 |
|
 |
Mirka Vodrážková: STARÁ A NOVÁ EVROPA A SMUTNÝ ANDĚL DĚJIN: Dopis Olze
[ 20.3.2003, Mirka Vodrážková
Historie
]
Milá Olgo,
dnes jsem si po dlouhé době zakoupila jedny noviny, kde jsem si ke svému překvapení přečetla, že podle vydavatele Frankfurt Allgemeine Zeitung Bertholda Kohlera byl Václavovým zvolením údajně založen ”nad Vltavou stát filosofů” a dokonce, že všichni intelektuálové na celém světě si ho vyvolili za svého prezidenta. Samozřejmě, že Ti nepíšu kvůli této brakové žurnalistické politické mytologii, ale jen jsem si opětovně musela připomenout jeden Tvůj dávný postoj, který je dnes už zcela zapomenut v hlubinách společenského nevědomí.
Vzpomínáš si, jak jsi před třinácti lety nedoporučovala Václavovi, aby se ucházel o prezidentskou funkci a jak jsi ve svém postoji byla i v jeho okolí osamocená a opuštěná?
Pro mne byl Tvůj postoj nejen vyjádřením prozíravosti ”ženské” intuice a schopnosti vidět meze druhého, ale především představoval alternativní pohled na budoucí společenské dění z odvrácené strany ženských dějin. Často mi byl důležitým klíčem, který mi otvíral dveře k mnoha rozporuplným Václavovým rozhodnutím a názorům. Tvůj postoj byl pro mne ale i smutným důkazem o nemožnosti, že by ženy mohly ovlivnit zásadní politická rozhodnutí mužů, která jsou řízena neúprosnou logikou moci a atraktivitou jejího pokušení. Proto jsem v něm viděla i hlas nevyslyšeného a umlčeného ”ženství”, který nemůže oslovit společnost, neboť pro ni nemá váhu mužské autority.
Olgo, víš co je zajímavé, že ačkoliv je moc femininního rodu, přesto neláká muže žensky intonujícím hlasem, ale jen mužsky transvestitním basem. Předpokladem pro výkon moci je tak vždy ”zmužilost” a nedůležitost ženského hlasu, protože politika ve své dělbě moci neuznává rovnoprávnost dvou pohlaví. Proto je i akt moci jen kohabitací zmužilých sociálních těl se sebou samými.
Olgo, nepřišlo Ti někdy zvláštní nebo dokonce krajně podezřelé, že pokud jde o politiku, muži skoro nikdy nedají na názory svých žen, milenek, sester nebo matek? A není to právě tím, že pohlaví politiky - v dominantním mužském pojetí - prostě nemůže být nikdy ”ženské”, protože právě tahle ”jinakost” je z jejich pohledu apriori diskvalifikující?
Olgo, jak Ty si sama vysvětluješ, že muži nechtějí sdílet politické lože s vlastními ženami?
V těch novinách zároveň šéfredaktor Kohler i tvrdí, že ”chaos” při výběru jeho nástupce byl dostatečným důkazem, že to bez Havla nejde. Víš, pominu-li to sugestivní vyprávění o dostaveníčku s chaosem, které se snaží nepřímo vzbuzovat dojem jakoby polistopadová doba byla zlatým věkem politické stability a řádu, reprezentovaným mýtickým panovníkem, pak mne spíše napadá, zdali onen náhle se vynořivší ”chaos” není naopak důsledkem předcházející ideologické stability. Protože od svého nástupu musel Václav mnohé politické, ekonomické i etické problémy zakrývat pod rouškou nejrůznějších polistopadových mýtů. A nešlo pouze o to, že jsme v řádu těchto mýtů například budovali ”mravní stát” nebo že jsme měli být během deseti let Švýcarskem, ale jde především o mýtus identity. Když totiž jeden politický mýtus zplodí druhý, pak hrozí, že se ze společnosti stane masa, která se před hrozbou chaosu pevně semkne a schová pod mýtický ochranný deštník bájného hrdiny.
Olgo, skutečně by to bez něho nešlo? Proč sis ale Ty myslela něco zcela jiného? A proč se Tě na to včera ani dnes nikdo neptá? A to nejen šéfredaktoři renomovaných zahraničních novin nebo přední politici, ale ani vlastní přátelé? Není to proto, že nahlížíme na dějiny stále deterministickým způsobem a aplikujeme na ně literární žánry, které jsou samy mýtické a lehce předvídatelné? A kdy přitom z dějin vylučujeme všechny slabé a nedeterminující hlasy, které jsou odsouzeny k trvalé pomíjivosti a zapomnění? Jenže Tvůj postoj, podobně jako i teorie chaosu ale naznačuje, že vždy existuje pravděpodobnost jiných alternativ vývoje událostí a lidé pouze podléhají zlozvyku historickému determinismu a proto alternativním scénářům a rozhodnutím nepřisuzují žádnou váhu.
Olgo, pamatuješ si, jak Václav ještě těsně před Listopadem 89 například tvrdil, že ”NIKDY” nevstoupí na „terén konsensuální politiky“, která by ho vmanipulovala do role národního ”praporečníka” a kdy výrok ”Ať žije Havel” sám považoval za důkaz ”politické nekulturnosti”, protože v něm spatřoval obyčejnou národní loterii, v níž se sází na symboly a hraje o ”zříceninová” numera?
Olgo, kdo dnes už vlastně ale ví, že Ty jsi brala jeho vlastní slova možná vážněji než je bral on sám, když si pragmaticky začal uvědomovat, že chce-li být skutečným mužem v politice, pak musí vypustit ze svého zpochybňujícího moralizujícího slovníku nejen slůvko NIKDY, ale především musí projít vrcholným aktem mužské iniciace spočívající právě v horolezeckém výstupu na ”terén” moci?
Olgo, proč se ale na nakonec nechal odsoudit do role politického ”praporečníka”, když na druhé straně si pod vlivem existenciální filosofie byl vědom nebezpečí mechanismů ”anonymního bytí”, které se prosazuje v lidské společnosti právě vahou své sebejistoty a rozhodnosti neurčitého ”ono se”? Ono se přece osudově dějinně rozhoduje, ono se přece říká, ono se přece masově vyzývá…atd..
Olgo, chtěla jsi mu Ty tehdy zabránit právě v tomto radikálním upadání do nevlastního modu bytí, který ale využívá každá doba jako povolávacího veřejného anonymního rozkazu, v kterém pak všechno zatemní, aby to mohla vydávat za známé a každému přístupné? Jako například dnes vydává Václavovu proválečnou identitu? Chtěla jsi tehdy svým ”ženským” přístupem předejít právě takovým jeho existenciálním a ideologickým kotrmelcům?
Olgo, vzpomínáš si například, jak byl Václav po svém vstupu do politiky unášen jejím dravým proudem a zaslepeně zčista jasna začal kritizovat své přátele umělce a intelektuály, že musí také vstoupit do politiky aby změnili svět, ačkoliv právě toto v minulosti radikálně odsuzoval, protože vždy viděl radikální dělítko mezi intelektuálem a politikem?
Olgo, pamatuješ si, jak Václav po celá desetiletí, přesněji od šedesátých let, právě v tomto smyslu kritizoval různé intelektuály za to, že zradili svůj úkol sloužit pravdě, když vstoupili do služeb politiky a moci? Vzpomínáš si na jeho neustále opakovaná vyznání, že ”je velká otázka, nakolik se intelektuál může realizovat v politice, aniž se nezpronevěří svému hlavnímu úkolu – sloužit pravdě”? A že největší chyba intelektuálů v minulosti byla právě v tom, že svou angažovaností v profesionální politice překročili tuto hranici, takže potom přestali být už sami sebou a stali se zajatci moci?
Olgo, nebyl Tvůj osamocený postoj nastaveným zrcadlem, připomínajícím mu jeho autentičtější podobu? Nebyla jsi mu ale zrcadlem, na které chtěl svou novou identitou naopak zapomenout? Cožpak nebyla v tom zrcadle Tvá “ženská” obava i předtucha, aby se vyvaroval chyb, na které tak rád sám v minulosti poukazoval? Tušil ale vůbec, že jsi mu chtěla pomoci, aby se i skrze něho nenaplnil smutný ortel většiny intelektuálů ve 20. století? Ortel, který paradoxně dávno vyslovil sám nad sebou a který ho anticky také i dostihl?
Olgo, jak si Ty dnes vysvětluješ, že se nakonec nechal odsoudit do neautentické nevlastní role a přestal ”být sám sebou”? Nebylo to tím, že se zalekl chaosu? Vzpomínáš si, jak v předlistopadových měsících často zdůrazňoval: ”Můj hlavní dojem je chaos: něco skončilo a další etapa ještě nenastala. A stejně jako je chaotická a provizorní tato doba, tak stejně zmatečné a nevyjasněné je i moje postavení v ní…ale ta zříceninka Havel to nemůže táhnout natrvalo. Pakliže k tomu budu odsouzen, tak je to chyba této společnosti.” I později často opakoval, že ”žijeme v době podivného společenského a psychologického chaosu”. Nebyl tenhle strach z chaosu a z nevyjasněnosti své role klíčem k existenciální proměně, kterou právě Heidegger popisuje jako iluzi ”zklidnění v neautentickém bytí”? Iluzi, která simuluje plný život, v němž je zdánlivě vše ”v nejlepším pořádku” a v němž jsou jakoby všechny dveře otevřeny, který nás ale ve skutečnosti vhání jak společenské ovce do živelného ”provozu” každodennosti? Není tohle ”upadající bytí ve světě”, které samo sebe svádí, Václavem později tolik zdůrazňované ”zklidnění”, které se dostavilo i v jeho osobním životě?
Olgo, často mne inspiruješ svým”ženským” jiným viděním a říkám si, zda-li Václav neselhal vlastně už předem, když si vlastně připustil samu možnost, že jednou ”bude odsouzen” do neautentické role? Kdy namísto, aby se postavil chaosu tváří v tvář a byl jím odsouzen do nejisté svobody ”bytí sebou samým”, poslechl, jak později sám zdůrazňoval, osudu a nechal se odsoudit do role politického provozáře.
Olgo, jenže proč jsi to byla právě jenom Ty, která za jeho slovy ”já prostě musím zůstat sám sebou, v tom je ten klíč” slyšela zoufalé existenciální volání o pomoc. Proč výkřiku svého bytí nerozuměl on sám? A proč zavřel oči před tím, že jsi to byla právě Ty, která jsi měla jeho vlastní ”klíč” stále v úschovně svého ženského nitra, abys mu ho nabídla právě v situaci, když začne podléhat anonymní politice rozehrávají mocenskou loterii politických symbolů?
Olgo, už tolikrát jsem se chtěla zeptat na jednu věc. Byla jsi zaskočena, když on odmítl svůj vlastní ”klíč” k sobě? Někdy mám totiž zvláštní pocit, jakoby v tom jeho odmítnutí bylo zvláštní existenciální znamení. Mystérium, že i když lidský život končí smrtí, přesto důležitější jsou skryté ztráty smyslu bytí, které se odehrávají mimo hlavní proud viditelných dějin.
Olgo, tušíš ale, že právě prostřednictvím Tvého “žensky” uschovaného ”klíče” jsem porozuměla i mnoha událostem v poslední době? Například proč pár dnů před koncem svého prezidentství Václav nakvap podepsal proválečnou deklaraci? Bylo to totiž žensky hluboce symbolické, protože ji podepsal právě ve chvíli, kdy nad Hradem ještě svítilo neonové srdce. Jenže právě na druhé straně polokoule, právě v souvislosti se sílícím protiválečným odporem, se připravovaly stovky žen, aby ze svých nahých těl vytvořily v krajině ležíc na zemi obrovské srdce a uvnitř něho svými těly vytvořily nápis NO WAR – NE VÁLCE.
Olgo, v tu chvíli jsem si uvědomila, v čem vlastně spočíval Tvůj opatrovaný existenciální klíč k bytí. Zatímco demonstrující mírové ženy totiž ”psaly svým tělem” své NE, mýtické morální srdce svítící nad Hradem sice poblikávalo, ale uvnitř zelo prázdnotou! Takže právě v poslední dny jeho prezidentování promlouvalo ve veřejném prostoru toto politické srdce významy, kterých ses ale právě Ty vždy obávala. Protože jsi věděla, že smysluplná politika nemůže být nikdy politikou prázdného srdce, ale jen žensky vnitřně a výslovně vepsaného!
Olgo, dnes vím, proč Václav nemohl dát tehdy na Tvou radu a proč ani dnes není schopen nahlédnout svůj proválečný omyl. Protože tehdy stejně jako dnes si neuvědomuje, že klíčem k jeho bytí může být jen taková forma politické ”ženskosti”, která se nikdy nespokojí s prázdným srdcem, ale jen s politicky uvnitř viditelně vepsaným. A právě toto odmítá významná většina české společnosti a svět zmasírovaný mediální veřejnou podívanou založenou na neautenticitě.
Olgo, právě v souvislosti s Tvou intuicí se Ti ale musím přiznat k jedněm mým dávným pochybám. Jednou jsem Tě navštívila, protože jsem Ti měla předat nějaké věci a vyřídit důležitý vzkaz. Byla jsi doma s maminkou a Václav byl opět ve vězení. Bydlela jsi tehdy na nábřeží u řeky s překrásným výhledem na žensky se vlnící a proudící řeku. A když jsem všechno vyřídila, začaly jsme se přirozeně bavit o politické situaci. V té ”chaotické” době jsme všichni už věděli, že nastává změna, akorát někdo neznal její směr a dosah. A ty jsi najednou začala popisovat politickou situaci astrologickým jazykem. Tehdy jsem v tom viděla spíše jen módní záležitost, silný vliv některých Tvých přátel a hlavně nepřiměřený výraz snahy porozumět složitosti a ”chaosu” doby. S odstupem času ale sama zjišťuji, jak můj život ovlivňují sny a možná, že i pod vlivem indiánské moudrosti se snažím číst každodenní život i prostřednictvím různých zvláštních ”znamení”.
Olgo, tak vidíš… i u mne dozrál a probudil se ”ženský logos” s tajemnou schránou, v níž my ženy jsme schopny uschovat nejrůznější klíče. Proto se Ti až dnes svěřuji se svými tehdejšími pochybami, když sama musím čelit nesrozumitelné řeči světa politiky a médií. I dnešní mediální obrazy totiž plní starou ideologickou funkci, v níž mají člověka oslepovat a jeho paměť oslabovat, takže nám skutečně často opravdu nezbývá nic jiného, než se stát mediálními indiány, kteří budou číst různá znamení doby jen ve stopách reality. Musím se Ti přiznat, že se často dívám do televizní obrazovky jako do indiánského ohniště a přitom tančím.
Olgo, když jsem v poslední době míjela neonové srdce blikající nad Hradem, i díky Tobě jsem věděla, že se dívám jen na politickou stopu, která mi svou hloubkou prázdného otisku pouze vyprávěla příběh, který jsi začala Ty a na jehož konci byl protiválečný nápis ženských těl. Dnes konečně plně rozumím Tvým obavám, aby Václav nevstupoval na ”terén”, o kterém sám prohlašoval, že na něj nikdy nevstoupí, protože v té předtuše byla ”ženská” obava z mužsky prázdného politického srdce. S tímhle intuitivním dešifrováním mužských pohnutek a rozhodnutí dokáže asi ale vždy pracovat lépe žena než muž.
Olgo, dovol mi, abych právě pro náš společný ”ženský logos” byla i trochu víc osobnější. Stále mi totiž něco říká, že Tvůj tehdejší osamocený postoj, byť spletený jen z předtuch a obav, Tě nemohl v nemoci příliš posilovat. Vždycky jsem měla trošku pocit, jakoby jsi s tím osamělým klíčem ve svém srdci ztratila i víru v uzdravení. Proto mi často připadá, že smysl bytí je chaoticky spleten do složitého uzlu a my asi nikdy nebudeme přesně vědět, které nitky ho pevně svazují a které naopak rozvazují. Abychom ale mohli aspoň cítit, jak křehké jsou nitky osamocení a tušit, kde jsou jejich počátky, je třeba aby náš ženský hlas, který žije stále více v podzemí zasuté historie, byl slyšet. Proto musíme hovořit o “ženských” věcech veřejně a nahlas.
Olgo, pamatuješ si, když se za Václavova prvního funkčního období odhalilo, že se stále vyvážejí tanky do Sýrie, Barmy a Iránu? Bylo to právě v době, kdy téměř všichni přední muži z disentu jak grupy atomových subčástic přeskákali z ”nízké” do ”vysoké” politiky a ženám najednou přenechali své opuštěné ”lidsko-právní” pozice a role. Tehdy tři ženy, mluvčí Charty 77, se ho v otevřeném dopise nepřímo zeptaly, zdali se bude chtít řídit dřívějšími ideály Charty 77 nebo se vydá cestou instrumentálního rozumu a příležitostné morálky. A Václav tehdy dlouhé měsíce mlčel a neodpovídal, až nakonec jim pragmaticky odepsal, že obchodní závazky se musí dodržovat. Tehdy jsem si jasně uvědomila, že jeho dřívější entusiastické proklamace, že ”cíle politiky jsou konečné, zatímco cíle Charty jsou nekonečné” byly paradoxně formované nejen tolik jím kritizovanou ”příležitostnou morálkou”, ale byly i ”účtem bez hospodského”. Proč? Protože v okamžiku, kdy Charta 77 byla vystavena normálním možnostem politiky a lákavému pokušení moci, její cíle se ukázaly být naopak závratně konečné a proto taky zanikla. Je proto velkým omylem si myslet, že prázdné politické srdce pulsovalo na Hradě teprve až na konci prezidentského období, protože začalo slabě poblikávat právě v den, kdy Ty jsi vyjádřila svůj odmítavý postoj. Jenže kromě Tebe toto srdce asi nikdo neviděl a ani nechtěl vidět, ačkoliv tehdy předznamenávalo jiný konec. Konec jeho ”věčné a mravní” Charty 77.
Olgo, když dnes občas poslouchám různé sociology a filosofy, kteří zdůrazňují, že rozdíl mezi modernou a postmodernou se vyznačuje právě ztrátou pro nejrůznější budovatelské ”řádotvorné” projekty, musím si vzpomenout na Václavovy obavy z chaosu. V tomto smyslu je zajímavé sledovat, jak polistopadová politika byla naplněna steskem konzervativního společenského vědomí, tesknícího po nadčasové stabilitě. Jakoby nikdo netušil, že dějiny k nám přišly nikoliv jen proto, že padl komunismus, ale že i samotné dění těchto dějin určovala všudyprostupující postmoderní chaotická otevřenost a ”bytí bez identity”.
Olgo, vzpomínáš si, jak Václav poté, co se stal prezidentem, začal najednou hovořit jako typický politický budovatel moderny? Kdy v době ekonomicky dosti pochybné privatizace se oddával snění či dokonce blouznění o masarykovském ”budování duchovního a mravního státu”? Tušil vůbec, že tato ideologická fikce se zrodila v podobné projektantské dílně na politické nemožnosti, v níž vznikl nejen ”stát filosofů”, ale i ”beztřídní stát”? A tušil, že tahle fikce je výrazem nejen obecné polistopadové nostalgie po restauraci starého řádu, ale především strachu z postmoderní politické nestability? Nestability, která dnes a denně dokazuje, že nejen politika, ale i samo lidské bytí je nekonečným řetězcem pokusů utéci chaosu, který nás ale paradoxně ovládá tím více, čím slavnostnější jsou naše přísliby budování řádu?
Olgo, já vím, že pro intelektuála a politika odkojeného modernitou je obtížné akceptovat představu, že nejen život, ale i politický systém je systémem, který je vždy ”daleko od rovnováhy”. Jenže polistopadová společnost se rozhodla právě ze strachu před ”chaosem” pro drahý politický luxus. V kolapsu komunistického systému totiž spatřila jen výzvu dějin k návratu k idealizované stabilitě a restauraci vratných - idylicky masarykovských - politických pořádků a zcela vytěsnila postmoderní chaotickou politiku nevratnosti. Metaforou polistopadové doby se stal ”návrat do Evropy”. Tuto politickou ”repatriační” iluzi a identitu prezentovaly po Listopadu 89 nejdříve přední disidentské osobnosti, a nebylo náhodné, že právě ony byly najednou zaskočeny její populistickou podobou v podobě přívalu slovenského nacionalismu a jeho požadavku ”návratu” k samostatnému Slovenskému státu. Logika modernity je v kontextu postmoderních podmínek paradoxní – co člověk ztrácí je příslibem budoucí změny a naopak to, co se snaží za každou cenu zachovat, to ho vtahuje do mrtvolné stability.
Olgo, často se vracím k Václavovým obavám z chaosu souvisejícím s jeho ”nevyjasněnou” rolí a identitou, protože právě jedna z podnětných myšlenek, kterou nám přinesla teorie chaosu je zviditelnění problému ”rozptýlenosti” či nevratnosti procesů, které probíhají v přírodě, lidské společnosti a samozřejmě i v lidské identitě. Při nedávné mediální záplavě reflexí motivovaných pokusem hodnotit Václavovu úlohu v dějinách měly všechny navzdory své pluralitě různých ”znamének” jedno společné – poměřovaly jeho osobnost v duchu zlozvyku stabilní identity, tedy na základě ”totožnosti se sebou samým”. Měřítkem se staly pouze vratné idealizované identity a zcela stranou zůstal problém nevratnosti či rozptylu lidské identity, ke kterému nutně dochází při nejrůznějších transformacích. Jenže tato úcta k stabilní identitě se dá spíše přirovnat ke klanění se chudých, když kolem nich projel královský kočár, navzdory tomu, že uvnitř seděl jen komorní či dokonce byl prázdný.
Olgo, víš, co je ale zajímavé? Že v minulosti vždy existovaly kultury, které byly vnímavější vůči klamným stabilitám života a proto nebylo neobvyklé, když například mladý bojovník kmene získal nejdříve jméno Sedící buvol, aby ve stáří dostal jméno Padající kalhoty. Nevratný rozptyl identity popisuje i známý novozákonní příběh, když zachycuje transformaci Šavla na Pavla, nebo dynamická psychedelická kultura šedesátých let, která se pro mnohé stala výzvou, aby svou změnu vědomí a ontologickou nevratnost vyjádřili i přijmutím nového exotického jména. Co ale naznačuje současná společenská neschopnost, která přehlíží proměnu antipolitického spisovatele na politického velkospisovatele? Nedotýká se jádra současného problému a rozdílu mezi “novou” a “starou” Evropou?
Olgo, vzpomínáš si jak pár týdnů před Listopadovými událostmi Václav prohlásil: ”Musím zůstat sám sebou, v tom je ten klíč” a jak se i po svém ”mužském” vstupu do vysoké politiky stále držel triumfalistického pojetí moderní identity? A pamatuješ se jak už jako prezident tvrdil, že je fascinován sám sebou, neboť ”je to možná neuvěřitelné”, ale on prý absolutně v ničem neslevil ze své ideje ”života v pravdě”, ”nepolitické politiky” nebo ”politiky podřízené svědomí”?
Olgo, chápeš proč my ženy, které jsme neustále atakovány nějakou formou časovosti, vlastně nemáme žádné šance uspět proti mužům? Protože jejich víra ve věčnou firmu platónských idejí má evidentně tu zřetelnou výhodu, že ani pokles či dokonce ani totální nelikvidnost jejich ideových akcií nemá na ně samotné absolutně žádný vliv.
Olgo, povšimla sis jak nedávno kandidátka na funkci prezidentky, senátorka Moserová, odůvodnila svou obhajobu na tento úřad? Prý je sice žena, že zato úspěšně ”zmužilá”. Tato žena tak opětovně vyzradila ono dávné veřejné tajemství jakého pohlaví je vlastně politika a že sociálně kádrový profil úspěšné političky zaručuje správně vyplněná kolonka pro politické transsexuálky. Nebylo asi náhodné, že tato politička zároveň prohlásila, že Václavovo prezidentství je ”nezastupitelné”. Jestli je skutečně nezastupitelné, pak jak to ale jde s postmoderní politickou kulturou, která se vyznačuje oddenkovostí, kde jakákoliv část může být lehce nahraditelná, protože není závislá na jediném politicky ”nezastupitelném” výhonku. Jestliže je v systému nějaký politický subjekt skutečně ”nezastupitelný”, pak se celý systém nutně dostává do polohy mýtického hada, který se ve své dokonalosti kouše do svého vlastního ocasu. Proto ta obtížnost či spíše ”zakousnutost” nové prezidentské volby, v níž se nikoliv obtížně hledal nový nástupce, ale spíše obtížně překonává ideologicky anachronický politický systém s nenahraditelnými mýtickými vůdci. Senátorka Moserová prostě přehlédla postmoderní skutečnost, že Václav mohl pouze simulovat vratnost starých pořádků i koncept své neměnné identity, protože i jeho vstup do politiky byl určen jen nevratnou náhodou, která se vždy postará o to, abychom zapomněli na chaotické počáteční podmínky nového – polistopadového - režimu. Co je však závažnější je skutečnost, že tato politička zároveň přehlédla, že klíč k jeho identitě nevlastní on sám, ale Ty. Jak příznačné – zatímco ženy podléhají „mužskému“ vidění obrazu reality, muži se svádí vlastními představami skutečnosti.
Olgo, asi víš, že jeden ze západních Václavových životopisců označil jeho polistopadové politické působení krátkým slovem: ”Pád”. Tento výraz je samozřejmě příliš tendenční, jednoduchý a hlavně lineární, protože nevystihuje komplikovanost a rozporuplnost Václavovy ”tragédie”, která je typická pro ”osud” moderního levicového nebo pravicového intelektuála 20. století. Jeho první dějství totiž určuje past moderní identity, aby se v dalších dějstvích vlivem nahodilých okolností a transformací ocitl v pozici, která bude s odstupem času kriticky nahlížena jako ”zrada duchovních lidí”. Významný rakouský spisovatel ve svém slavném románu Muž bez vlastností definoval tento tragický postoj jako pozici ”velkospisovatele”, který jako chargé d´ affaires ducha národa působí na šéfy veřejného mínění dojmem, že představuje moc morálního svědomí.
Olgo, víš, že právě toto ”velkospisovatelství” jsem nalezla pod Václavovým podpisem proválečné výzvy, která otevřeně řečeno, je slepencem frází novinových titulků podporujících válečnou politiku USA, než seriózním pokusem formulovat aktuální politické problémy. Takže v kontextu krize Václavovy identity, ke které máš právě Ty ”klíč”, je zjevné, že jeho podpis je spíše tragickým gestem moderního politika, který nemá už co autentického říct, a proto chce alespoň zapůsobit na ”šéfy veřejného mínění” svou velkoidentitou.
Olgo, není to hluboce příznačné, že teprve až po Tvém nesouhlasu se otevřela reálná možnost jeho velkoidentity? A nenaznačila hypotetická kandidatura umělce Karla Gotta, že symbolické se už dávno stalo reálné? Totiž, že jedno velkoprezidentství v sobě ukrývá možnou kandidaturu druhého?
Olgo, co má ale člověk dělat se svým postmoderním mravním studem, když slyší různé politiky, novináře a osobnosti jak vydávají Václavův proválečný podpis za vážný morální apel? A jak jde apel tohoto velkospisovatele dohromady s obyčejným spisovatelem Günterem Grassem, který v souvislosti s plánovanou válkou proti Iráku naopak napsal, že se jedná o antidatovanou válku, kterou západní televizní stanice propagují jako mýdlovou operu přerušovanou jen reklamami šťastných konzumentů žijících v míru?
Olgo, proč se nedalo zabránit modernistickému ”pádu” do velkoidentity řízené mechanikou setrvačné tíhy ”duchovní zrady”? A máš Ty nějakou odpověď, proč dnes už Václav není schopen veřejně se ani identifikovat s postojem amerických básníků, které manželka amerického prezidenta z obav, aby nevyjádřili svůj protest proti válce, raději umlčela tím, že jim znemožnila pravidelné básnické setkaní pořádané Bílým domem? A je Tvůj postoj i klíčem k tomu, proč Václav odmítl podepsat petici za propuštění amerického politického vězně svědomí Leonarda Peltiera z Hnutí amerických indiánských, a to s odůvodněním, že "prezidenti takové věci nepodepisují"?
Olgo, proč mu ale nevadilo angažování se cizích prezidentů, když byl sám politickým vězněm a kdy se mnoho z nich za jeho osvobození podepisovalo? Vysvětluje Tvůj ”klíč” i to, proč se mu stala cizí Patočkova výzva, že je třeba se přihlásit k vyšší mravní základně všeho politického a nejednat v politice úskočně a oportunně? Je to klíč i k tomu, proč novinářům na otázku zdali si připouští, že se z někdejšího pacifisty stal ”jestřáb”, zamlčuje svou angažovanost v mírovém hnutí v 80. letech, kdy kritizoval politiky právě za to, že ignorují veřejné mírové mínění, aby tak měli volnější ruce k vojenským akcím? A kdy tehdejší bombardování Libye považoval za „zkratkovité jednání fyziologicky reagujícího primitiva“? Vysvětluje Tvá předtucha i to, proč se z propagátora alternativní antipolitické politiky, praktikované mravnosti a službě pravdy mohl stát člověk, který se stal zajatcem rutinérství moci?
Olgo, asi už si také slyšela, že americký ministr obrany Donald Rumsfeld prohlásil v reakci na zdrženlivý postoj některých evropských zemí vůči válce proti Iráku: ”Německo je problém, Francie je problém. Myslím, že to je stará Evropa. Ale když se podíváte na obrovský počet zemí na straně USA, uvidíte novou Evropu.” Jeho slova prozrazují dvě věci, které však splývají v jednu. Podle americké administrativy by totiž ideální ”nová Evropa” měla být jako Václavova nová polistopadová identita: tedy vnitřně rozporuplná a slabá, ale mediálně politicky silná a lehce zvenku formovatelná. Ačkoliv je plánovaný útok na Irák stejně jako Václavova ”nová” identita pseudonutností (kontingentní) přesto jedno mají společné: jsou proklamací staré moci, tedy tíživou nedokončeností projektu modernity s její nostalgickou touhou po jednotě, spojenectví a univerzalitě. Jsou výrazem nostalgie po politické modernitě a “repatriační” touhy být součástí trvale něčeho silnějšího, než je ona postmoderní a nestabilní křehkost politického ”já” v podobě těžce rekonstruovatelné národní identity po pádu železné opony.
Olgo, obávám se, že Bushova vláda se rozhodla připodobnit si ”novou Evropu” stejným způsobem jako si politicky přizpůsobila Václava, který se tak stal smutným ”andělem dějin”, když do jeho disidentských křídel se opřel bouřlivý polistopadový politický vítr, který ho po celou dobu prezidentování hnal k budoucnosti, k níž byl ale obrácen zády.
A proválečná vláda Spojených států si přeje právě takovouto Evropu! Evropu, která by byla obrácená zády ke své budoucnosti! Proto operuje v globálním politickém prostoru s jednoduchou mocenskou rovnicí: Havel=Nová Evropa.
Olgo, nebezpečí na které bylo často poukazováno, totiž že Západ se na nás dívá prostřednictvím Havla se naplnilo, když se ukázalo jak nakonec on sám splynul právě s tímto pohledem. Virtualita pohledu Západu se stala nakonec i jeho vlastní globální hyperrealitou.
Olgo, nemělo by to být pro nás ale varovné znamení, že americká vláda potřebuje Evropu jako Tvého smutného ”anděla dějin”, který se na konci svých prezidentských dnů pokusil legitimizovat iráckou krizi ideologií modernity a emancipačním příběhem války ”za zachování míru a bezpečnosti na světě”, a to ve jménu hodnot Západu: demokracie, osobní svobody, lidských práv a vlády práva. Jakoby nová globální civilizace měla být starou vládou univerzálního Rozumu a Moci? A že prosazuje onen moderní projekt, který se prezentuje v dramatických divadelních ”havlových” maskách, které budou například první válku v Perském zálivu zahalovat do eticky fundované fráze morálního ”boje za demokracii” a současná opožděná snaha svrhnout diktátorský režim S. Husajna bude maskována jako ”obranná” válka amerických entuziastických ideálů? Proč se bojí politické postmoderny, která se svou nestabilitou Moci, nepředvídatelnou etikou, ontologickou nahotou a nahodilostí individuálního a společenského bytí se přibližuje spíše divadelní formě japonského tance butó?
Olgo, není současný spor o Václavovu proválečnou aktivitu v jistém smyslu sporem o identitu evropanství, které stojí na rozcestí kdy i jemu hrozí, že bude formované svou odvráceností k sobě? Jestliže dnes část Evropy odmítla jeho proválečný postoj, chtěla bych věřit tomu, že tak učinila i proto, že v něm spatřila postkoloniální výraz potvrzující etické ztroskotání moderního projektu. Havlovo ”nové evropanství” totiž předpokládá expanzivní výstavbu nového politického řádu Severu, který by se opětovně prosazoval bez ohledu na ”vedlejší efekty” v podobě devastace a pauperizace Jihu.
Olgo, v poslední době jsem z různých stran slyšela často pokládanou otázku. Jak se prý mohl Václav tak zásadně změnit a jak je možné, že se stal propagátorem očividně pochybné válečné politiky a propagandy? Tihle zaskočení tazatelé pravděpodobně vůbec netuší, že vždy existují hlubší souvislosti a dlouhodobější procesy, které pracují na změně identity, a proto netuší, že u počátku této změny bylo odmítnutí Tvé ”ženské” předtuchy. V jistém smyslu jsi byla klíčem k jeho identitě před Listopadem, paradoxně jsi ale ještě více tímto klíčem právě dnes. Ale svět to nechce vidět, protože upírá nám ženám hlas, neboť nechce slyšet, co jím bylo v minulosti vysloveno. A proto se dnes většina chová ”jakoby” překvapeně, jakoby pochybnosti o nové identitě nebyly nikdy vyslovené. Je to jen způsob jak nás opět umlčet.
Olgo, řekni mi proč my ženy musíme žít v dlouhé historii naplňujících se vlastních předtuch a muži naopak v krátké historii překvapujících zklamání?
Olgo, možná že v této historii budeme muset žít tak dlouho, dokud svět neporozumí Tvému postoji a ženskému ”klíči”. Dokud svět nepochopí nejen smyslu Tvého ženského nesouhlasu, ale dokud nevyslyší ženský hlas, který svým politickým tělem říká jasně NE VÁLCE – NO WAR. Dokud také nepochopí, že čas disentu byl i pro Václava časem ”invalidního sourozenectví” s Mocí a že teprve polistopadová éra se stala, nejen pro něho, ale pro každého muže teprve skutečným pokušením a výzvou jak prosadit své libido moci a naplnit svou osudovou sociální maskulinitu. A jelikož válka je mužská instituce par excelence - ostatně jako všechny instituce ve společnosti – a protože právě ona je ”vyvrcholením koloniální politiky podmaňující si nejen ”ženskou” kulturu, ale činí ‚slabšími’ i jiné mužské nebo národní kultury”, musel v logice své “nové” identity Václav podepsat i proválečnou výzvu. Jako moderní tragická postava musel přece naplnit osud neautentického sociálního bytí. Bohužel klíčem k tragice moderního intelektuála je často ”jen” osudovost jeho sociálního pohlaví. A právě toto libido mužské moci je zároveň klíč, který otvírá NATOidní brány pohádkového příběhu: ”Kterak Václav Havel ke své nové identitě a Evropě přišel.”
Olgo, někdy mi připadá, že mužství je institucionální projekt, kterému nejvíce podléhají právě Ti jedinci, kteří si vůbec nejsou vědomi jak jsou v něm neuvědoměle socializovaní? Pamatuješ si, jak i pro Václava bylo “mužství” vždy nereflektovanou daností, neboť prohlašoval, že je pro něho stejnou “samozřejmou daností” jako to, že má blond vlasy? Jenže právě tihle “samozřejmí muži” si nikdy nemohou přiznat, že válečné konflikty plánují oni jako staří političtí harcovníci, realizují ji ovšem mladí holobrádci, ale následky války a dlouhodobé důsledky musí nést ženy a děti. Bohužel právě i v tomto sociálním nevědomí byl Václav typickým intelektuálem, dnes již - aspoň v to doufám - kulturně zapadajícího minulého století.
Milá Olgo, dopisuji tyto řádky a nevím, zda-li bude či nebude válka. Nevím, zdali to tušíš Ty nebo Tvé hvězdy. Mé sny mě ale ještě nebudí a znamení prozatím mlčí. Snad proto místo nich Ti píšu tento dopis. V obavě kdyby všechna znamení zaspala. Proto jsem zvolila formu ženského psaní. Aby i tento dopis byl také znamením. Svědectvím našeho společného postoje a nesouhlasu.
Olgo, na konci tohoto dopisu mne ale napadá ještě jedna velice důležitá otázka. Otázka, kterou bychom si měly my ženy do budoucna vyjasnit.
Do jaké Evropy vlastně patříme my ženy, když náš hlas nechce nikdo slyšet?
Odpověz mi prosím. Děkuji.
Tvá bývalá undergroundová, dnes mírová feministická aktivistka Mirka
|
|
|
|
