 |
|
 |
Zastoupení žen ve vysoké politice ČR je nepřiměřeně nízké
[ 7.7.2003, Alena Králíková
Rovné příležitosti > Politika
]
Od jednotlivých vlád pravidelně slýcháme, co všechno se jim podařilo změnit, kde uspěly a kde přispěly k pozitivnímu vývoji společnosti. Podíváme-li se na politickou situaci ČR z perspektivy zastoupení žen ve vládě a Parlamentu, zjistíme, že se v tomto směru podařilo změnit jen velmi málo.
K předním nedostatkům patří to, že neexistuje intenzivní spolupráce napříč společností, to znamená mezi politickými stranami a jejich reprezentanty na jedné straně a neziskovými organizacemi, jež se zabývají postavením, rolemi a právy žen a mužů, na straně druhé. Tento stav samozřejmě nepřináší žádné pozitivní výsledky či dokonce společenskou změnu.
Inspiraci, jak na to, lze hledat mimo jiné ve Finsku, jedné z oněch až magických severských zemí – alespoň co se týká rovných příležitostí žen a mužů a zejména hlasu žen v politice. Funguje zde koalice NYTKIS, propojení ženských seskupení v rámci devíti hlavních politických stran a tří nepolitických ženských asociací, která vytváří platformu pro společenskou diskusi o aktuálních tématech bez ohledu na politickou příslušnost. Podobná spolupráce a sdílení zkušeností se začíná rozvíjet i v Estonsku, které je příkladem toho, že nejen západoevropské země podporují zvyšování participace žen v politice a politických procesech. Bohužel, společné postupy a vzájemné konzultace politických stran a ženských neziskových organizací v České republice jednoznačně chybí.
Další z oblastí, kterou se snad vůbec nepodařilo změnit a ani žádná politická strana se cíleně nesnažila o nápravu, jsou volební programy spolu se zařazením žen na volitelná místa kandidátek. Rétorika politických stran a především nedostatek pozitivních činů směrem k ženám, mateřství, k zastoupení žen nejen v politice, postavení na trhu práce, ale i situace žen v rodině, stále vyjadřují přetrvávající nezájem. Jistě, programy různých stran se v souladu s dlouhodobou politikou státu zaměřují na snížení nezaměstnanosti a udržitelnost rozvoje. Nijak podstatně ale neakcentují zamýšlené postupy v otázkách sociální a regionální nerovnosti, natož pak diskriminaci na základě pohlaví či věku.
Součástí programů by vedle aktivního přijímání opatření proti nerovnosti platů na základě pohlaví za práci stejné hodnoty, jednoznačně měla být i podpora slaďování rodinného a pracovního života, a to jak z pohledu společenské odpovědnosti (podílu obou partnerů na péči o děti a domácnost), tak i vzhledem k fenoménu snižující se míry porodnosti. Na stejné úrovni by pak v programech měl stát gender mainstreaming, jež je definován jako „systematická integrace pozic, priorit a potřeb žen a mužů ve všech politikách, s cílem propagovat rovnost mezi muži a ženami, a mobilizace veškerých všeobecných politik a opatření tak, aby bylo dosaženo rovnosti tím, že vlivy takových politik a opatření na situaci žen a mužů při zavádění, monitorování a hodnocení budou brány v úvahu již ve stadiu jejich plánování.“
Nelze se v důsledku příliš podivovat nad tím, že se podíl žen v Parlamentu ČR od roku 1989 nijak dramaticky nezvyšuje, spíše stagnuje. V Poslanecké sněmovně je zastoupení žen 17% – a to jen díky KSČM a jejímu důslednému zařazování kandidátek na volitelná místa. V Senátu je pak toto číslo ještě nižší, pouze 12,4%. Najdou-li se na české politické scéně snahy o podporu vstupu žen do politiky, jsou převážně nekoordinované a formální, než aby vyjadřovaly vůli ke konkrétním postupům a jejich reálnému dodržení. Poslouží-li nedávno zveřejněná „Zpráva o plnění Priorit a postupů vlády“ k přijetí jasných a kontrolovatelných metod prosazování rovnosti na všech úrovních společnosti, bude to dobrým znamením.
Alena Králíková, autorka pracuje v Gender Studies, o.p.s.
Literární noviny, příloha Občanských novin, 9.6. 2003
|
|
|
|
