[ 28.2.2006, Gender Studies, o.p.s. Kultura > Kultura a umění ]

Gender Studies, o.p.s. vás zve na výstavu Marcely Vichrové "Aukce". Výstava se koná od 24. února do 21. dubna v Minigalerii ženského výtvarného umění v Gender Studies, o.p.s. v Gorazdově 20, Praha 2.

Když jsme si s Marcelou posledně povídaly, stěžovala si, že nemá ráda, když někdo označuje její umění za „ženské“. Je pravda, že se člověk často nechává svést jednoduchými klišé. Stačí, když žena-umělkyně projeví ve své tvorbě sympatii k dekoru, a nálepka „ženského umění“ ji jistě nemine, jako by ženy měly patent na nějaký formální postup nebo na určité téma... Přesto jsem se neubránila otázce: jak moc vypovídají Marceliny obrazy o tom, kdo je a jaká je. Ale nejsem psycholog a mnozí z vás patrně znáte Marcelu daleko lépe než já. Navíc není naše umělkyně ani expresionistka ani surrealistka, což by mě snad ve vašich očích opravňovalo fušovat psychologům nebo dokonce psychoanalytikům do řemesla; a to přesto, že se Vráťa Brabenec ve své básni věnované Marcele, nechal slyšet, že by z ní měl mít radost psychiatr.

Říkala jsem si, nechám to být a budu se pěkně držet zaběhaného korektně neosobního přístupu. Vyjmenuji pěkně po pořádku Marceliny inspirační zdroje, Josefem Ladou počínaje a africkým a australským uměním konče, připomenu její umělecké vzdělání na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Pavla Nešlehy, který se sice na současné podobě její malby nijak viditelně nepodepsal, ale zato Marcelu mocně povzbuzoval, a na závěr přidám nějaký ten formálně-poetický rozbor obrazů visících kolem nás. Jenže už u těch vzorů se člověk začíná ptát: Proč je jejím vzorem zrovna Radek Pilař, průkopník českého videoartu, odsouzený k tomu být pro většinu z nás pouze „autorem loupežníka Rumcajse“ a proč na druhou stranu oblibuje Jeana-Michela Basquiata – hvězdu harlemské černošské scény, který svým syrovým uměním inspirovaným Afrikou a pouličním grafitti uhranul snobským newyorským galeristům? V tomto kontextu je zajímavé, že si Marcela také vyzkoušela grafitti v alternativních prostorách statku Cibulka a v Libni, kde se podílela na realizaci rozměrné venkovní nástěnné malby k poctě Bohumila Hrabala. Holešovice sice nejsou zrovna Harlem, ale všímavému pozorovateli neunikne jistá paralela.

Pokud zmiňuji její výtvarné vzdělání, asi bych se měla zamyslet i nad tím, jak Marcelu ovlivnila skutečnost, že ji na střední uměleckoprůmyslové škole tlačili do grafiky, zatímco ona chtěla malovat, a že ji ještě „za totáče“ vyhazovali z Umprumky, protože pokrývala celé plátno tvary, liniemi a drobnými detaily, což její tehdejší profesor považoval za nepřípustné. A když je řeč o stylu; proč opustila černobílou malbu s občasnými barevnými akcenty a kde se u ní vzaly ty (jak sama říká „nečesky“ intenzivní) pestré barvy? Odráží se v nich první setkání s barevnějším světem na „Západě“, spojené s cestami do Amsterodamu a Spojených států, nebo jsou spíš odrazem její dávné fascinace uměním předkolumbovské střední a jižní Ameriky?

Marceliny obrazy jsou jako zrcadlo, ve kterém lze zahlédnout spoustu různých věcí v závislosti na zkušenosti pozorovatele. Když jsem držela v ruce knihy Mókša a Sny vědomí na jejichž obálky použilo nakladatelství Volvox Globator Marceliny grafiky, měla jsem pocit, že její fantasmagoricky propletené, tekuté a zářivě barevné figury dokonale ztělesňují povahu psychedelických zážitků. Koneckonců sama o svém umění říká, že je pro ni drogou, a její způsob malby připomíná meditační praktiky sledující stejný cíl jako Mókša, tedy osvícení. Marcelini příznivci ze Společnosti přátel Afriky zase v těch samých obrazech odkrývají paralely s africkou moderní (či snad postmoderní) malbou. A neodrážejí snad její díla svět ženských zážitků intimní blízkosti a prolínání bez začátku a konce, pohroužení do sebe, ale i jistého obsedantního opakování a pocitu hraničícího s klaustrofobií?

Sama o sobě sebekriticky tvrdí, že není vůbec muzikální, ale přitom se rozhodla malovat jazz a v mnohých svých obrazech pracuje s odkazy na hudbu, ať už prostřednictvím titulů nebo když do obrazu přimaluje noty. Ale ta hudba je přítomná i v rytmech organicky se vlnících linií a v akordech barev. I když, jak napsal v té už zmiňované básni Vráťa Brabenec, „nejvíc muziky je slyšet, když je zrovna pomlka...“

Tohle by mohl být takový pěkný oslí můstek, vedoucí k závěru mého řečnění: udělat definitivní pomlku a nechat vás, ať si nerušeně vychutnáte samotné obrazy. Ale ještě před tím si neodpustím jeden citát. Marcela Vichrová v rozhovoru s Vlaďkou Hradskou řekla, že člověk je nejsvobodnější, když maluje. Její malování je pro ni jako hráz, za kterou nikdo jiný nemůže. V této její víře je patrně zakuklená odpověď na moji původní otázku. Jestliže nám tyto obrazy mohou sdělit něco podstatného o Marcele, pak bychom toto sdělení neměli hledat ani tak v jejich formě, nebo v námětech, jako spíš v pohnutkách, z nichž její malby stále vznikají. Z vnitřní potřeby, kterou nelze potlačit. Jako když člověk dýchá. Řečeno jejími slovy: „Kolečka v hlavě jsou zkrátka jinak poskládaná u lidí, kteří intenzivně cítí, že něco musí.“ A tak si na závěr dovolím popřát Marcele, aby ve své práci vždycky nacházela svobodu, po níž touží, a vám ostatním přeji, aby se vás tato svoboda dotkla při každém setkání s jejími obrazy.

Autorka úvodního slova k výstavě: Mgr. Zuzana Štefková