 |
|
 |
Týraná žena odsouzená za vraždu manžela na šest let do vězení
[ 28.3.2003, Alexandra Doleželová, Míša Marksová-Tominová
Násilí > Domácí násilí
]
V únoru letošního roku byla na šest let odsouzena Taťána Pekařová za vraždu svého manžela, který ji řadu let psychicky týral. Nezaměstnaný manžel po osm let ustavičně pil a terorizoval celou rodinu.
Taťána Pekařová na dlouhodobé týrání reagovala tak, že dne 10.května 2002 svého muže jednou ranou nožem zabila. Poté sama zavolala policii a oznámila svůj čin. Krajský soud odsoudil Taťánu Pekařovou na šest let ve věznici s ostrahou. Po odvolání ponechal vrchní soud dobu trvání trestu, ale v rozsudku ze dne 26.února 2003 zařadil odsouzenou do mírnějšího typu věznice.
Blesk ve zprávě ze dne 27. února cituje předsedu vrchního soudu, který k rozsudku řekl: „Její jednání je lidsky pochopitelné, i když ji to pochopitelně nevyviňuje. Ale psychické týrání je mnohdy daleko horší než nějaké fyzické násilí.“
Taťána Pekařová byla učitelkou na základní škole a věnovala se žákům se specifickými poruchami učení.
K případu se pro feminismus.cz vyjádřila právnička Ana Lužaič:
„Český trestní zákon neupravuje privilegované skutkové podstaty pokud jde o úmyslné usmrceni, které je
upraveno v paragrafu 219 pojmenovaném Vražda. Mírnější posouzení případu je možné řešit aplikací ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody upraveném v paragrafu 40 odstavec 1 ve kterém se uvádí, že soud může vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k osobním poměrům pachatele snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici stanovené trestní sazby, má-li za to, že potrestání stanovené zákonem by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Toto ustanoveni přihlížející k tzv. mimořádným poměrům pachatele je též podpořeno ustanovením paragrafu 31 o výměře trestu, který uvádí, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti TC pro společnost , k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Tolik litera zákona. Český právní řád je kontinentální, což laicky znamená, že soudní precedens a rozhodnuti v konkrétní věci má závažnost jen v té věci, nikoli obecnou právní platnost a závažnost pokud jde o rozhodnutí v ostatních (třeba i velmi podobných) případech. Nicméně, každé rozumně a dobře zdůvodněné rozhodnuti, a to dokonce i soudů okresních má velikou morální váhu a je, byť neoficiálně, měřítkem a vodítkem i pro ostatní případy. Je již ustáleným pravidlem, že soudy berou i psychické týrání, jako silně polehčující okolnost.“
Michaela Marksová-Tominová, ředitelka PR, Gender Studies, o.p.s. se k případu vyjádřila v článku Lidových novin z 26. 11. 2002:
PREVENCE ZABÍJENÍ MUŽŮ
NÁVOD PRO MUŽE: JAK SE NENECHAT ZABÍT
MUŽI, NENECHTE SE ZABÍJET!
Minulý týden se v médiích objevila zpráva, že v Ostravě na šest let odsoudili učitelku základní školy za vraždu manžela. Ostatně nejednalo se o nic výjimečného a pro většinu z nás je zřejmě takový trest za tento čin v pořádku. Ačkoli soudce pravil, že se jedná o velice mírný rozsudek na dolní hranici sazby, protože pachatelka není společensky nebezpečná, já osobně považuji šest let za rozsudek nesmírně tvrdý a nespravedlivý. A také se domnívám, že není na místě kvalifikovat takový čin jako vraždu.
Ano, žena bodla svému manželovi při hádce nůž do krku, což je čin velmi drsný. Jenomže ona ho nebodla jen tak, z momentálního rozmaru, nebo snad proto, že by vraždu chladnokrevně plánovala. Stalo se tak po osmi letech, kdy nezaměstnaný muž terorizoval jak ji, tak syna a dceru. Přitom podle posudku ze zaměstnání celou dobu vzorně pracovala ve škole, a také stále pečovala o domácnost – tedy i o násilného manžela. Osm let je ovšem skutečně dlouhá doba, i když ženská prý vydrží hodně. (Jenomže v případech domácího násilí se nejedná o nic mimořádného. Většina klientek, které se v roce 2000 obrátily na občanské sdružení ROSA, žila ve vztahu s násilným partnerem mezi šesti až patnácti lety!) Není mi známo, zda se v průběhu oněch let snažila vyhledat odbornou pomoc. Ale i kdyby to udělala, je pravděpodobné, že tato pomoc byla nedostatečná – organizací, které jsou schopny s obětmi domácího násilí dlouhodobě a systematicky pracovat je v naší zemi naprosté minimum, a i toto minimum zápasí o holé přežití.
Případ z Ostravy není bohužel zdaleka ojedinělý (a to nehovořím o případech, kdy partnerské násilí končí smrtí oběti). Asi před rokem jsem si v novinách všimla podobného– tehdy však byla žena odsouzena na let dvanáct. Nevěřila jsem, že je to možné, a domnívala jsem se, že tak vysoký trest musela dostat proto, že se v případu objevily ještě jiné okolnosti, než které byly v novinách – tedy že se nejednalo „jenom“ o zabití v důsledku dlouhodobého týrání. Moje známá právnička mě ale ujistila, že nikoli – že žena sice uvedla, že partnera zabila v sebeobraně, jenomže nebyli přítomní žádní svědci, a tak svou sebeobranu nemohla dokázat.
Jsem pevně přesvědčena, že praxe posuzování těchto případů by se měla změnit. Ostatně Česká republika by nebyla první zemí, která by ve svém zákonodárství změnu v tomto směru prosadila. Na západě se začaly otázky spojené s domácím násilím řešit také poměrně v nedávné době díky tlaku feministického hnutí – někde před dvaceti, jinde teprve před pár lety, a všude to vedlo ke zmírnění trestů v takovýchto případech. V Česku by nepochybně pomohlo jak zavedení pojmu „domácí násilí“ do zákona (o což zatím marně usilují české ženské organizace sdružené v Koordinačním kruhu proti násilí na ženách již od roku 1995), tak odhalení podstaty tohoto problému: Obětí partnerského domácího násilí jsou ve většině případů ženy a jedná se tedy o jeden z aspektů jejich diskriminace, která je důsledkem tradičních představ o ženské a mužské roli ve společnosti – a ty dopadají negativně jak na ženy, tak na muže.
Paradoxní je, že žena z Ostravy byla odsouzena jen pár dní před 25. listopadem, což Mezinárodní den proti násilí na ženách. Násilí se totiž týká žen na celém světě, v zemích všech náboženství a kultur, všech věkových i sociálních skupin. A jak je vidět, je nebezpečné nejen pro oběti, ale i samotné násilníky. Čeští muži i ženy by mu měli konečně říci jasné NE a politici a političky by měli po letech pochopit, že se jedná o specifický problém, který je třeba zohlednit v zákoně. Pokud se tak nestane, bude ke zbytečným úmrtím docházet i nadále.
|
|
|
|
