 |
|
 |
Nové závazky pro zlepšení postavení žen?
[ 1.7.2000, Lenka Simerská
Rovné příležitosti > Politika
]
Na počátku června (5. - 9.6. 2000) proběhlo v New Yorku zvláštní zasedání valného shromáždění OSN s názvem “Ženy 2000 – rovnost žen a mužů, rozvoj a mír pro 21. století”. Zkráceně nazýváno Peking+5. Cílem bylo zhodnotit účinnost dokumentu “Platforma pro Akci” přijatého v roce 1995 v Pekingu na 4. světové konferenci OSN o ženách, změřit jeho skutečný dopad na život žen v jednotlivých členských státech a naplánovat budoucí kroky pro zlepšení postavení žen. Platforma pro Akci definovala 12 kritických oblastí, ve kterých by se měla situace žen zlepšit (chudoba, vzdělání a příprava na povolání, zdraví, násilí, ozbrojený konflikt, hospodářství, rozhodování, institucionální mechanismy, lidská práva, média, životní prostředí, ženy jako děti a dospívající) a valné shromáždění mělo po pěti letech revidovat tyto oblasti a přijmout dokument nový.
Generální tajemník OSN Kofi Annan zahájil zasedání slovy: “Budoucnost této planety závisí na ženách.” Tento jistě povzbudivý výrok se ovšem později ukázal být v kontradikci se zjištěními o současném stavu ženských práv ve světě, se kterými vystoupili mnozí delegáti ať už za vládní či nevládní stranu konference. Co se změnilo od Pekingu, nebo půjdeme-li ještě dál - od první světové konference o ženách v Mexiku v roce 1975? Míra chudoby se nezmenšila, naopak. Tím také vzrostl počet dívek, kterým není umožněno vzdělání. Násilí na ženách nebylo eliminováno, nabylo navíc horších forem než dříve. Stejně tak ženská práce zůstává nedoceněná, a mohli bychom pokračovat. Žijeme v globalizovaném světě a postavení žen je nahlíženo z globálního hlediska. Pokud je zaznamenán pokrok v ženské otázce, děje se tak pouze ve vyspělejších částech světa. Nůžky sociální divergence se nebezpečně rozevřely i v ženské problematice a jejich realita se nedotkla nikoho víc než právě žen. Valné shromáždění tedy před sebou mělo nelehký úkol – dostát myšlence lidských práv jako nadnárodního standardu pravidel morálky a lidské důstojnosti s platností napříč kulturami a současně postihnout diverzitu ženských realit v jednotlivých zemích.
Nejcharakterističtějším jevem zasedání valného shromáždění byla obrovská aktivita ultrakonzervativních skupin. Jejich členky (a členové) se poprvé zviditelnili ve fóru neziskových organizací na přípravné schůzi v březnu. Velmi agresivním způsobem rušili jednání pracovních skupin tím, že vystupovali s nekonečnými projevy. Hlavním bodem diskusí bylo především právo ženy svobodně se rozhodnout pro interrupci. Toto právo hájí skupiny “pro-choice” (pro volbu). Pro zákaz interrupcí naopak vystupuje názorový proud, který si říká “pro-life” (pro život), za ČR jej na zasedání reprezentovala Michaela Freiová z Občanského institutu.
Na červnovém zasedání valného shromáždění se boj o progresivitu jazyka závěrečného dokumentu přenesl ze sféry nevládních organizací na úroveň diskusí mezi vládámi. Vatikán (v OSN označovaný názvem “Holy Sea”) v obdivuhodné shodě s religiózními muslimskými státy – především Íránem, Alžírskem, Nikaraguí, Sýrií, Libyí, Marokem a Pákistánem, ke kterým se připojilo také Polsko – vedl svatý boj proti všem paragrafům, které obhajovaly právo na sexuální orientaci a které zmiňovaly práva reprodukční či nutnost sexuální výchovy pro žáky na školách. Tyto názory podporovány letáky s textem: “Až Západ přestane prosazovat homosexuální a potratová ‘práva‘, umožníme dokončení dokumentu!”
Přítomnost konzervativních aktivistů, kteří se dosud ženskými právy nezabývali, vyvolala u ženských organizací velké pochybnosti o procesu registrace v OSN. Nejsměšnějšími (a zároveň nejděsivějšími) zástupci této skupiny na březnovém zasedání bylo asi dvacet mnichů, kteří se registrovali prostřednictvím organizace “Real Women of Canada” (Pravé ženy Kanady). Aby neziskové organizace získaly do OSN přístup, musí k získání příslušné akreditace předložit rozsáhlou dokumentaci – kompletní stanovy v anglickém jazyce a obsáhlé formuláře, kde uvádějí, jak jsou zapojeny v ženském hnutí a jak ve svých zemích s dokumentem z Pekingu pracovaly. Do jaké míry byla ale tato kritéria skutečně brána v úvahu, ukazuje příklad dvou českých neziskových organizací: Centru pro Gender Studies, které vydalo českou verzi Pekingské akční platformy spolu s analýzami stavu ženské otázky a téměř deset let se aktivně zabývá ženskými právy, byla akreditace odmítnuta s poukazem na nedostatečnou dokumentaci (jako jediné dvě české ženské aktivistky jsme byly zaregistrovány ve vládní delegaci). Akreditaci ovšem dostala nadace Tolerance, která při nejlepší vůli žádné aktivity v ženském hnutí prokázat nemohla; pokud si je vymyslela, potom by zřejmě nebyla cesta, jak by se o tom příslušný výbor dozvěděl.
Letošní závěrečný dokument, který byl nakonec přijat, je díky kupčení s formulacemi ve snaze dosáhnout kompromisu velmi vágní. Ženské neziskové organizace dávají přednost tomu, který vznikl před pěti lety. Díky původní pekingské Akční platformě přijala Tošovského vláda dokument “Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen”, jehož plnění – zatím nepříliš významné – se každý rok vyhodnocuje. Nejpalčivější problémy českých žen se ale od roku 1989 nelepší, spíše naopak, a základní otázky zůstávají nezodpovězené: Kdy už budeme konečně mít stejné platy jako muži při výkonu stejné práce? Budou postihováni pachatelé domácího násilí? Bude vláda finančně podporovat ženské organizace nebo budou nadále záviset na darech ze zahraničí? Bude zamezeno obchodu se ženami? Bude česká žena ucházející se o zaměstnání nadále diskriminována a upřednostňován bude její mužský mnohdy méně kvalifikovaný kolega? Doufejme, že české ženy najdou odpovědi na tyto otázky právě s novým závazkem naší vlády přijatým v červnu v New Yorku.
Autorky, Michaela Marksová-Tominová a Lenka Simerská, jsou představitelky Centra pro Gender Studies Praha.
|
|
|
|
