kvinty, ale tím její gymnaziální studium skončilo. Dr. Honzáková píše, že v dostupných materiálech, kterými byly především četné dopisy rodině a přátelům, žádné zmínky o důvodech předčasného ukončení studia nenašla.

Jisté je, že v říjnu 1875 odjela do Curychu a byla přijata na universitu na základě přijímací zkoušky a vysvědčení z kvinty s tím, že maturitu složí dodatečně. V Curychu s ní studovala další Češka, Bohuslava Kecková, která promovala o rok později než Bayerová.

Korespondence mezi Annou Bayerovou a jejími pražskými přáteli byla zpočátku velmi intenzivní. Referovala jim „o všem novém a dobrém, co v cizině seznala“ a naopak snažila se seznamovat cizinu s poměry a prací českou. Napsala do Züricher Zeitung článek o Ženském výrobním spolku českém v Praze, který se setkal s příznivým ohlasem v Curychu i doma.

V Curychu absolvovala Bayerová tři semestry a v dubnu 1877 přesídlila přesídlila do Bernu, kde bylo studium i živobytí mnohem levnější. „Taxy byly poloviční, profesoři studentkám přízniví a rektor se nezastavoval nad jejím českým původem.“ Přesto byla finanční situace Bayerové v roce 1878 tak špatná, že pro nedostatek peněz musela prázdniny a zbývající část roku 1878 strávit doma u rodičů a v Praze. Anna Honzáková uvádí, že rodiče Anny Bayerové, když se jim naskytla výhodná koupě pozemku, koupili ho za peníze připravené pro dceru, a matka Bayerovou žádala, aby „posečkala, že pošlou, až budou moci“. Za pobytu v Praze navštěvovala přednášky profesora Janovského a porodnický kurz, aby neztratila kontakt se svým oborem.

Naštěstí si Anna Bayerová získala i v Bernu řadu dobrých přátel. Aby mohla pokračovat ve studiu, věnovali jí manželé Lenzovi v roce 1879 značnou peněžitou podporu. Také Anna Galvisová, její kolegyně, původem z Kolumbie, jí věnovala na podzim 1879 částku 500.- franků, takže Bayerová byla na čas zbavena nejhorších starostí.

V roce 1880 pracovala o prázdninách Anna Bayerová v různých léčebných ústavech, kde zřejmě léčila pacienty z nejchudších vrstev a byla otřesena jejich bídou. Do Časopisu českých lékařů poslala v té době dva příspěvky: referát o novém způsobu transfuse krve a o umělé výživě kojenců. Na jaře 1881 začala pracovat na své disertační práci na téma „Zkoumání krve u novorozenců“ a na podzim, 30. listopadu téhož roku, byla promována. „Byla první Češkou, která získala lékařský diplom – ovšem v cizině“ píše Anna Honzáková, které se totéž podařilo o 21 let později a byla první lékařkou promovanou na české universitě.

Po promoci se chtěla vrátit domů, ale „těžká difterie (záškrt), kterou jako první výtěžek praxe u prvního privátního případu získala – upoutala ji na lůžko a dokonce ohrozila její život.“ Teprve na jaře 1882 přijela k rodičům do Podola u Mělníka na krátkou dovolenou.

A tehdy začíná její kalvárie, 32 let trvající marné pokusy o to, aby mohla pracovat doma, v Čechách, a použít svých znalostí a později i praxe pro dobro svých krajanů. Na dotaz, zda by mohla skládat doktorské zkoušky na pražské universitě, dostala odpověď, „že je to v dané době nemyslitelno, že ministerstvo by toho nedovolilo a profesorský sbor lékařské fakulty ve své většině že je také proti ženskému studiu“ a bylo jí doporučeno, aby zkoušky složila v Bernu. Anna Bayerová se tomu bránila, protože složení státních zkoušek v cizině znamenalo „vědomě se vázati na cizinu a doznati si, že v otčině není pro ni místa“. Ale jiná možnost tehdy nebyla.

V roce 1883 se vrátila do Švýcarska a od května začala praktikovat v Teufenu, horské vsi u Sankt Gallenu. V dopise Marii Červinkové-Riegrové píše, že je spokojená se svou praxí, ale stýská se jí po vlasti. Po ročním pobytu v Teufenu se vrátila do Bernu a začala se připravovat na státní zkoušku, kterou složila v březnu 1887 současně se slibem, že „bude šetřiti příslušných zákonů švýcarských“. Dostala tak zvaný „patent“, na základě kterého jí bylo dovoleno provozovat praxi v kterémoli švýcarském kantonu. Usadila se v Bernu, kde praktikovala až do roku 1891.

V červnu 1889 poslalo 31 českých a moravských ženských spolků Anně Bayerové dopis, ve kterém ocenili její dosavadní úspěchy a nabidli jí pomoc při vymáhání povolení k tomu, aby mohla provozovat lékařskou praxi ve své vlasti. Eliška Krásnohorská už také začala pro tento záměr získávat vlivné osobnosti, například známého mecenáše Josefa Hlávku, a zdálo se, že tato akce bude úspěšná. Jenže Anna Bayerová, přestože vždycky silně toužila po tom, aby se mohla vrátit do Čech, nečekaně tuto nabídku odmítla. A tady se rozchází vyprávění Anny Honzákové se vzpomínkami Elišky Krásnohorské. Krásnohorská uvádí, že Bayerová odmítla podrobit se podmínce nostrifikace svého diplomu, totiž tomu, aby dodatečně složila v Praze maturitu.

V knize Co přinesla léta Krásnohorská píše: „Všecko její sebevědomí – a to nebylo malé – vzpouzelo se proti požadavku, že by graduovaná doktorka měla teprv jako oktavánka namáhavě se lopotiti přípravou k „matuře“. Raději se ještě spokojovala skrovnou prací v Bernu, přeplněném lékařskými notabilitami.“ „hlavně Josef Hlávka jí připravoval úspěch cestou milosti, a zdar se zdál již předem zajištěn; tu však v rozhodné chvíli přišel dopis Dr. Bayerové, jenž se podobal rozkazu: abych okamžitě od Hlávky vzala zpět všechny listiny a doklady doktorčiny jemu svěřené, aby se nikde a nijak nezakročovalo v jejím zájmu a nesmýkalo se jejím jménem před houfem lidí, kteří ženské otázce a ženskému lékařství ani za mák nerozumějí.“

Dr. Anna Honzáková uvádí, že Bayerová odmítla z toho důvodu, že nemůže opustit svou začínající praxi v Bernu, své pacienty, a že se cítí být zavázána svým dobrodincům, manželům Lenzovým a paní Langhansové, bez jejichž pomoci „by byla mohla jít žebrat i se svým krásným patentem a diplomem“. Píše, že kdyby tuto nabídku z Prahy dostala o několik let dřív, byla by ji s největší radostí přijala, ale v současné situaci že musí „nějaký ten rok“ ještě v Bernu zůstat. Tím pravděpodobně ztratila nejvhodnější příležitost ke svému návratu.

Koncem roku 1891 oznámila rakouská vláda, že hledá ženské lékařky pro Bosnu a Hercegovinu. Na přání svého otce, ne ze své vlastní vůle, jak Anna Bayerová zdůrazňuje, požádala o přidělení tohoto místa, získala je, a byla jmenována státní lékařkou pro Dolní Tuzlu. Před odjezdem, začátkem roku 1892, se ve Vídni setkala s ministrem Kallayem, který jí vysvětlil, jak si práci lékařek v Bosně představuje. Byla překvapena jeho pokrokovými názory a s nadějemi odcestovala do Tuzly.

V Dolní Tuzle byla s velkou slávou uvítána, ale ubytování pro ni neměli. Tři měsíce musela bydlet jako host u okresního lékaře, než se jí podařilo najmout byt, který ale nevyhovoval jejím potřebám. Ke všemu onemocněla těžkou chřipkou a záškrtem. Když se konečně uzdravila, pustila se s celou svou energií do práce. „Mohamedánky si rázem získala, třebaže na mnohých místech byla vítána údivem: „jak jsi mladá“ (s humorem o tom psala, bylo jí v té době 38 let).“

Práce to byla těžká, ale přinášela dobré výsledky a proto ji těšila. Léčila, vysvětlovala mohamedánkám základní hygienické zásady. Kvůli nesnesitelnému horku a obavám z tuberkulozy se nechala v létě téhož roku přeložit do horského Sarajeva. Tam sice měla lepší podmínky zdravotní, ale také nadřízeného, který v ní viděl konkurentku snažil se jí její práci znepříjemnit. V dopise Marii Červinkové-Riegrové si stěžuje na šikanování. Poslali ji k pacientce do vzdáleného místa v horách za nepříznivého počasí, a když tam dorazila, zjistila, že se jedná o chronický případ, ke kterému nemusela jezdit okamžitě. Přišly další nepříjemnosti. Místo aby léčila své pacientky, byla zavalena kancelářskou prací. „Dali mi 800 receptů zřízenců dráhy do jedné ruky a lékárnickou taxu do druhé a měla jsem přepočítat každou položku receptu, ku př. co stojí gram chininu, co tolik a tolik cukru, co papírek na prášek ten, co smíchání prášku, co škatulka, co inskripce a co si napočítal lékárník, a pan ministr mi nařídil, abych mu hygienicky vychovávala Mohamedánky!“ Protože se této práci vzepřela s poukazem, že na takovou práci nemusela tak dlouho studovat, dostala od svých nadřízených důtku. Stěžovala si ministru Kallayovi do Vídně, ten jí dal za pravdu, ale poměry v Sarajevě se nezměnily. Bayerová podala demisi a vrátila se do Bernu. Její nástupkyní v Bosně se stala česká lékařka Bohuslava Kecková, která v Sarajevě zůstala až do roku 1911, kdy těžce onemocněla a vrátila se do Čech.

Druhý pobyt dr. Anny Bayerové v Bernu trval od roku 1893 do ledna 1900. Tento pobyt byl úspěšný nejen po stránce profesní. dr. Bayerová provozovala svoji lékařskou praxi a zapojila se i do veřejného života, který jí dlouho jako cizince zůstával uzavřen. „Její podrobné znalosti feminismu i úžasná sečtělost učinily ji autoritou, její bystrost, pohotovost, hluboké vědomosti a organisační talent učinily z ní vůdkyni bernských žen. Tak ji vyslaly bernské učitelky na kongres do Ženevy, aby na něm hájila jejich zájmy, basilejské učitelky dožádaly se jejího vedení a rady v akci za dosažení stejného platu s učiteli. Byla činná ve výboru pro založení školy pro ošetřovatelky, pořádala s bernskými učitelkami kursy pro matky, v nichž ony obstarávaly část pedagogickou, Bayerová část hygienickou. Zaváděly přitom debaty s posluchačkami a dosahovaly krásných výsledků…Za nejhoršího nepřítele mravnosti správně považovala alkohol a bojovala proti němu poučováním, přednáškami i články v abstinentním listu bernském.“

Uprostřed této práce dostala koncem roku 1899 slibnou nabídku z Prahy; bylo jí nabídnuto místo asistentky v jistém pražském sanatoriu. Když byla svými přáteli ujištěna, že se jedná o výhodné, stálé místo, rozhodla se opustit Bern a vrátit se do Čech. 10.ledna 1900 píše Krásnohorské: „Vracím se jako vojín po tuhé bitvě – trochu pochroumána – s lecjakou jizvou…Já se velice těším na práci svou v Praze a jsem ráda, že snad, snad budu moci se po všech trampotách uložit do rodné, drahé země.“

V Praze ji však očekávalo trpké zklamání. Místo v sanatoriu musela opustit již po měsíci a ocitla se v kritické situaci. Své místo v Bernu přenechala je jiné lékařce a v Praze nebyla nejmenší naděje na získání jiného zaměstnání, přestože se o to její přátelé snažili. Vrací se do Švýcarska a s Krásnohorskou se loučí dopisem, ve kterém píše: „Upokojila jsem to hloupé srdce své – zkusila jsem vrátit se domů.“

Ve Švýcarsku začíná opět od začátku, nejprve získala práci v sanatoriu pro plicní choroby v Leyssinu (1901), pak pracovala v Ženevě (1902), v sanatoriu pro vodoléčbu v Chardounes Vevey působila v letech 1903 až 1904. V léčebně v Laussane si osvojila metodu masáže Dr Kellgrenů. V roce 1905 působila jako lékařka v dívčím ústavu v Ženevě, v letech 1905 – 1906 v sanatoriu dr. Widmera Val Mouts Territet. Nejistota jejího postavení a neustálé střídání zaměstnání ji vyčerpávalo. V roce 1907 si najal spolu s jakousi miss Hulbert sanatorium Chateau La Chatelaine v Ženevě. Hospodářskou stránku svěřila své společnici a sama se věnovala léčení. Ani tento pokus nedopadl dobře. Ztratila v tomto podniku veškeré své úspory a byla nucena hledat si novou práci. Bylo jí 54 let. Když dostala nabídku z Anglie, aby ošetřovala nemocnou šlechtičnu, přijala ji a zůstala v Anglii do podzimu 1909. Z Londýna psala Libuši Bráfové: „Já bych velmi ráda se dala do čehokoliv – jen kdybych se mohla vrátit. Nemusí to být medicina...“ „Byla bych se ráda obírala jednotlivými případy, dětmi, zadrženými ve vývinu neb cos podobného – ale jak povídám, cokoliv bych robila, jen kdybych se už nemusila potloukat světem.“

Koncem roku 1909 se vrátila do Prahy na pozvání L. Bráfové. Znovu jí radili, aby přijala podmínky nostrifikace svého doktorátu, které dr. Bayerová stále odmítala. Konečně jí bylo nabídnuto místo profesorky němčiny na městské průmyslové škole v Praze. Píše o tom Krásnohorské: „Hořká ironie osudu – vrátím se s tolika zkušenostmi domů po tak dlouhém čase a mohu šťastně zužitkovat – němčinu!“ Vedle němčiny vyučovala pak ještě vychovatelství a zdravovědu. Ve školním roce 1910 – 1911 učila těmto předmětům na škole Ženského výrobního spolku. Práce s mládeží ji těšila, ale hodin bylo málo a příjem 60 K byl nepatrný. Měla naději na místo lékařky v žambereckém sanatoriu pro děti, ale proti jejímu jmenování se postavili lékaři žamberecké župy a ona se této příležitosti vzdala.

Dr. Honzáková píše „Nelze si nevšimnouti, že na nezdaru Dr.Bayerové uchytit se v Čechách, mnoho viny nesla její přímost a opravdovost, jež nesnesla kompromisů i tuhá páteř, jež se nedovedla ohnouti. Je to jeden z nejkrásnějších rysů její povahy. Zůstala vždy věrna sobě, svým zásadám, svému přesvědčení, šla vztyčena životem, volná, svobodná, nespoutaná ohledy.“

V letech 1912 a 1913 pobývala několikrát v Drážďanech, kde získala několik krátkodobých zaměstnání. Zatím její přítelkyně L. Bráfová podniká v Praze kroky k tomu, aby bylo dr. Bayerové uděleno povolení praxe, aby mohla trvale vyučovat zdravovědě. Petice svazu ženských spolků českých s touto žádostí do Vídně byla ve Vídni kladně vyřízena a dr. Bayerová se stala profesorkou hygieny.

Zatím vypukla válka a dr. Bayerová pomáhala v sokolském lazaretu. Od listopadu 1915 měla trvalé místo jako profesorka hygieny na městských průmyslových školách s ročním platem 1400 K. „V tomto zaměstnání došla konečně plného uspokojení; bylo v něm kus mediciny, ale preventivní, které vždy dávala přednost před medicinou kurativní.“

Teprve posledních 10 let jejího života jí dopřáno prožít ve své vlasti a při zaměstnání, které jí přinášelo uspokojení. Zemřela náhle 24. ledna 1924.

Použitá literatura: MUDr. Anna Honzáková: Dr. Med. Anna Bayerová 1853 -1924, první česká lékařka ve Švýcarech, Náklad. Ženské Nár. Rady, Praha 1937 Eliška Krásnohorská: Co přinesla léta. Druhé knihy vzpomínek svazek I., vydal Ferd. Strejček, nakl. Vaněk a Votava, Praha 1928