[ 26.1.2006, Lenka Vochocová Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Škola rovných příležitostí

Mottem úvodní konference Rovné příležitosti v pedagogické praxi se stalo přání osvobodit školu od genderových stereotypů, které jí dosud vládnou.

Na Zbraslavském zámku v Praze se v sobotu 14. ledna 2006 sešli přední české a slovenské odbornice a odborníci z oblasti gender studies, rovných příležitostí, sociologie, psychologie, pedagogiky a pedagogické metodiky na úvodní konferenci k projektu Rovné příležitosti v pedagogické praxi (RPPP). Jako budoucí realizátoři unikátního vzdělávacího modulu se na konferenci připravovali na vzájemnou spolupráci a hledali nejefektivnější způsoby, jak tématiku gender a rovných příležitostí začlenit s aktivní pomocí samotných vyučujících do českého vzdělávacího systému. Cílem jejich snažení je vytvořit takové výukové postupy, které budou vycházet přímo z praxe a zkušeností vyučujících a pomohou jim vychovávat a vzdělávat děti bez předsudků o tradičně vymezených rolích žen a mužů a vést je k respektování potřeby rovných příležitostí pro všechny.

Škoda, že rovné příležitosti nemůžeme dát rozkazem

„Povím vám o svých dvou poměrně čerstvých zážitcích,“ zahájila svůj příspěvek na konferenci Anna Čurdová, poslankyně a tajemnice zájmového hnutí Sociálně demokratické ženy. „Mluvila jsem před Vánoci s kolegou ze sněmovny o tom, jak genderovou problematiku prezentovat, a on začal říkat něco o tom, že matka a rodina…a nakonec konstatoval, že společnost na to naprosto není připravena. No a druhý zážitek mám s kolegyní, která zopakovala, že společnost na rovné příležitosti není připravena a že její kolegové jsou přímo alergičtí, když řekne něco o rovných příležitostech mužů a žen.“

Anna Čurdová varovala, že politici často nejsou ochotni připustit existenci genderových stereotypů a to, že je nutné situaci řešit: „I ve vládě se projevují genderové stereotypy - ne zdaleka všichni ministři chápou, že je třeba s tím pracovat.“ Přiznala, že je jí problematika konference blízká také proto, že je původním povoláním učitelka. Ocenila smysl projektu, ale řekla, že lituje jeho zaměření jen na pražské školy. „Tématiku je třeba dostat i do krajů a hlavně mezi úředníky. Občas totiž slýchám skutečné perly o tom, že genderové věci netřeba řešit. Člověk, který je genderově senzitivní, se diví, zírá, že tohle může státní úředník vůbec vypustit z úst.“

Když Anna Čurdová přemýšlela, jakým způsobem věci v politice změnit tak, aby se rovné příležitosti staly pro politiky a političky důležitějším tématem, vypomohla si žertem a pohádkovou metaforou: „Nejmenší problém je s Ministerstvem obrany, protože opatření týkající se rovných příležitostí dává víceméně rozkazem - to my bohužel nemůžeme a je škoda, že nemáme kouzelný proutek, kterým bychom mávli a všechno by se změnilo.“ Anna Čurdová z konference odcházela s tím, že jde přesvědčovat předsednictvo ČSSD, že by bylo dobré, kdyby se před nadcházejícími volbami tématika gender a rovných příležitostí dostala do programu strany, kam podle ní bezesporu patří.

Gender a děti: Velmi osobní a mocné téma

Inspirativní příspěvek spojující genderovou teorii a pedagogickou praxi přednesla další z významných osobností konference, Glenda MacNaughton z Pedagogické fakulty Melbournské univerzity. Zabývá se genderovými aspekty v životě předškolních dětí a školáků ve věku do osmi let, rovností a sociální spravedlností ve vzdělávání. Je přesvědčena, že gender hraje důležitou roli nejen v životě dospělých tím, že ovlivňuje, jaká zaměstnání si volíme, má vliv na naše příležitosti, přístup k informacím a na naše rozhodnutí, ale že je podstatný i v životě velmi malých dětí. „Děti jednají genderovanými způsoby, tedy v závislosti na svých pohlavních rolích. Gender ovlivňuje jejich jednání, vzdělání i budoucnost. Sexistické chování se u dětí objevuje už ve velmi raném věku a poměrně dlouhá historie genderově senzitivního vzdělávání řeší základní otázku: ´Jak to dělat co nejlépe´,“ nastínila Glenda MacNaughton s tím, že podle ní neexistuje žádný jednoduchý návod a je možná důležitější klást si otázky, než nacházet jednoznačné odpovědi.

Přestože podle australských výzkumů dává více než 90% učitelek a učitelů přednost nesexistické výuce, tedy vyučování pomocí modelování nesexistických rolí a chování a nabízením nesexistických výukových materiálů, ukazuje se, že to nefunguje tak, jak bychom si představovali. „Děti socializované v jiných prostředích do svých genderově ovlivněných rolí ignorují takové hračky i chování svých učitelek a učitelů, které nejsou genderově vyhraněné,“ vysvětlila Glenda MacNaughton. „I když vyučující působí na děti genderově senzitivně, děti často setrvávají ve svých genderových stereotypech a rolích, které mají zafixované od útlého věku. Mám stovky obrázků, které vypovídají o tom, že děti mají jasné stereotypní představy o rolích a různosti žen a mužů.“

Glenda MacNaughton navrhla jako východisko z této situace, aby vyučující mluvili s dětmi o genderu explicitně, aby přímo pojmenovávali jejich chování v genderových kategoriích, zasahovali do něj a poukazovali na to, co je spravedlivé, a co ne. „Důležité je vytvářet společenství dialogu, úcty a respektu. Vyučující musí být aktivním prvkem v genderové diskusi ve třídě. Cílem přístupu přitom není měnit názor dětí, ale rozšířit jim pojetí rolí mužů a žen ve společnosti, dát jim různé náhledy a probádat jejich chování a pocity ve vztahu k vlastnímu pohlaví. Měli bychom zjišťovat, co je pro ně těžké, nebo naopak lákavé na tom, být mužem či ženou, a měli bychom s nimi o tom mluvit.“

Škola jako lék na společenské nešvary?

Typickým rysem konference bylo neustálé prolínání praktických přístupů k rovným příležitostem v pedagogické praxi a jejich teoretické zvažování. Irena Smetáčková působící na katedře pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy se zamýšlela nad tím, co vlastně společnost od instituce školy očekává. „Řada nevládních organizací přináší recept na léčbu společnosti skrze změnu ve vzdělávacím systému. Navrhují, abychom změnili způsob výuky, čímž změníme celou společnost. Já se s tím rozhodně ztotožňuji, ale často jsem frustrovaná neúspěchy. Říkám si, v čem je příčina selhání: Míjíme se s představami dětí? Míjíme se s představami učitelů a jejich přístupy? Nebo nedokážeme konkurovat výchovnému vlivu rodiny? To jsou otázky, na které hledám odpověď.“

Irena Smetáčková se ve svém příspěvku podělila s posluchačkami a posluchači o jedno z dilemat, která ve vztahu k roli školství aktuálně řeší: „Jde o to, že instituce školy je ze své podstaty rozporuplná. Na jednu stranu se od ní očekává, že bude udržovat společenskou kontinuitu, předávat hodnoty z generace na generaci, tedy jistým způsobem konzervovat status quo. V jistém smyslu tedy od školy očekáváme spíše konzervativnost. Na druhou stranu ale máme tendenci napravovat skrze výchovu dětí to, co ve společnosti zatím nefunguje, prosazovat jejím prostřednictvím demokratické hodnoty. A v tom je ten zásadní rozpor - škola má napravovat společnost, ale zároveň ji má konzervovat a předávat její současné hodnoty dál.“

Podle Ireny Smetáčkové nestojí snaha projektu Rovné příležitosti v pedagogické praxi osamoceně a může navazovat na podobné aktivity z minulých let. „Za posledních zhruba pět let se leccos už podařilo změnit, zatím toho není moc, ale bylo by nefér říkat, že se nezlepšilo nic. Nestačí ale působit zdola, tedy na učitelky a učitele, je třeba také změnit legislativní rámec a působit na vedení škol.“

Nové metody, nové obsahy - proč se nepodělit s ostatními a proč je nevyzkoušet?

Projekt Rovné příležitosti v pedagogické praxi usiluje o to, aby se tématu rovných příležitostí věnovali vyučující napříč předměty a uchopovali ho prostřednictvím kreativních metod, jakými jsou výchova uměním (animace v galeriích, artefiletika atd.), tvořivá dramatika, kritické myšlení nebo práce se záznamovými technologiemi a audiovizuálním uměním. Pedagogové, kteří se těmito metodami ve své praxi zabývají, na konferenci hledali cesty, jak je propojit s tématikou genderu a rovných příležitostí. Marie Fulková z katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze patří k těm, které se tématikou genderu zabývají do hloubky a mají s její výukou prostřednictvím umění dlouholeté zkušenosti. Na konferenci vystoupila s ukázkou jedné z metod, při níž využívala k tematizaci genderové problematiky spolupráce s galeriemi a na konkrétních uměleckých dílech i prostřednictvím originálních grafických výstupů studentkám a studentům přibližovala genderové aspekty vizuální tvorby.

Pedagogové Jan Mašek z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a Irena Holemá, učitelka dramatické výchovy na Fakultní základní škole Táborská, otevřeně přiznali, že jsou problematikou gender a rovných příležitostí zatím téměř nedotčeni, ale že je projekt Rovné příležitosti v pedagogické praxi inspiruje k práci na příbuzných tématech. Jan Mašek představil možnosti, jak využívat nové technologie ve výuce tak, aby děti pochopily roli výrazových prostředků v zobrazování genderu a genderových stereotypů ve vizuálních textech. „Učitelky a učitelé se často necítí kompetentní k analýze dílčích výrazových složek audiovizuálního komunikátu, ale proč si to nevyzkoušet?!,“ rozptýlil v závěru své přednášky obavy, že by metoda mohla být pro vyučující příliš náročná.

Irena Holemá vysvětlila, jak pracuje v rámci povinného předmětu na základní škole s metodami tvořivé dramatiky tak, aby dětem pomohla odkrývat nové perspektivy a pocity druhých: „Dětem můžeme na jejich otázky poskytovat dva typy odpovědí - buď jim dáme informace, nebo jim zprostředkujeme zkušenost. Zprostředkování zkušenosti je právě cílem dramatické výchovy. Jejím prostřednictvím mohou skrze hraní rolí děti formulovat své myšlenky i názory, a to i takové, které stojí mimo jejich vlastní přesvědčení - mohou se tedy hraním vžívat do postojů druhých a hledat si tak lépe cestu k nim.“

Účastníci konference Rovné příležitosti v pedagogické praxi zatím nehledali konkrétní řešení, jak začlenit téma genderu a rovných příležitostí do výuky na základních školách. Jednoduché návody podle řady z nich ani není možné nalézt. Spolu s vyučujícími pražských základních škol budou celý rok v rámci projektu občanského sdružení Žába na prameni pracovat na hledání nejschůdnějších řešení, jak ve školství z hlediska rovných příležitostí změnit alespoň něco. Mottem jejich úsilí by mohlo být vyjádření jedné z účastnic konference, Ireny Smetáčkové: „Gender asi nikdy úplně nezmizí z našich životů. Mým přáním je, aby v nich a v celé naší společnosti alespoň nehrál tak důležitou roli. Přála bych si, aby škola byla prostředím, které dává všem dětem rovnou šanci rozvíjet vlastní osobnostní potenciál. K tomu je ale třeba, aby se oprostila od genderových stereotypů, které v ní dosud vládnou.“

Lenka Vochocová