[ 1.10.2003, Zuzana Patočková Kultura > Jazyk a literatura ]

Marie Chřibková se rozhodla zaplnit bílá místa na našem knižním trhu. V roce 1997 založila nakladatelství a vydavatelství One Woman Press, specializující se na světovou literaturu psanou ženami a o ženách. Kromě beletrie dnes vychází pod hlavičkou OWP také řada odborných knih, díky nimž se mohou čeští čtenáři a čtenářky seznámit se světovým vývojem feministického a genderového myšlení, s literaturou zabývající se homosexualitou, nebo například zdravím žen.

Co vás vedlo k rozhodnutí založit vlastní nakladatelství?

Chtěla jsem tím zaplnit určitou mezeru na trhu, kterou jsem cítila. Postrádala jsem určité knihy nebo určitý typ knih. A protože neumím číst v tolika jazycích, abych si knihy četla v originále, nezbylo mi nic jiného než začít je sama vydávat.

Existují v zahraničí podobně specializovaná nakladatelství?

Existují. Nakladatelství podobného typu byla zakládána hlavně v sedmdesátých letech, když se vzedmula druhá vlna feminismu. Spousta žen v různých zemích také postrádala určité texty, a protože bylo těžké prorazit v nějakém velkém nakladatelství, zakládaly svá vlastní nakladatelství a vydávaly časopisy, různé brožury a knihy. Na počátku každého hnutí nebo ideje, která se formuje a hledá svoji cestu, se nabízí různé způsoby propagace a vydávání knih nebo časopisů je jeden z nich. V sedmdesátých letech se o to snažili, ale ve výsledku je trh trochu usměrnil. Když se první otázky, které se tehdy řešily, vybouřily a začalo jít spíše o byznys, spousta nakladatelství zanikla, protože energie těch žen vyhořela. Ale některá nakladatelství zůstala, přetransformovala se a pohltily je obrovské koncerny, které, jak je to běžné na západě, mají pod sebou x nakladatelství, z nichž každé si většinou udrží své původní jméno a profil. A pokud bychom vzali v potaz náš středoevropský region, tak na Slovensku existuje nakladatelství Aspekt a dokonce vydává i časopis.

Vaše knihy vycházejí v poměrně malém nákladu…

Teď už to zas tak malý náklad není – hodně z mých kolegů vydává beletrii, bavíme se o náročnějších textech, v tak „malých“ nákladech. Knihy vycházejí v několika stovkách. Nejvíce jsem vydávala třeba porodní knihy z řady „zdraví žen“ – 2-3 tisíce. Ale například Vlny nebo Vlastní pokoj od Woolfové vyšly v poměrně slušných nákladech po jednom tisíci výtisků a prodaly se. Současná beletrie žijících autorů a autorek, kteří tady nejsou nijak zvlášť známí, respektive tady vůbec nejsou známí, když mluvíme o překladech, tak ti se vydávají v sedmi stech, v pěti stech výtiscích. Když jich prodáte tisíc nebo víc, tak řeknete, že je to hezký náklad. A vzhledem k tomu, kolik nakladatelství v Čechách je a kolik knih neustále chrlí, náklady se neustále snižují. To, co tu bylo na začátku devadesátých let, kdy se vydávaly desítky tisíc výtisků, kdy byl ještě hlad a okouzlení všemi těmi tituly, a všichni chtěli všechno číst, tak to už dávno neplatí. V druhé polovině devadesátých let se vše radikálně změnilo, vlastně někdy v době, kdy jsem začínala.

Znamená to, že se neobejdete bez finanční podpory?

Většina nekomerčních titulů bez podpory nějakého grantu nemůže vyjít. Samozřejmě mohou existovat výjimky, ale ve většině případů to tak funguje. Všichni nakladatelé, je jedno jak jsou velcí, pokud chtějí vydat něco nekomerčního, shánějí podporu.

Přemýšlela jste někdy o tom, kdo si vaše knihy kupuje?

Ano, občas mě to napadá. Říkám si, kdepak jsou ty knihy, u koho v knihovně skončily? Některé typy lidí si umím představit, protože většinu nových knih uvádíme v knihovně Gender Studies a tam chodí určitá skupina lidí - ti, kteří se nebojí knihovny Gender Studies. Zjistila jsem totiž a překvapilo mě to, že někteří lidé se toho místa bojí, ale s těmi se zas setkám třeba na jiných akcích. Když jsem vydala první českou autorku, Magdalenu Platzovou, tak jsme udělaly tour po Moravě: byly jsme v pěti městech, každý den jsme měly jedno čtení… A tam jsme potkaly jiné lidi, než potkáváme v Praze, ale i tak to byli většinou studenti. V Brně přišly i paní středního věku a v Ostravě přišli dokonce i starší pánové, ale ti byli spíše navázáni na knihkupectví, ve kterém jsme čtení pořádali. Každé místo, kam přijedete, má své zázemí, určitý okruh svých věrných příznivců. Takže je to trochu zkreslené a přesný obraz vlastně nemám. Založila jsem něco jako klub, abych podpořila distribuci, a rozesílám knihy na dobírku po celé republice, díky tomu mám trošku kontakt s čtenáři knih, které vydávám, ale osobně je neznám.

Kolik má váš klub členů?

Teď je zapsaných kolem sto sedmdesáti, sto osmdesáti lidí.

Všimla jste si, že by se za šest let existence vašeho nakladatelství změnil zájem české společnosti o feministická a genderová témata?

Určitě se změnil. Dobře je to vidět například na sborníku, který jsme vydali v roce devadesát devět. Podařilo se nám shromáždit pohledy z druhé poloviny devadesátých let, to, jak se reflexe schopná část české populace dívá na téma feminismu a genderu. Když si to člověk čte a pak se podívá kolem sebe, vidí, že s novým tisíciletím nastal posun. Média, která strašně dlouho tomu tématu odolávala a pořád jej zlehčovala, konečně přiznala, že nějaké nerovnosti mezi muži a ženami skutečně existují, jako třeba nerovné platy… Věci tohohle typu, postavené na průkazných statistikách, do jisté míry zapůsobily a média je začala akceptovat. Média šíleně ovlivňují, co si masa myslí. Je vidět, že na určitá témata slyší, ale některé věci samozřejmě neslyší a slyšet nechtějí a určitě je budou ještě dlouho ignorovat. Posun přichází pozvolna. Je to velká práce feministického hnutí a lidí, kteří se zabývají genderovými studiemi a velká práce politických aktivistek a lobbyistek. Špidla je v tomhle směru dobře natočený – na některé požadavky slyší. Za jeho éry se vytvořily na ministerstvu práce a sociálních věcí první náznaky nějakého odboru, který by se zabýval rovnoprávností žen a mužů. Zatím není moc efektivní, spíše má člověk pocit, že jen plní jeden z požadavků EU, ale je to začátek.

Připravujete nějaký další sborník?

Nechci to zakřiknout, ale pokud se vše podaří, autorky dodají texty a seženeme grant, mohl by vyjít sborník literárně-kritických esejí zaměřených na české spisovatelky.

Podle jakého klíče si ze světové beletrie vybíráte tituly, které vydáte?

Prvním klíčem je pohlaví autora – musí být ženské. Do jisté míry upřednostňuji současné žijící autorky, řekněme střední generace (také mi jsou nejbližší), ale nevyhýbám se ani starším autorkám. Já mám takové své heslo: současné žijící autorky plus klasičky, které v Čechách nikdy nevyšly, nebo díla, která tu nikdy nevyšla. Výběr je samozřejmě těžký, protože člověk, ani kdyby byl velmi úzce specializovaný, nemůže obsáhnout všechny země světa a jejich současné žijící autorky. Obzvlášť v západním světě v osmdesátých, devadesátých letech byl velký boom autorek. Vznikla spousta dobrých věcí, ale i spousta průměrných a špatných. Vyznat se v tom je pro jednoho člověka těžké, proto samozřejmě spolupracuji s dalšími lidmi, například s překladatelkami, které mi dávají tipy, něco si najdu sama na internetu, nebo se podivnými cestami setkám s textem, který mě osloví.

První česká autorka, které vyšla kniha ve vašem nakladatelství, je Magdaléna Platzová. Znamená to, že se chcete zaměřit také na česky psanou literaturu, nebo to byla pouze výjimka?

To nevím. Mně chodí různé rukopisy. Nemůžu říct, že by byly všechny úplně špatné, ale některé jsou vyloženě grafomanské. Často jde jen o jakési psaní, které by se dalo použít třeba v časopise, kdyby nebylo na sto padesáti stránkách, ale třeba jen na deseti. Ve svém nakladatelství mám určitý profil, myslím, že se docela jasně tříbí, co mě zajímá. Text Magdalény Platzové mi sedí a navíc je to literárně hodnotný text. Zaujaly mě ještě dvě jiné autorky, ale jejich styl úplně neodpovídal profilu nakladatelství OWP – nemusím vydat úplně všechno.