[ 31.1.2006, Kateřina Jonášová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce ]

Dánsko a skandinávské země obecně nejsou takovými experty na rovnost pohlaví a harmonizaci rodiny a kariéry, jak se to zdá z české kotliny. Při bližším pohledu se ukáže, že i tady mají své problémy, přestože je celková situace stále ještě nesrovnatelná. Bolavá místa nám popsal v následujícím rozhovoru projektový manažer dánského projektu VAKUUM Martin Moelholm. Projekt VAKUUM je součástí evropského programu EQUAL pro nastolení rovných příležitostí žen a mužů ve společnosti.

Problém, jak na trhu práce nastolit rovnost pohlaví a jak propojit rodinný život a osobní hodnoty s pracovním životem, začíná být konečně aktuální i v České republice. Můžete nás stručně zasvětit do situace, která v této oblasti panuje v Dánsku?

Dánsko v dnešní situaci, kdy se snažíme o rovné příležitosti na trhu práce, rozhodně profituje z toho, že jako jedna z prvních zemí uzákonilo volební právo pro ženy - už v roce 1915. A jeho výhodou je bezesporu i to, že jako první stát vůbec legislativně začalo se zásadou stejná odměna za stejnou práci, rovný přístup ke vzdělání a dalšímu proškolování pro ženy i muže bez rozdílu. Když se ovšem reálně podíváte na náš trh práce, uvidíte příznačné modely segregace žen a mužů. Téměř tři čtvrtiny zaměstnanců veřejného sektoru tvoří ženy, zatímco zaměstnanci soukromé sféry jsou z velké většiny muži. Paradoxně ovšem jen 20% manažerských pozic ve veřejném sektoru zastávají ženy a toto číslo je stejné i v soukromém podnikání. Dánsko stejně jako zbytek Evropy musí čelit a eliminovat bariéry, které mají na svědomí horizontální i vertikální segregaci na základě pohlaví. Na strukturální úrovni se nám tedy podařilo dosáhnout uspokojivého stavu, kdy zákony, dohody a kompromisní opatření zaručují ženám a mužům formální práva a příležitosti k dosažení rovnosti. Ovšem je pravda, že na úrovni jednání a chování jsme se příliš nepohnuli z místa, na kterém jsme byli před deseti lety. Stále bojujeme s velmi pevně zakořeněnými předsudky a očekáváními toho, co to znamená být ženou nebo mužem. Ve věku informační a znalostní společnosti dokonce stále bojujeme o vytvoření povědomí o reálné podstatě tohoto problému.

Podle mého se my ve Skandinávii nenacházíme tak blízko cíli, jak se to možná jeví vám. Když například došlo v roce 2002 ke změně dánského zákona o mateřské/rodičovské dovolené, bylo období, které může žena nebo muž strávit na rodičovské dovolené, prodlouženo z 26 na 52 týdnů - bez ohledu na to, že rodičovská dovolená může být dělena 50 na 50 mezi matku a otce. Běžná doba, kterou muži tráví péčí o děti, stoupla s tímto zákonem z 2 na 3,6 týdne, zatímco doba, kterou s dětmi tráví žena, stoupla z 24 na 39 týdnů. To znamená, že v konečném efektu jsme ideálu rovné péče o děti ještě vzdálenější, než jsme byli před pěti lety.

Domnívala jsem se, a česká média nás i v tomto smyslu informovala, že Dánsko uzákonilo jisté období, které otec "musí" strávit na rodičovské dovolené. Pro srovnání - v České republice zůstává s dětmi doma jen 1% mužů…

To bohužel není pravda. Je to plně v kompetenci otce, zda na sebe chce vzít část úvazku z rodičovské dovolené. Já jsem pevně přesvědčen, že jediná cesta, jak zaručit rovnější a spravedlivější dělení péče o malé děti mezi matky a otce, je zákonné řešení. Nejsem přitom ovšem tak naivní, abych netušil, jaké to může přinést problémy. Zákonné řešené nutně musí být podpořeno masivní pozorností věnovanou kulturním aspektům, které vedou nás muže k tomu, abychom odhazovali své právo být se svou rodinou.

Co byste v oblasti rovných příležitostí v rámci pracovního trhu poradil českým zaměstnancům a zaměstnavatelům?

Nejsem přesvědčen, že by Dánsko - nebo vůbec Skandinávie - mělo právo radit v oblasti rovnosti na pracovním trhu a v rodinném prostředí. Jedinou radou, kterou si neodpustím je: nikdy nepouštějte toto téma z očí. Myslím si totiž, že jednou z nejběžnějších a fatálních chyb, kterých se dopouštíme v sociálním systému, je předpoklad, že se v jistém okamžiku se vývojové procesy začnou prosazovat samy a že tedy už nepotřebují žádnou speciální pozornost státu nebo neziskových organizací. Přeceníme své úspěchy a začneme si vytvářet obraz sebe sama, který už nemá s realitou nic společného. Myslím si, že právě Dánsko, oslavované po celém světě za svou práci na ustavení rovných příležitostí mužů a žen, začalo v jistém okamžiku skutečně věřit, že může "chodit po vodě" a že už nemá v této oblasti žádné problémy, které by bylo třeba řešit.

Jsou to političky a politici, kdo může zvrátit nerovnosti ve společnosti, nebo to jsou spíše neziskové organizace, matky a otcové, případně vedení firem?

Jde především o změnu vládnoucích hodnot a fundamentálních očekávání. A jejich změna vyžaduje trpělivost, trpělivost, trpělivost… a samozřejmě schopnost iniciovat otevřenou a reflektující debatu na téma hodnot, které si v sobě nosíme, na téma mechanismů, které je určují, na téma konvencí, které nás odvádějí od jejich jádra a způsobu vzniku. Americký profesor Chris Argyris nazývá tyto konvence, "face saving" ("zachovávači tváře"), "cover up" (zakrývači) a "cover up of the cover up" (zakrývači zakrytého). Nejprve se tedy musíme smířit s tím, že tu existují velmi silné a mocné síly, které bojují o to, aby "výtah jel dál". Za druhé, musíme pracovat na legitimizaci komunikace, která se dotýká našich základních očekávání. Dokud nebude ventilace našich vjemů normální, bez ohledu na to, jak nepříjemná a neslušná bude, nikdy nebude lidská komunikace založena na cti a důvěře. Za třetí, musíte mít vůli jednat na základě náhledu a znalosti, kterou ve výše popsaném procesu získáte. A tento proces musí probíhat ve všech sférách společnosti. Pokud k němu dojde jen na úrovni vlády a v akademickém prostředí, skončí naše milá rovnost jako teoretický a rétorický koncept, který není nijak užitečný objektu jeho zájmu: mužům, ženám, rodinám.

Mohl byste krátce představit základní kameny projektu VAKUUM v programu EQUAL?

VAKUUM pracuje na zproblematizování představ a předpokladů, které jsem už v tomto interview zmiňoval. Základem projektu je myšlenka, že kulturní zázemí je běžně založeno na znalosti obyvatel o tom, jak věci fungují. Tato znalost je většinou složena z předsudků a ty jsou zase obvykle mentálně naprogramované proti určité sociální skupině. Tyto předsudky se v průběhu času staly součástí kultury a je velmi těžké se na ně ptát, zpochybňovat je. Neptáme se například, jak je způsob, kterým si organizujeme své životy v kůži muže nebo ženy, ovlivněn konkrétní, kontextuální a reflektovanou zkušeností. Spíše to děláme a priori. Teoreticky neexistuje díra v legislativě o rovných příležitostech žen a mužů na trhu práce, která by vytvářela bariéry, s nimiž se denně setkáváme. Jsou to kulturní bariéry, které nám házejí ty největší klacky pod nohy. Samozřejmě, že změna kulturních daností je složitá procedura, ale my máme dojem, že je to jediná cesta, jak dosáhnout skutečné rovnosti žen a mužů.

Vaše organizace vyvinula velmi zajímavý model toho, jak nastolit genderovou rovnost a harmonii mezi pracovním a rodinným životem. Jmenuje se Trojúhelníkové kolo - Triangel Wheel.

Trojúhelníkové kolo chápe život, který žijeme, ve třech základních kontextech: život v práci, život s rodinou, volný čas. Základem je, že pokud jsme schopni nebo máme možnost vybalancovat naši různou potřebu existovat v každém z těchto tří kontextů, je i náš život v harmonii. Pokud se nám nedaří vytvořit a zachovat tuto rovnováhu, neuspokojíme své základní potřeby a naše frustrace se brzy někde projeví - ať už na osobní, nebo na společenské úrovni.