[ 7.7.2003, Jana Sobotková Násilí > Domácí násilí ]

Násilí na ženách, byť je veřejným míněním i policií často bagatelizováno, se v České republice přímo týká každé osmé ženy. V případě násilí páchaného na ženě na veřejnosti i mezi stěnami bytu je obrovským problémem lhostejnost – žena se může stát obětí fyzického útoku či znásilnění jak na rušné ulici, tak doma. V obou případech je násilí mezi partnery většinou považováno za "soukromou" záležitost. Takový byl jeden ze závěrů semináře cyklu Ženská práva jsou lidská práva, na který Nezávislé sociálně ekologické hnutí pozvalo Markétu Huňkovou a Andreu Rezkovou z občanského sdružení Ženy bez násilí.

Domácí násilí je okrajová záležitost, která se v naší společnosti se vyskytuje jen zřídka – to napadá mnohé, kdo se s tímto druhem násilí sami nesetkali, ale i ty, kdo se stávají obětí domácího násilí a svou situaci nedokážou přesně zhodnotit. Statistiky však uvádějí, že jde o velmi častý jev: k domácímu násilí dochází v patnácti až třiceti procentech rodin. Žena se za situaci, do které se dostala, často stydí – protože nedokázala "zajistit harmonický vztah" – a násilí tají. K sebeobviňování oběti přispívá i klima ve společnosti: "Přece by s ním nezůstávala, kdyby to bylo tak zlé. A kdo ví, jestli si za to nemůže sama…" Faktem však je, že násilník partnerce často vyhrožuje, že v případě jejího odchodu ublíží jí nebo dětem. A zda si žena situaci sama způsobuje? "Žádná provokace nebo jednání ženy nemohou být důvodem k jednostrannému násilí ze strany muže. Za násilné jednání vždy nese plnou zodpovědnost násilník," upozorňuje Andrea Rezková.

Jedním z dalších mýtů, které se promítají do způsobu vnímání domácího násilí českou společností, je domněnka, že násilné chování ze strany jednoho z partnerů je prostě jejich soukromou záležitostí. Organizace pomáhající ženám v tísni se však shodují na opačném tvrzení: domácí násilí je kriminální, nikoli privátní záležitost, a proto by mělo být posuzováno a stíháno stejným způsobem jako násilí vůči cizím osobám. Tak tomu ale často nebývá a Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách dokonce přiznává, že výjezdy na místa domácího násilí se u policistů netěší přílišné oblibě.

Řešení incidentů spjatých s domácím násilím není zatím pokládáno za skutečně důležitou a obtížnou policejní činnost - na špičce oceňovaných služeb, které poskytuje policie občanům, figurují podle oficiálních i neformálních hledisek jiné typy splněných úkolů, například dopadení bankovního lupiče či zvýšení kvóty objasněnosti, uvádí text studie zveřejněné MVČR Policejní strategie při kontaktu s domácím násilím. "K objektivním okolnostem, které činí z incidentů domácího násilí problematické epizody pracovního dne policistů, patří jejich evidentní stresovost. ... V konkrétním živém případě není totiž předem jasné, s jakou situací se na místě setkají. Možné je téměř vše počínaje specificky policejní prací (odzbrojení pachatele, zajištění a ohledání místa činu, přijetí trestního oznámení atd.) až po téměř 'nepolicejní', lidské působení (psychologická intervence ve smyslu uklidnění emocí, empatický rozhovor s rozrušeným dítětem, které bylo očitým svědkem vyhrocené situace atd.)," citujme z textu.

"Soukromí jako místo činu"

Informace dostupné na webových stránkách www.mvcr.cz nezatajují, že policie si je vědoma toho, že jsou-li jednotlivé incidenty posuzovány izolovaně, nemusí dosahovat prahu trestné činnosti – bývají tak bagatelizovány a přehlíženy a oběť násilí musí vyčkat, dokud u ní nenastanou takové následky, které překročí "šedou zónu mezi morálkou a zákonem". Přesto však nedochází k viditelné a především všeobecné změně v policejním postupu, který – pokud nepřispěje k ochraně oběti – nezabrání pokračování domácího násilí. Andrea Rezková upozorňuje, že policie sice ženě doporučí, aby se dostavila k lékaři a nechala si vyhotovit lékařskou zprávu o případných zraněních; když pak ale pozve oba aktéry potyčky k tzv. podání vysvětlení, většinou nastupuje stav důkazní nouze, protože proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení. Ačkoli někteří policisté mají snahu se domácímu násilí co nejúčinněji stavět, jedná se stále o světlé výjimky.

"Někdy je násilné jednání například pomocí lékařské zprávy či svědectví sousedů prokázáno. Avšak 'pouhé' zbití k trestní odpovědnosti nestačí – jedná se o přestupek, za který je možno uložit pokutu do výše tří tisíc korun," upozorňuje právnička pomáhající obětem domácího násilí. Jak dodává, pokuta uložená násilníkovi je buď nedobytná, anebo ji – protože v manželství platí institut společného jmění manželů – zaplatí sama postižená. V okamžiku, kdy se konflikt vyhrotí v míře "postačující" pro tvrdší postup vůči násilníkovi, však už může být pro oběť pozdě: začarovaný kruh domácího násilí může skončit zmrzačením či smrtí ženy a/nebo dětí.

Jako problémovou vidí policie spolupráci s obětí domácího násilí proto, že oběti domácího násilí se při kontaktu s policií a justicí chovají "obvykle jinak než oběti poškozené cizím pachatelem" a "jejich ochota spolupracovat s policií kolísá". Andrea Rezková však upozorňuje, že na ženu je často vyvíjen nátlak, a to buď ze strany násilného partnera, anebo i ze strany policie, aby proti svému agresivnímu partnerovi odmítla vypovídat. Následné změny postojů oběti, odmítání další spolupráce, popírání závažnosti zranění a častý návrat k agresorovi (tedy do společného bytu) jsou pak označovány jako "demotivující pro policisty". V České republice však neexistuje žádná právní možnost, jak zamezit pachateli domácího násilí vstup do bytu či přiblížení se k bytu či domu, kde se násilného jednání dopustil, může násilník kdykoli do bytu přijít a buď se ženě za spolupráci s policií mstít, anebo ji přesvědčit, aby odepřela souhlas s trestním stíhání. Pachatelé trestných činů se vyhýbají postihu útěkem – v České republice je to však oběť, která musí utíkat, pokud nezvolí pro vyšetřující policisty frustrující variantu, totiž návrat domů.

Dokud neskončí násilí

Podle definice OSN se násilím na ženách rozumí "každý projev rodově podmíněného násilí, který má nebo by mohl mít za následek tělesnou, sexuální nebo duševní újmu nebo utrpení žen, spolu s vyhrožováním těmito činy, zastrašováním a úmyslným omezováním svobody, a to ve veřejném či soukromém životě". Jaký je pohled české veřejnosti na problém domácího násilí ve statistických číslech? Více než polovina občanů České republiky je přesvědčena o tom, že domácí násilí na ženách není u nás běžné, uvádí zpráva Sofres-Factum z roku 1999. Respondenti zahrnutí ve výzkumu považují za běžné spíše projevy psychického nátlaku – zesměšňování, obviňování, vyhrožování a obtěžování – než přímého fyzického násilí (znásilnění, bití a kopání). Vnímání domácího násilí na ženách se v postojích mužů a žen odlišuje, ženy jsou k projevům psychického nátlaku citlivější. "V České republice dosud přetrvává názor, že se žena musí vymanit z násilí na sobě páchaném sama," říká k tématu Andrea Rezková.

K tomu, aby bylo možné násilí na ženách ukončit, je však třeba podobné mýty překonat – k tomu by měla přispět i kampaň, která v průběhu následujících měsíců bude českou veřejnost o domácím násilí informovat. Jedním z prvních počinů kampaně se stal první český V-Day, na jehož organizaci se podílelo čtrnáct nevládních organizací a jehož posláním je zastavit násilí proti ženám a dívkám; jeho součástí bylo zvláštní uvedení hry Vagina monology 14. února v Praze (V jako Valentýn, Vagina a Vítězství) a poté 3. března v Brně. V-Day vznikl na popud autorky Vagina monologů Eve Ensler a nabízí vizi o společnosti, kde ženy budou žít svobodně a bezpečně, o světě, ve kterém bude ženám mimo jiné dovoleno svobodně se rodit v Indii, Číně a Koreji, v Íránu plavat, ponechat si klitoris v Africe a Asii, volit v Kuvajtu, řídit auto v Saúdské Arábii, v Jordánsku otevřeně flirtovat a všude na světě mít radost ze sexu a milovat své tělo. "Násilí na ženách obecně nelze jednou provždy vykořenit, zakázat. Lze však výrazně omezit jeho akční rádius, pomoci snížit jeho četnost a umožnit jeho obětem prožít další část života v důstojných podmínkách bez násilí," jsou přesvědčeny iniciátorky prvního českého V-Day.