[ 16.10.2003, Nesehnutí Média > Média ]

MÝTUS KRÁSY

V nejvyspělejších zemích světa jsou ženy vzdělané, majetné, zrovnoprávněné a těší se z takových svobod, jaké doposud nikdy neměly. Přesto jsou stále "slabším" pohlavím, nemají zdaleka stejný podíl na moci ani majetku jako muži a samy sebe nepovažují za tak svobodné, jak by chtěly. Mnohé feministky považují za novodobý nástroj útlaku žen mýtus krásy.

Mýtus krásy je velmi rafinovaným způsobem, jak odebrat ženám síly, kterými by mohly disponovat, protože se navenek tváří jako prostředek k dosažení úspěchu. Krásné ženy vydělávají miliony, krásným ženám leží u nohou i nejsilnější muži. Mlčí se však o tom, že jde vlastně o zbraň slabých, kteří nemají mnoho alternativních způsobů, jak se prosadit. Krása se pak zpětně stává hlavním kritériem, podle kterého jsou hodnoceny všechny ženy, ať chtějí vyniknout v jakémkoli oboru. Mýtus krásy říká: kvalita zvaná "krása" objektivně a univerzálně existuje. Ženy ji musí chtít ztělesňovat a muži musí chtít vlastnit ženy, které ji ztělesňují. Snaha naplnit ideál od žen vyžaduje mnoho energie a odčerpává jejich fyzické i mentální síly, stává se černou dírou, kam padají jejich úspory.

Médiem, které ženám mýtus krásy velmi úspěšně zprostředkovává, jsou ženské časopisy. Ty jsou na jednu stranu pro ženy dobrým rádcem v oblastech, které jiná média nepokrývají (např. zdraví, kariéra, právní poradenství…), ale veškeré jejich emancipační poselství je podryto obrazy neskutečných krásek. Toto poselství je jednoduché: být krásná není záležitostí osudu. Mýtus využívá rétoriku amerického snu: Jestliže se budeš dostatečně snažit, uspěješ! V časopisech najdeme návody, jak získat supertělo, jak porazit přírodu a zvítězit na poli krásy, ošklivost je znamením poražených. Tyto zaručené recepty jsou provázány s reklamami kosmetického průmyslu, který diktuje obsah časopisů.

Mýtus krásy devastuje ženskou solidaritu tím, že vytváří z žen soupeřky, které se cítí sebou navzájem ohroženy. V časopisech najdeme rubriky typu "módní policie", v nichž porotkyně hodnotí vzhled jiných známých žen z oblasti showbyznysu, v oddíle věnovaném plastickým operacím "Příšery mezi námi" se zase čtenářky a čtenáři mohou zaradovat nad neúspěšnými kosmetickými operacemi, které podstoupily některé známé osobnosti. Feministky mluví o nové formě solidarity pseudospolečenství čtenářek exkluzivních módních časopisů, jehož kultura je založena na mýtu krásy. Ženy nalézají na tomto poli společná témata, která mohou donekonečna rozebírat a kritickými poznámkami o svém vlastním vzhledu podporovat vědomí ostatních, že nejsou samy, kdo se cítí ve svém vlastním těle zle.

Dospívající dívky jsou velmi snadno zranitelné a manipulovatelné. Jejich prvořadým zájmem je nebýt vyloučena, nestát mimo dění. Aby k této situaci nedošlo, jsou ochotny obětovat téměř vše. Podporu nacházejí často v časopisech pro mladé dívky typu Bravo, Dívka či Cosmo Girl, ty se jim stávají starší kamarádkou, která je provází úskalími dospívání. Stejně jako časopisy pro ženy obsahují i časopisy pro dívky mnoho skutečně užitečných rad týkajících se např. antikoncepce, gynekologických problémů nebo třeba prázdninových brigád. Mezi to je ale umně vmíchána pořádná dávka mýtu krásy. Téměř z každé strany se usmívají neexistující počítačově upravené dokonalé modelky nebo slavné ženy, které si oblibu získaly krásou. V časopisech jako Dívka nebo Bravo Girl je obvykle 1/3 obsahu věnována pouze vzhledu.

Dalším dominantním tématem jsou vztahy mezi dívkami a chlapci. V časopisech najdeme horoskop, jenž je zaměřený na předpověď úspěchů v lásce, seznamku a poradny, v nichž se většina dotazů točí právě kolem chození s kluky. Podílejí se na vytváření pocitu, že mít vztah s mužem je nezbytnost. Představa, že chodit s klukem je společensky výše ceněno, než s ním nechodit, nahrává mýtu krásy. Úspěšnost žen v partnerském a sexuálním životě bývá mylně, avšak velmi často spojována právě s krásou. Všechny návody na krášlení těla jsou vlastně nepřímými návody, jak získat přízeň mužů. Dohromady tvoří tyto dvě části dívčích časopisů dobré podhoubí pro přijetí mýtu krásy se všemi jeho důsledky (jako je sebepodceňování, hladovění, pocit nedokonalosti, sebeobviňování za jakýkoli neúspěch) nebo pocit, že za neúspěchy může nedostatečná krása.

K pocitu méněcennosti dívek přispívá i zesměšňování jejich časopisů zbytkem populace. Dívky cítí jako nespravedlnost, že něco pro ně tak důležitého, je bráno na lehkou váhu. Dostávají se do rozporu mezi tlakem, který na ně vyvíjí mýtus krásy obsažený v jejich časopisech, v reklamách či v zábavním průmyslu a světem, jež zesměšňuje jejich zájem o mýtus krásy, ačkoli ho sám podporuje a vyžaduje. Dívky přicházejí na to, že jejich subkultura je méněcenná, avšak není možné se jí zříci, aniž by byla mladá žena exkomunikována ze společenství ostatních děvčat a aniž by bylo zpochybněno její místo ve společenském řádu prostřednictvím zpochybnění její ženskosti.

Dívky jsou díky mýtu krásy lehko manipulovatelné a zneužitelné. Jestliže někdo ocení jejich krásu nebo jim dokonce nabídne kariéru profesionálních krásek, jsou často ochotny udělat cokoli. To představuje skvělé podmínky pro sexuální zneužívání, obchod se ženami, prostituci. Avšak i když dívka narazí na skutečnou reklamní či modelingovou agenturu, není zdaleka v bezpečí. I zde je vydírána a manipulována. Její zaměstnavatelé totiž vědí, že sní o kariéře slavné modelky a udělá pro ni všechno. Začínající modelky jsou nuceny předvádět spodní prádlo na diskotékách, kde jde spíš o jistou formu striptýzu než o regulérní módní přehlídku, jsou sexuálně zneužívány šéfy modelingových agentur. Musí hubnout tak, že je skutečně ohrožen jejich život, platí si všechnu svou kosmetiku a promofotky, přičemž od agentury dostávají mnohdy jen směšné peníze.

Cílem tohoto letáku není snaha odradit ženy (či muže) od jakékoli péče o vlastní tělo. Na několika příkladech však můžeme ukázat, jakých podob dnešní péče o tělo a vzhled někdy nabývá a jak je sebevědomí nahrazeno zvýšeným sebepozorováním, které přerůstá do posedlosti vlastním vzhledem. Jedna z oblastí, kde dochází k této proměně, se týká nemocí anorexie a bulimie.

Anorektickou poruchu lze popsat také jako narušení sebevědomí, sebeorganizace, seberegulace, sebejistoty, tedy jako ztrátu kontroly. Pacient/ka se snaží napravit zvýšenou kontrolou vlastní tělesnosti. Veškeré problémy a potíže převádí do jednoho rozměru a snaží se je řešit jedním způsobem. Kontrola nad příjmem potravy se stává nejvyšším pravidlem. Prostor pro jakákoliv jiná vyjádření osobnosti mizí - vše se překládá do jediné dichotomie: jíst/nejíst. Toto sebeovládání vypjaté jedním směrem nakonec žádnou kontrolou není: úpěnlivá snaha udržet kontrolu nad tělem, tedy snaha o nezávislost, ústí do naprosté závislosti. Vedle toho je také kontrola těla (tedy péče o ně) spíše jeho nenáviděním a poškozováním. Právě takový model kontroly, který vše redukuje na štíhlé tělo a paradoxní snahu o nezávislost naprostou závislostí, můžeme snadno odhalit jako charakteristiky ženských časopisů.

V záhlaví většiny ženských časopisů a v pozadí fotografií, které zveřejňují, stojí hesla typu: poradíme vám, jak se stát nezávislou, silnou, svobodnou a "svou". Podle svých vlastních slov dávají recepty, jak zvládat různé životní situace - prostě nabízejí nám kontrolu. Přes nesporně přínosný až feministický obsah (který nenajdeme v jiných typech médií) však v pozadí textů leží poselství, které tuto nabízenou pomoc zcela obrací. Časopisy vám říkají: "Buďte svá! Objevte svou osobnost, své pravé já". Přitom doprovodné fotografie sdělují, že nejlepším vyjádřením vaší osobnosti bude, když si koupíte nabízené kosmetické zboží a vyzkoušíte na sobě předkládané recepty. V dalším textu čtete: "Buďte nezávislá!", čehož dosáhnete, když (opět za pomoci propagovaného zboží) ulovíte toho správného muže a pomocí nabízených návodů si jej dokážete udržet. Ženskost v podání těchto médií se prostě rovná štíhlému a patřičnými prostředky pěstěnému tělu, sebevědomí se redukuje na umění zvládnout určité triky. A abychom nebyly zmateny texty, jsou tu patřičné doprovodné obrazy. Abyste mohla být svá a nezávislá, musíte nejdříve vypadat jako ženy na těchto fotografiích. Reklama, fotografie modelek, časopisy o kráse i návody na diety pak působí jako jediné ucelené poselství, jímž redaktoři a redaktorky ženám říkají "takovéto byste měly být".

Ovšem ideál, stejně jako sen anorektičky, se navždy vznáší mimo váš dosah. Vždy jste nedostačující (většina žen se domnívá, že by potřebovala shodit několik kil) a potřebujete nápravu - vztah k vlastnímu tělu pak nemůže zůstat pozitivní. Výsledkem snahy o jeho kontrolu je anorektická sebenenávist a nikdy nekončící sebeúprava, doprovázená pocity viny. To vše je ženám nabízeno jako zcela běžná norma. Tento ideál má samozřejmě silnou edukativní roli a vytváří určitou paralelu či analogiii mezi ženou a dítětem. Nesvéprávné je třeba vést a nabízet jim pomoc. Všechny výdobytky feminismu i emancipační rysy médií určených ženám se proto ztrácejí pod nánosem této nové ideologie hladovění. Žena, která jí podlehne, naprosto ztrácí svou ženskost i veškerou energii a s ní i celé ženské hnutí: "Je slabá, bezpohlavní, mlčí a jen s námahou vnímá svět okolo svého talíře. Při pohledu na ni, zbavené své ženskosti, je nám nad slunce jasnější, že poloúmyslné, ale zákeřné masové hnutí představivosti vytvořilo vitální lež ženské krásy 'kost a kůže'. Budoucnost, v níž budou v industrializovaných národech žít ženy dohnané k anorexii, je jednou z mála projekcí, která může uchránit existující rozdělení bohatství a moci před nároky ženského boje za rovnoprávnost."

Další z oblastí, kde je radikálně reformulováno, co je normální a krásné ženské tělo, je estetická neboli kosmetická chirurgie, která se stala v USA v 80. letech nejrychleji rostoucí oblastí medicíny. Do konce 80. let se podrobilo estetické operaci přes 2 miliony Američanů (z toho 87 % žen), na začátku 21. století jejich počet čtyřnásobně vzrostl. Počet operací každým rokem stoupá také v České republice a na jedné z větší klinik, jakou je např. v Praze-Emauzy, je provedeno více než 1200 zákroků ročně. Žijeme ve věku estetických operací. Všechna omezení padla. Žádné utrpení ani hrozba znetvoření už nejsou dost odstrašující. Zamlčují se rizika a některé neviditelné společenské důsledky s estetickou chirurgií spojené.

Drastické jsou obzvláště následky zdravotní, o kterých se reklamy vůbec nezmiňují. Estetické operace představují vážné zásahy do těla a obvykle zahrnují dlouhé období rekonvalescence s hrozícím rizikem pooperačních komplikací. Jen pro ilustraci: estetické operace běžně způsobují nervovou paralýzu, infekce, vředy, odumírání kůže, jizvy a pooperační deprese. Legitimní je otázka, zda toto odvětví patří ještě vůbec do medicíny, neboť není jisté, nakolik se lékaři v něm působící řídí Hippokratovou přísahou. Estetická chirurgie mlčí také o tom, že počátky každého ze zákroků vyvolávají představu šílených experimentů a jsou zbroceny krví obětí. Když se ve Francii v 50. letech minulého století zavádělo nové výkonné odsávací zařízení pro provádění liposukce, vytrhalo z žen spolu s kusy tuku i celá nervová vlákna, dendrity a ganglie. Experimentátory to však neodradilo a zavedli novou "vylepšenou" metodu. Poté, co jim po ní zemřelo pouhých 9 žen, mohli ji nazvat úspěchem a vyvézt do USA. Ženám je zde znovu vštěpována představa, že krásu je třeba vykoupit bolestí. Estetické operace u žen mají ale ještě další stránku: někdy se rovnají mrzačení jejich sexuality (ač nemusí jít o klitoridektomii), například v případě prsních implantátů, které ženám odnímají citlivost bradavek.

Stejně tak bychom mohli kritizovat fakt, že se jedná o jakousi novodobou eugeniku, kdy se normativně ustavuje obraz (stereotypní ideál, který má navíc zřetelné eurocentrické, a tedy rasistické konotace), jemuž se všichni chtějí podobat, jakási ideální postava a tvář složená zprůměrováním mnoha lidských bytostí.

Jsou zde však důsledky ještě více zneviditelněné. Znepokojivé je zejména ono propojení komerce s medicínou a s ním související proměna chápání zdraví. Stejně jako v případě touhy hubnout zde máme situaci, kdy se "zdravé a krásné ženy bez jakýchkoli zábran prohlašují za nemocné a škaredé". Chirurgové (a jejich inzerce v médiích) tak vlastně změnili definici zdraví - zdravá je teď krása. Před rokem 1973 byl tuk na ženských stehnech a hýždích (ač ho někdy mohl být nadbytek) považován za normální věc - dnes už vycházejí články o tom, jak s touto nebezpečnou chorobou, zvanou celulitida, bojovat. Rovněž stárnutí, tedy přirozený a nevyhnutelný proces, je dnes chápáno jako choroba, jíž je třeba se za každou cenu vyhnout. Z takovéto definice zdraví plynou dalekosáhlé důsledky hlavně pro ženy - každá žena je vlastně potenciálně nemocná - všechny ženy jsou chodícími pacientkami. Tedy situace dosti podobná 19. století, kdy byly všechny ženy nemocné hysterií, menstruací, svou reprodukční schopností a dalšími neduhy. Další neviditelné nebezpečí může plynout z pohrávání si s tělesnou identitou. Tělesná identifikace, ztotožnění s vlastním vzhledem je pro nás přece důležité od dětství (od obrazu v zrcadle po fotografii v pasu) a dosud nikdo kromě sci-fi literatury a některých postmoderních teoretiků si neklade vážně otázku, nakolik zůstáváme sami sebou, když takto manipulujeme se svým původním tělem. O to víc, že na rozdíl od populárních reklam plných superlativů o zvýšeném sebevědomí a splněných snech, však vidíme jako výsledek tuctové obrázky krásy bez jakékoli zvláštnosti. Půjde tak o invazi banality a vítězství světa kopií?

Znamená to všechno, že si nemůžeme namalovat ústa rtěnkou bez výčitek svědomí? Naopak. Znamená to, že musíme od mýtu oddělit to, co si uzurpoval: ženskou sexualitu, přátelství mezi ženami, vizuální potěšení, smyslný požitek z látek, tvarů a barev - vše, co přináší ženám radost, čistou i špinavou. Mýtu krásy nezáleží na tom, jak ženy vypadají. Skutečným problémem je nemožnost volby. Proto je třeba vzít obrazům krásy, které ženám přinášejí bolest, rivalitu a vzájemné obviňování, jejich moc. Najít alternativní obrazy, vyhledat hry, hudbu, filmy, které ukazují ženy z masa a kostí, najít životopisy žen, historii žen, hrdinky, které existují v každé generaci, ale jsou skryté našemu zraku. Můžeme zaplnit to hrozné "krásné" vakuum. Můžeme sebe i jiné ženy osvobodit od mýtu - ale pouze tehdy, když jsme ochotny hledat, podporovat a skutečně vidět alternativy.