[ 30.4.2003, Štěpánka Hlupá Kultura > Jazyk a literatura ]

Kateřina Pošová, dáma, z které vyzařuje étos složitého životního příběhu, již na začátku setkání s nadsázkou doplnila Pavlu Frýdlovou slovy, že osud maďarské Židovky je osud typicky český.

Cesta jejím životem, nevyhnutelně poznamenaná koncentračním táborem, se vždy klikatila a její meandry určovaly se stejnou nevyhnutelností dějinné události. Konec války, poválečné budovatelské nadšení, Pražské jaro zakončené vstupem vojsk Varšavské smlouvy a nutnou deziluzí, "vyškrtnutí" z Komunistické strany, emigrace dcery, události roku 89... V tomto říčním proudu žije člověk svou každodennost, svou práci, svá tři manželství, vychovává své dvě děti ... a kolik dalšího se vejde do života jedné ženy!

Příběhy, jako je tento, musí být vyprávěny, musí být slyšeny. Dávají sytou barvu nejasným obrysům minulosti.

Štěpánka Hlupá

Paměť žen je dlouhodobý mezinárodní projekt, iniciovaný a koordinovaný centrem pro Gender Studies v Praze. Jeho idea se rodila už v první polovině 90. let, jako reakce na západoevropské a americké feministické teorie, neaplikovatelné na žitou realitu žen bývalých socialistických zemí. Těžiště projektu spočívá v zachycení životních zkušeností a názorů žen tří generací (narozených v letech 1920 - 1960) metodou oral-history a narativního interview.
Více informací naleznete na stránce Paměť žen.

Pavla Frýdlová v úvodu knihy napsala:

Kateřinu Pošovou znám hodně dlouho. Zhruba od poloviny 70. let jsme se pravidelně setkávaly na četných filmových akcích, přehlídkách, festivalech, kde neúnavně uváděla, tlumočila a propagovala maďarské filmy. Díky jejímu tlumočnickému umění jsme mohli vidět a vychutnat desítky maďarských filmů, seznámit se s tvůrci blízké a přitom jazykově tak vzdálené země. Setkávaly jsme se i v redakci časopisu Film a doba, kam ona psala o maďarské kinematografii a já o jugoslávské, společně jsme zasedaly i v různých filmařských komisích a porotách. Přítelkyně jsme nebyly, bránil tomu věkový rozdíl, patřím ke generaci její dcery. Sblížily jsme se až při několikaleté práci na této knize.

Zatímco Kateřina zůstala filmu do jisté míry věrná dodnes, já jsem práci filmové dramaturgyně a publicistky postupně opustila a v posledních letech se věnuji především projektu Paměť žen, který metodou oral history zachycuje životní zkušenosti žen několika generací ve druhé polovině minulého století. Tento dlouhodobý mezinárodní projekt (účastní se ho interdisciplinární teamy ze šesti zemí střední Evropy), iniciovaný a koordinovaný Gender Studies, o.p.s. vznikl z potřeby zachytit ne události, ale jejich prožitky očima těch, s nimiž se většinou na stránkách učebnic dějin a historických publikací nesetkáme. Uskutečnily jsme dosud desítky (a v mezinárodním kontextu stovky) rozsáhlých biografických rozhovorů, při nichž nám ženy vyprávějí o svých životech, ale také odpovídají na otázky, které nás zajímají - o generačních vazbách, o rovnoprávnosti, o rozdělení rolí ve společnosti, o tom, jak klíčové historické roky ovlivnily jejich život…

Hned od počátku projektu Paměť žen jsem na Kateřinu Pošovou pomýšlela jako na jednu z potenciálních respondentek. Znala jsem částečně i její životní příběh, i když ne do podrobností, věděla jsem, že je spontánní vypravěčka, ale také to, že je neustále velmi vytížená. Co ji znám, stále něco nestíhá. Dlouho jsem si netroufla ji o její čas okrádat. Na jaře 1998 s rozhovorem souhlasila se slovy „když to musí být, tak tomu ty dvě hodinky věnujeme.“ Při první návštěvě jsem zůstala dlouho do noci, nahrály jsme několik hodin pásků a Kateřina se ve svém vyprávění dostala do roku 1945. Snažila jsem se být jen a jen pozornou posluchačkou, omezit své otázky na minimum, pozorně naslouchat, zdržet se jakéhokoliv komentáře či glosování, pouze v případě potřeby vracet tok vyprávění od vedlejších linií k té hlavní, tedy k jejímu životnímu příběhu. Ani moje druhá návštěva s diktafonem nebyla o nic kratší, tentokrát ale naše sezení mělo blíž k dialogu, k dialogu žen, které mnohé události posledních čtyř desetiletí prožívaly a vnímaly podobně, a přece díky rozdílné životní a generační zkušenosti poněkud odlišně. Díky tomuto dialogu začala Kateřina poprvé uvažovat o postavení žen ve společnosti a v historii, nevnímat rodovou odlišnost mužů a žen jako rasistické dělení lidí. Feministku jsem z ní neudělala, spřízněnou duši Gender Studies ano.

Přepis rozsáhlého materiálu mi trval několik týdnů. Kateřina si text rozhovoru vzala přes léto na prázdniny, ke korektuře a vrátila mi ho „sem tam doplněný“, o třetinu delší. Vymykal se z ostatních rozhovorů Paměti žen, nejen svým rozsahem. Pomalu začalo být jasné, že z něj může být samostatná knížka. V létě následujícího roku, poté, co Kateřina téměř po šedesáti letech navštívila svou bývalou německou vychovatelku, jsme společně strávily několik dní nad textem rozhovoru a nad deníkem, který si jako čtrnácti, patnáctiletá dívka psala v koncentračním táboře formou dopisů svému otci. Knihu, která by zahrnula jak text deníku, tak náš autentický rozhovor, jsem chtěla věnovat Kateřině k jejím sedmdesátinám na jaře 2000. Nestalo se, obě jsme měly jiné úkoly.

V srpnu 2001 jsme se společně vydaly na několik dní na Slovensko, do míst, spojených s Katčiným dětstvím. Napřed jsme projely Spiší, místy, odkud pocházela matčina rodina, a kde Kateřina trávila do svých osmi let všechny prázdniny: Velká Lomnica, Kežmarok, Poprad, Prešov. V Kežmarku jsme navštívily matčin rodný dům na náměstí (v parádním babiččině pokoji je dnes prodejna jízdních kol), na opuštěném židovském hřbitově našly dědečkovu hrobku, ve Velké Lomnici jsme se prošly zahradou bývalého kdysi rodinného zámku, kávu si daly v krčmě starého historického domu, který kdysi patřil jednomu z matčiných bratrů. Vzpomínky dostávaly konkrétní obrysy. Jenom synagoga v Prešově, kde jsou dnes uložena judaika, která celý život sbíral tatínkův bratr, byla zavřená.

Několik dní jsme strávily v Košicích, městě Katčina dětství. Ukazovala mi, kudy chodila s maminkou do kostela, kam s přítelkyněmi do biografu, kde byl cukrář. Šly jsme cestou, kudy chodila do školy, napřed do slovenské, resp. židovské, pak do maďarského dívčího gymnázia, navštívily jsme plovárnu, kterou její otec, architekt a stavitel ve 30. letech postavil, stejně tak jako mnohé další stavby ve městě. Do bývalé synagogy, dnes budovy filharmonie, nás předůležitě se tvářící vrátný nechtěl pustit. O původním účelu stavby asi nevěděl, natož aby tušil, kdo ji postavil… Kateřina se setkala s několika přítelkyněmi z mládí, zúčastnila se natáčení dokumentárního filmu o tom, jak se před válkou žilo v Košicích, jehož ústředním motivem je právě zmíněná plovárna. Do Jakabova paláce, jedné z košických dominant, jsme se bohužel nedostaly. Alespoň jsme se vyfotografovaly před ním, před oknem Katčina dětského pokoje, pod nímž je nyní pamětní deska na pobyt presidenta Beneše v dubnu 1945, kdy zde v rámci Košického vládního programu byly podepsány dnes tolik diskutované dekrety. Viděla jsem už dříve onen Katčin rodný dům na fotografiích, ale protože jsem nikdy předtím v Košicích nebyla, netušila jsem, jaká dominantní stavba to pro město je, a chápu, že se jej radní nechtějí vzdát. Ale městu nikdy nepatřil a staré křivdy je třeba napravit…

K práci na knížce jsme se znovu vrátily až v létě následujícího roku. Po dlouhých diskusích a mnoha variantách podoby knihy jsme dospěly k té, která leží před vámi. Rozhodly jsme se mé otázky vypustit, i když nechceme nijak zastírat, že většina textu vznikla na základě rozhovoru. Nebýt mé výzvy k vyprávění, Kateřina by se sotva odhodlala dát svému životnímu příběhu knižní podobu, natolik má úctu k psanému slovu, že si netroufá plést se literátům do řemesla. Vyprávět, to je něco jiného. Autentický lágrový deník jsme zařadily doprostřed knihy, nejen na jeho chronologické místo, ale především proto, že rok strávený v koncentračních táborech v době dospívání, byl pro Katčin život určující, stále se k němu vztahuje a v kruzích vrací, ať vědomě či podvědomě. „Jsem protože musím“ není zdaleka klasickou holocaustovou literaturou. V životním příběhu Kateřiny Pošové se jako v zrcadle odráží většina událostí, které se odehrály ve střední Evropě ve 20. století.

Pavla Frýdlová
koordinátorka Paměti žen, projektu Gender Studies, o.p.s.