[ 30.5.2003, Marta Ljubková Kultura > Jazyk a literatura ]

Novinářka Tereza Spencerová představila svůj debut v Centru pro Gender Studies v úterý 27. května. Večer měl tři části, v prvním autorka uvedla okolnosti vzniku a stručně knihu představila, následoval ukázka a nakonec proběhla debata o transsexualitě vůbec. V této části večera vystoupila i „bojovnice za práva traskomunity“, Miluše Šubrtová.

Tereza Spencerová uvedla, že kniha vznikla na popud majitele nakladatelství Fedora Gála, jehož cílem bylo vydávat knihy, v nichž budou menšiny promlouvat samy za sebe, nikoli nutně zkresleným pohledem sociologů, psychologů či sexuologů. Kniha Jsem tranďák tedy představuje autentický pohled člověka, který se neztotožnil se svým biologickým pohlavím, rozhodl se prodělat operaci a s novou (či spíše: pozměněnou) identitou vstupuje do světa, který se neproměnil.

Autorka přečetla kapitolu, v níž se poměrně humorně vyrovnává s prvními pooperačními vstupy do společnosti, která ji začala konečně vnímat jako ženu. S notnou dávkou sebeironie a upřímnosti však traktuje svoji „jinakost“, a tím dává nahlédnout pod povrch zdánlivě prostého zákroku.

Ukazuje, že člověk, který prodělá změnu pohlaví, se v jistém smyslu dostává do genderového vzduchoprázdna – není už biologickým mužem, ale zároveň – jakožto muž vychován – nedokáže (či nechce) adoptovat genderová očekávání kladená na ženu. Do kontrastu se tu dostává vizuální ženství a „skutečná“ role ženy ve společnosti. Hledání identity pak v takové situaci představuje skutečný boj, kterým si zřejmě musí každý člen transkomunity projít, aby se sebou vůbec mohl žít.

Pohled tranďáka (což je, podle Terezy Spencerové bezpříznakové, v transkomunitě komunitě vzniknuvší označení jakéhokoliv jejího člena, který překračuje role určené mužům a ženám) je pro ne-tranďáky inspirativní v tom smyslu, že se nenechává svazovat žádnými stereotypy, jimiž mimochodem netrpí jen transsexuálové, ale i homosexuálové či heterosexuálové, odmítající přijmout stávající genderové požadavky. Společenská rigidita a netolerance také často jedince k operativní změně pohlaví doslova dožene – kdyby měl člověk právo na svobodné pohlavní vyjádření, nemusel by své biologické pohlaví měnit.

První operativní zákroky tohoto typu se začaly provádět v polovině padesátých let. Transkomunita je stejně pestrá jako majoritní společnost. Ta je však stále ještě zahleděná do sebe a existenci některých menšin odmítá – ke své škodě - vzít na vědomí.