[ 25.6.2003, Marta Ljubková Kultura > Kultura a umění ]

Organizátorky z divadla Tornion Teatteri-Asema na festival vybraly celkem devatenáct souborů z šesti zemí (Finska, Švédska, Norska, Rakouska, Norska, Turecka, České republiky), a tak se v celkem pětatřicetitisícovém souměstí ocitla směs nejrůznějších lidí a druhů divadla. Kritériem při výběru byl zásadní podíl „ženské ruky“ na výsledném celku, a tak není divu, že do Tornia se sjela spousta žen a o ženách se také hrálo. Mužský element byl z většiny inscenací překvapivě vyloučen, ne snad záměrně, ale jako by ženy chtěly oslovit především samy sebe. Hrálo se o lásce, o mateřství, o osamělosti, o vstupu do společnosti, o krátkosti života. Uváděla se moderní zpracování klasických námětů (Medea), autorské projekty, divadlo činoherní, loutkové i taneční. Prostě pořadatelky vybraly tak, aby se ženy z různých koutů Evropy mohly podívat, co se kde děje a jak se to děje. Základním komunikačním jazykem byla angličtina, ale představení se hrála většinou v mateřském jazyce skupiny (finština je pro průměrného Evropana zhruba stejně srozumitelná jako čeština!).

Vítězným představením se nakonec stala Rose finského Oolun kaupungin teatteri, monodrama o ženě, která účtuje se svým tragickým životem. Potěšující je fakt, že slušný ohlas sklidila i dvě česká představení (třetí pozvané se nedostavilo). Ve Finsku se objevila Eva Blahová se svým kusem Život podle jepice (účinkují Natálie Slováčková a Ridina Ahmedová) a Studio Damúza s Goldflamovou Agátománií (hrají Karolína Rottová a Paulína Böhmerová).

Festival doprovodila výstava v místním muzeu Aineen Taidemuseo představující průřez tvorbou finských autorek posledních zhruba sta let. Po skončení festivalu se uskutečnil workshop na téma hraní s předmětem a loutkou pod vedením norské herečky Camilly Tostrup.

„Festival byl komorní, přátelský a příjemný, přiznávám, že jsme dostaly chuť zorganizovat něco podobného i v Čechách. Zatímco ve Finsku se však taková akce obejde bez hanlivých přívlastků, nedovedu si představit, jak by na podobnou událost reagovali čeští muži – a ostatně i české ženy,“ popsala své festivalové dojmy jedna z českých účastnic. Pozastavila se také nad fungováním finské společnosti, která patří k nejprogresivnějším v oblasti emancipace žen. „Co se týče Finska, festival ženského divadla se bez mužů zcela logicky neobešel (jsou ostatně přirozenou součástí našeho všednodenního života) – pomáhali organizátorkám v kuchyni, jako technici v divadle, jako řidiči – a nakonec byli i vděčným publikem. Ani jim to nepřipadalo nijak zvláštní, a už vůbec ne ponižující. Severští muži jsou ovšem zvyklí na jiný život, například na každém větším veřejném záchodě je tam nejen místo, kde mohou své děti přebalovat maminky, ale i tatínkové. “