 |
|
 |
Vzpomínkový kruh Kateřiny Pošové
[ 21.7.2003, Kateřina Jonášová
Kultura > Jazyk a literatura
]
Na první pohled zvláštní portrét. Žena, z níž vyjadřuje tolik samostatnosti, odvahy a síly, a na druhé straně tolik bezstarostnosti, nadšení a něhy. Žena v košili a vestě s kapsami, s krátkými vlasy a cigaretou. Žena vrásčitá a prošedivělá, leč mladistvá a plná elánu. Žena, která v tomto světě zcela samozřejmě je, ačkoli byla ve čtrnácti letech okolnostmi donucena napsat si do lágrového deníku větu „Jsem, protože musím“. Právě takovou nalézáme na obálce stejnojmenné knihy její autorku Kateřinu Pošovou, rozenou Barkányovou; maďarskou židovku z Košic, která přežila selekci na osvětimské rampě, putovala rok po dalších koncentračních táborech v Německu a většinu svého dospělého života strávila v Praze.
Ač se to může jevit paradoxním, právě příběh této Středoevropanky otevírá novou ediční řadu vydavatelství Prostor nazvanou Česká paměť. Vždyť češství je jen jednou identit Kateřiny Pošové... A je to právě příběh ženy, natolik sebevědomě a svobodně usazené ve svém genderu, ve svém vlastním pojetí ženskosti, že nikdy neměla potřebu zaobírat se otázkami ženské emancipace či ženského hnutí.
Česká paměť
Edice Česká paměť se soustředí na autentické vzpomínky, vyprávění či deníky „pamětníků“, na každodenní události odvíjející se ve stínu tzv. velké historie, na zachycení jedinečných okamžiků života vypravěčů, v jejichž originalitě a upřímnosti se může skrývat výpovědní hodnota a síla větší než v tlustospisech obecných dějin. Tato myšlenka se shoduje a navazuje na koncepci projektu Paměť žen, bez jehož „velké matky“ – publicistky a členky pražského Gender Studies, o.p.s. - Pavly Frýdlové by se kniha Kateřiny Pošové na knihkupeckých pultech fialověla jen stěží.
Kateřina Pošová své knižní vyprávění začíná na Spiši, ve snové krajině svého dětství, v Košicích, kde svým zámožným a milujícím rodičům vyrůstá jako neposedná a veselá dcerka - s kamarádkami, prvními láskami a sparťanské výchově svého otce. V židovství, o němž ví, které je její přirozeností, ale které se v asimilovaném košickém prostředí nijak výrazně nábožensky neprožívá. V evangelické víře, k níž se dostává ve škole a k níž přilne otevřeným srdcem. V lásce ke své sudetoněmecké vychovatelce, která je po vzniku protektorátu Böhmen und Mähren nucena odjet z Košic. Ve válečném zmatku, který je ovšem v Maďarsku, k němuž Košice připadaly, k židům zatím milostivý. V nepochopitelném klidu svého otce-vzdělaného a dobře informovaného architekta, který až do roku 1944 nevěří zkazkám o osudu evropských židů.
Deník dívky z koncentračního tábora
Střed knihy tvoří překlad původně maďarsky psaného deníku Katky Barkányové z pracovního koncentračního tábora Glöwen z let 1944 až 1945. Deník je vlastně obsáhlou složkou neodeslaných dopisů Kateřinině otci, jehož viděla naposledy v Osvětimi. Deník čtrnáctileté slečny, kterou obrali o vlasy, o důstojnost, o rodiče, která díky své předčasné ženské vyspělosti přežívá v pracovním táboře a není rovnou odsouzena k smrti, ukazuje sílu její mladosti. Nepláče se tu, nelomí rukama, vděčí se tvrdé otcovské ruce, protože jí pomáhá žít, vděčí se rodičovské lásce a úporné víře v Boha, kterou v židovském prostředí tábora málokdo chápe. Popisují se tu drobné lágrové radosti, flirty s osadníky mužské části tábora, vztahy se staršími ženami. Vzpomíná se tu a v duchu dělí směšný příděl chleba na tři díly: za maminku, za tatínka...
Třetí část knihy stojí deníku v zádech, uzavírá ho do kruhu vypravěččina života. Kateřina Pošová si uvědomuje své netypické psychologické vybavení a do všeho se vrhá po hlavě. Z potřeby rodinného zázemí se jako velmi mladičká vdává za muže, který prošel stejným osudem. Rodí první dítě, stěhuje se do Prahy za prací a pryč z Košic od nevěrného a již nemilovaného manžela, pryč od stínů svých mrtvých rodičů a jejich přátel. Nestuduje, pracuje, žije, stará se o syna, zamilovává se, hledá „tu svoji“ profesi, učí se česky, vdává se podruhé... Pilířem tohoto životního období Kateřiny Pošové je zapálená práce pro maďarskou kulturu a poté i československou filmovou tvorbu, její třetí manžel, muž její duše, a dvě děti. Tónem této třetí části je prosté konstatování štěstí.
Kniha “Jsem, protože musím“ má čtvercový formát, působí v rukou dobře. Jako tvar, který evokuje ukončenost čehosi, harmonii s již dokonaným, odžitým. Jako tvar hranatého kruhu, vyhraněného cyklu, který nikde nezačíná a nikde nekončí, je sám se sebou vyrovnaný. Vyprávění, které se skrývá na čtvercových stránkách této knihy, je možno chápat stejně symbolicky: jako dokonaný pohyb vnitřního hlasu autorky. Rozhodně může být kniha „Jsem, protože musím“ brána jako životní dílo Kateřiny Pošové, dosud „jen“ autorky překladů knih svých maďarských kolegů (kromě jiných Imre Kertésze). Může být ale pojímána i jako brána k jejímu dalšímu psaní, jinému, nezatíženému tím, co bylo již odvyprávěno. Bylo by se rozhodně na co těšit.
Kateřina Jonášová, publicistka
Literární noviny, příloha Občanské noviny, 9. 6. 2003
Kateřina Pošová: Jsem, protože musím. Prostor, Praha 2003, ed. Česká paměť, vyd. 1., str. 226, cena 249 Kč. Kniha je ke koupi v knihovně Gender Studies, o.p.s., Gorazdova 20, Praha 2, nebo prostřednictvím Feministického internetového knihkupectví na adrese http://knihkupectvi.feminismus.cz.
|
|
|
|
