 |
|
 |
Zpráva o projektu Paměť žen - obětí holocaustu
[ 28.5.2003, Pavla Frýdlová
Historie
]
Zpráva o projektu, realizovaném Gender Studies, o.p.s. v období červen 2002 - duben 2003 za finanční podpory Nadačního fondu obětem holocaustu.
Pavla Frýdlová (koordinátorka projektu Paměť žen)
Cílem projektu, na jehož realizaci se zúčastnilo 6 žen, bylo vytvořit soubor biografických interview s ženami - oběťmi holocaustu, jejich dcerami, případně vnučkami. V návaznosti na dlouhodobý mezinárodní projekt Paměť žen - hledání identity žen za socialismu nás zajímalo, jak tyto ženy žily po druhé světové válce se zkušeností holocaustu a do jaké míry jí byly ovlivněny další generace žen v rodině.
Zahraniční literatura poukazuje na skutečnost, že zkušenost holocaustu neodchází s generací, která jej prožila, ale žije dál v rodinném povědomí. Ovlivňuje další generace, ať jsou si toho vědomy či nikoliv. Projekt Paměť žen - obětí holocaustu je v českém prostředí jedním z nemnoha, který sleduje život obětí holocaustu po druhé světové válce, a podle našich informací vůbec prvním, který se záměrně soustřeďuje na tzv. druhou generaci obětí. Projekty Židovského muzea a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR kladou důraz převážně na období druhé světové války. Projekt Gender Studies, o.p.s. se odlišuje tím, že se programově soustřeďuje na poválečné období. Tento rozdíl považujeme za zásadní.
Během intenzivní práce na projektu se podařilo shromáždit 30 dvougeneračních, respektive třígeneračních rozhovorů s ženami narozenými v letech 1913 až 1989, v nichž se respondentky soustředily na reflexi holocaustu, identity a každodenního života po druhé světové válce, a v neposlední řadě na otázku vnímání ženských rolí ve společnosti.
Rozhovory jsou na jedné straně originální a neopakovatelnou výpovědí žen dvou (tří) generací jedné rodiny, na druhé vykazují určité společné rysy. Téměř všechny respondentky první generace zdůrazňují skutečnost, že pocházejí z asimilovaných rodin, v nichž se židovství chápalo převážně v kulturním, nikoliv v náboženském kontextu. Tuto skutečnost dokládají mimo jiné zmínkami o tom, že se v rodině často slavily jak nejvýznamnější židovské, tak křesťanské svátky. V rozhovorech s ženami narozenými ve třicátých letech 20. století se objevuje "fenomén šťastného dětství" ukončeného deportací do Terezína. Dalším výrazným rysem rozhovorů je rázné "odstřižení" od minulosti po návratu z koncentračních táborů, úporná snaha zapomenout na minulost, překonat smutek ze smrti blízkých spojený s pocitem osamění a uplatnit se v každodennosti poválečného světa. Formy "odstřižení se" byly různé - sňatek, výchova dětí, studium, práce, nezřídka vše naráz.
Ženy z druhé generace (tzv. druhé generace obětí) až na výjimky reflektují skutečnost, že rodiče doma o holocaustu příliš nemluvily a ony nebyly schopné se ptát. Podvědomě cítily, že rodiče chtějí zapomenout, a obávaly se, že vyptávání na minulost by je nejspíš zraňovalo. Tak vznikala řada zamlčených a nevysvětlených skutečností, s nimiž si druhá generace v mládí nevěděla/neví rady, a v rozhovoru je nezřídka reflektuje jako problém s identitou. Hledání identity nesouviselo pouze s "mlčením" rodičů, ale rovněž s fenoménem "chybějících hrobů", respektive neexistencí prarodičů. Násilně přerušená kontinuita generačního vývoje je traumatem, s nímž se ženy druhé generace vyrovnávají po celý svůj život, každá přirozeně po svém. Druhá generace si mnohem více uvědomuje přetrvávající stereotypy v myšlení ve vztahu k židům, což může rovněž souviset s obtížným hledáním identity a návratem ke kořenům.
Každý z vyprávěných osudů je jedinečný tím, že jej prožila konkrétní žena, a současně vykazuje společné rysy podmíněné zkušeností holocaustu. I ta je však reflektována různým způsobem, což přidává výpovědi na originalitě a neopakovatelnosti. V kontextu "velké" a "malé" historie představují to druhé - konkrétní a jedinečné prožívání každodennosti - uprostřed "velké" historie. Tato příležitost je neopakovatelná, neboť je omezena konečností lidského života. Největší význam projektu Paměť žen - obětí holocaustu spočívá v zaznamenání výpovědí žen o jejich životě po druhé světové válce, poznamenaném vlastní či zprostředkovanou zkušeností holocaustu. Tuto zkušenost má jen omezené procento lidí v populaci, proto je důležité o ní bádat, psát a hovořit.
Závěrem je nutné zdůraznit, že pár výše uvedených poznámek není v žádném případě "návodem k použití", resp. návodem ke čtení a interpretaci rozhovorů. Je věcí každého badatele, jaký přístup při studiu zvolí.
E-mail: gender.memory@ecn.cz
|
|
|
|
