[ 5.1.2006, Linda Sokačová Rodičovství > Reprodukční práva ]

Spor o interrupce – jedna z nejintenzivnějších a nejkontroverznějších politických diskusí v západoevropské civilizaci. Pojem „politický“ používám proto, že jen málokdy se jedná pouze o osobní, niterný názor na interrupce. Jde o problematiku, ve které nejsou povoleny umírněné postoje. Stanoviska jsou naopak ostře polarizována do dvou soupeřících skupin: hnutí pro svobodnou volbu (pro-choice) a hnutí pro život (pro-life). Spor o umělé přerušení těhotenství se rozhořel také v ČR, i když v menší míře než ve své kolébce – USA. I tady jsou aktivní zastánci svobodné volby v otázce interrupcí a také jejich odpůrci. V následujícím příspěvku si přečtete, o co vlastně jde českému hnutí pro život. A proč se této problematice věnujeme tak obsáhle? Pouze o interrupce totiž jde jen zdánlivě. Na hnutí pro život je vázán celý konzervativně-katolický světonázor – od odsuzování homosexuálů až po striktní pohledy na to, kdo je správným člověk se vším, co se k tomu váže.

Hnutí pro život a pro svobodnou volbu

Zjednodušeně lze říci, že hnutí pro život vystupuje proti interrupcím v jakýchkoliv životních situacích. Staví se za „ochranu života“, především pak toho nenarozeného. Morálním východiskem pro jejich absolutní odmítání je pojetí tohoto aktu jako vraždy, které souvisí s aktivními snahami o absolutní legislativní zákaz interrupcí. Je mezinárodně často napojeno na katolickou církev či různé katolické skupiny. Ale ani uvnitř katolické církve neexistuje jednotný názor na interrupce. Důkazem je např. nezisková organizace Catholics for a Free Choice, která se angažuje v otázce svobodné volby, reprodukčních práv a v otázkách spojených s rovnoprávností žen a mužů.

Hnutí pro svobodnou volbu pak vystupuje na obranu práva žen na interrupci. Žena má disponovat možností autonomně rozhodovat o svém životě a těle. Důraz je kladen na kvalitu žití a preference již narozeného života. Ústředním pojmem jsou v tomto diskurzu(1) tzv. reprodukční práva. Toto hnutí bývá často spojováno s feministickým hnutím či hnutím za ženská práva.

Kdo je české hnutí pro život?

Nejvýraznější organizací na straně pro život je občanské sdružení Hnutí pro život ČR (dále jen HPŽ ČR), jehož hlavními cíly jsou „ochrana lidského života od početí do přirozené smrti“, „ochrana lidské důstojnosti a rozvoj člověka jako integrální bytosti“ a „podpora rodiny a manželství jako základních buněk společnosti“. HPŽ ČR je organizace se silně náboženským obsahem. I když uvádí, že přímo nespolupracuje s žádnou politickou stranou, v praxi je v úzkém kontaktu s představiteli KDU-ČSL. Ti vystupují na jejích akcích a zúčastňují se dalších aktivit. Členem sdružení je také poslanec za KDU-ČSL Karas, prezident sdružení Radim Ucháč pracuje jako asistent tohoto poslance. Právě napojení na politické elity má výrazný vliv na úspěšnost aktivit. Pokud se chcete pobavit, určitě si nenechte ujít jejich webové stránky (http://www.prolife.cz).

Další významnou organizací (podporující myšlenky pro-life) hnutí pro život je nezisková organizace Občanský institut (dále OI), která vznikla v roce 1991 z iniciativy ODA (více A-kontra 5/2004). OI působí jako think tank konzervativních sdružení v ČR. Právě od představitelů této organizace přejímá část argumentace i HPŽ ČR. Organizací, která se zabývá přímou pomocí ženám, které se nacházejí v situaci neplánovaného těhotenství, je sdružení Ochrana nenarozeného života. V současné době působí v ČR asi 16 poboček (poradny pro ženy a dívky), z nichž se většina nachází na Moravě. Nezmíněno by nemělo zůstat ani nevládní neziskové hnutí Different Life, které velmi bojovně vystupuje proti interrupcím, ale na druhou stranu podporuje feministické úsilí a zastává poněkud méně konzervativní pohled na rodinu než dříve jmenované. Oproti nim jde také o organizaci s úplně jiným zázemím a zájmem o odlišná témata. Vychází z alternativní kultury a zabývá se např. problematikou práv zvířat, ekologií a lidskými právy (právo na život, aktivity proti rasismu, nacionalismu a důraz na život bez drog).

Výraznou postavou českého hnutí pro život je pravoslavný kněz Libor Halík. Ten využívá v českém prostředí specifickou metodu pro prosazování požadavků na ochranu života a požadavků vedoucích k zákazu a zastavení provádění interrupcí. Spolu s hrstkou příznivců pořádá modlitební setkání před vchodem do brněnské porodnice na Obilném trhu „za nenarozené děti, matky i zdravotnický personál“. Společné modlitby jsou oblíbeným způsobem propagování myšlenek amerického hnutí pro život, které pořádá podobná setkání před interrupčními klinikami. Nutno dodat, že tento způsob je velmi obtěžující a příliš úcty k lidskému životu, konkrétně ke zdravotnickému personálu a matkám v nemocnicích, nevykazuje.

V určitém kontextu lze říci, že tato metoda se dá zahrnout do arzenálu násilí či nátlaku využívajících metod, i když pochopitelně mezi ty nejmírnější. V českém prostředí jsme naštěstí (alespoň zatím) neměli co do činění s tím, co USA patří mezi často využívané prostředky: tzv. protipotratovým terorismem. Tento typ aktivit proti interrupcím se začal objevovat v roce 1977 ve volebním období „pro-choice“ prezidenta Jimmyho Cartera. K eskalaci násilí pak došlo během Reaganovy administrativy. Ten se dokonce sešel s J. Scheidlerem, který byl šestnáctkrát vězněn za útoky na interrupční kliniky. Až do roku 1985 se proti tomuto typu násilí Reagan nevyslovil, během jeho vlády také tyto útoky nebyly považovány za teroristické činy. Výsledkem je několik vražd, pokusů o vraždu zaměstnanců interrupčních klinik, desítky bombových a žhářských útoků a také vyhrožování. Ne každý život je pro „ochránce života“ důležitý a hodný ochrany.

„Interrupce je vraždou“

Nejvyšší hodnotou hnutí pro život je právo na život, který je třeba chránit. S tím souvisí otázka, kdy se embryo stává člověkem. Pro-life aktivisté mají jednoznačnou odpověď: nový lidský život vzniká již spojením spermie a vajíčka. „Každý člověk je novým lidským jedincem již od svého početí. Člověk je vždy nutně i osobou. Jakožto osoba je člověk již od početí subjektem přirozených práv.“ (HPŽ ČR) Jedním z přirozených práv je v tomto diskurzu i právo na život, které je základním právem tvořícím předpoklad pro všechny ostatní. „Nelze proto nadřazovat osobní zájem jednoho nad právo na život druhého.“ (HPŽ ČR) K „zabití nevinného lidského života“ nemůže dojít ani kvůli životním nesnázím a problémům. Interrupce jsou podle hnutí pro život tím „největším mravním zlem současné společnosti“ (Roman Joch,) a svou závažností přesahují jakékoliv jiné společenské problémy. Potrat je nezvratným zásahem, který „zabíjí dítě“ (HPŽ ČR). Jde o vraždu ještě nenarozeného dítěte. Hlavním cílem hnutí pro život je absolutní eliminace potratů a základním prostředkem pro jeho dosažení je jejich legislativní zákaz. Zákazy jsou chápány jako součást prevence a výchovy celé společnosti. „Existence zákona dovolujícího zabíjet nenarozené děti podkopává jakoukoli snahu o pozitivní výchovu společnosti“. (HPŽ ČR) Protiinterrupční legislativa je ochranou nejslabších jedinců a jako taková je „určitým měřítkem pro vyspělost a úroveň společnosti.“ (T. Kvapil, KDU-ČSL) Uzákonění interrupcí je pouhým napomáháním pachatelům, které jim přináší menší rizika. „… legalizujme krádeže aut a bankovní loupeže, abychom zachránili životy lidí, kteří se jich dopouštějí. Odkdy je možné zničit zlo tím, že ho legalizujeme?“ (HPŽ ČR) Jednoznačným dopadem legalizace interrupcí je pro stoupence hnutí pro život rovněž rapidní zvýšení jejich počtu: „Jasná skutečnost je taková, že legální potraty vyletěly do závratné výše a jsou dnes desetkrát až dvacetkrát početnější, než když byly potraty nezákonné.“ (2) (HPŽ ČR)

Hnutí pro život hovoří o negativních dopadech legalizovaných interrupcí a vyvrací existenci a negativa těch ilegálních. Dokazuje nepřesnost jejich vyčíslení, nevědeckost a záměrné falšování: „Vyznávám se, že jsem věděl, že tato čísla (počty ilegálních interrupcí pozn. aut.) jsou naprosto falešná…. Ale v „morálce“ naší revoluce bylo toto číslo užitečné, široce přijímané, tak proč bychom se na naší cestě zdržovali čestnými statistikami? Naším převládajícím zájmem bylo dosáhnout změny zákonů (změnit tehdejší restriktivní americkou legislativu v zákonodárství interrupce umožňující, pozn.aut.) a jakékoliv prostředky pro dosažení tohoto cíle byly přípustné." (B. Nathanson).

Role „konvertitů“ je v diskurzu pro život, a v křesťanském diskurzu obecně, vůbec velmi důležitá. Prostřednictvím „obrácených“ na novou a správnou víru je dokazována zvrácenost a nemorálnost potratářského myšlení. Kromě B. Nathansona, zodpovědného za 75 000 potratů, najdeme v argumentaci i zpověď bývalé feministky. Zpovědi jsou charakteristické odhalováním „skutečné povahy a prostředků“ hnutí pro svobodnou volbu, které jsou charakterizované jako „velice výnosná a úspěšná lež“. Je zdůrazňováno údajné využívání „nečestných“ statistik a průzkumů a falšování, častá je diskreditace osob sympatizujících s feministickým hnutím: „V Národní organizaci žen byly buď lesbičky, rozvedené, oběti manželského anebo sexuálního zneužívání nebo ženy zaměstnané bojem o poručnictví svých dětí. Zdá se, že hnutí přitahuje ženy, které cítí, že mají spravedlivou zášť proti mužům, manželství anebo dětem.“ (HPŽ ČR). I když je diskurz pro život úzce spojen s náboženskými postoji, ve veřejných prohlášeních je tento aspekt potlačen. „Myslím, že otázka potratů není otázkou víry nebo nevíry, jde o úctu k lidskému životu.“ (T. Kvapil) Od spojení s náboženskými či církevními organizacemi se HPŽ ČR distancuje už ve svém prohlášení. Tato stránka však není vytlačena zcela: příznivci mohou hnutí podpořit „modlitbou a postem“ (HPŽ ŽR) či jsou informováni o tom, že „dítě je největším Božím darem“ nebo že „potrat je svévolné arogantní jednání proti Boží vůli“ (HPŽ ČR). Zde nezbývá než se ptát, proč se za svoji náboženskou náplň stoupenci hnutí pro život vlastně stydí.

Snaha o vědeckost diskurzu vede k využívání lékařského slovníku a přístupu, který biologizuje, tedy využívá odborných lékařských termínů a zdánlivě vědeckých argumentů. Od poloviny 70. let 20. století podporuje převážně křesťanské hnutí pro život svou legislativní a sociální agendu vědeckými autoritami. Zastánci tohoto směru již nehovoří pouze o přizpůsobení se Božím přikázáním, ale také o zákonitostech přírody.

Specifickým rysem je zdůrazňování nezpochybnitelnosti těchto „vědeckých“ tvrzení. Zároveň je nabourávána důvěryhodnost a zdůrazňována nevědeckost protiargumentů: „Přestože dr. Rosenberg a další používali slovo „věda", neměli na mysli vědu biologickou. Spíš hovořili o svém filozofickém krédu, které dr. Rosenberg pojmenoval „komplexní kvalitou lidství". Na toto směšování prokazatelné přírodní biologické vědy s neprokazatelnými teoriemi a názory na hodnoty musí být poukazováno při každé příležitosti: jedná se o dva zcela odlišné způsoby argumentace.“ (HPŽ ČR)

S metaforou života dominující tomuto diskurzu, která v sobě zahrnuje, že potrat je vraždou nenarozeného dítěte, je spjata metafora holocaustu nenarozených dětí. Veřejně s ní vystoupil Jiří Karas v únoru roku 2004 v MF Dnes. Interrupce zde přirovnal k šoa: „…jako norimberské zákony nepovažovaly Židy za dostatečné lidi, ale za překážející méněcennou rasu, ani dnes se počaté dítě nepokládá za dostatečného člověka, a dokonce ani za žádného člověka. … Krev dětí v prenatálním stádiu je stejná jako oběti zabíjené v koncentračních táborech.“ V této emotivní metafoře obsaženo stanovisko, že potraty jsou cílenou a promyšlenou ideologií. Čí ideologií se však nedozvíme, a ani nemůžeme. Těžko se domnívat, že ženy, které se rozhodnout umělé přerušení těhotenství podstoupit, jsou nějakou „mezinárodně propojenou skupinou“, které jde o potracení co největšího počtu děti. Ve skutečnosti se jedná pouze o další vypjatou mobilizační taktiku, de facto stejnou jako v případě hromadných modliteb před porodnicemi. Falešným srovnáním organizovaného holocaustu s neorganizovanými interrupcemi se snaží poslanec Karas vytvořit dojem „mezinárodního spiknutí“ (pravděpodobně komunistů, liberálů a volnomyšlenkářů), proti kterému je třeba bojovat , a to – stejně jako proti nacismu – všemi prostředky.

Identita pro život

Skupinová identita pro život je definována nejen ochranou lidského života a úctou k němu, ale je určována také hledáním společného nepřítele a bojem proti němu. Ten je nejčastěji definován jako levicový liberál a feministka. Identita hnutí pro život je vázána na takzvané tradiční hodnoty, které jsou chápány jako lidská přirozenost. Jednou z nejvyšších hodnot je tradiční rodina: heterosexuální manželství s dětmi, které je chápáno jako „společenské dobro prvořadého významu, jež je podle spravedlnosti třeba chránit“ (HPŽ ČR). Rodina je charakteristická tradičním rozdělením rolí: muž – živitel, žena – pečující o rodinu a ve své podstatě muži podřízená: „Moudrá žena respektuje potřeby muže, které plynou z dané rozdílnosti, a muž za ní po určité době přijde s vděčností a třeba i s omluvou sám.“ (HPŽ ČR) Žena (matka, manželka), muž (otec, manžel), děti a případně další příbuzenstvo tvoří jediný správný rodinný model. Jakákoliv jiná podoba „rodiny“ je nepřijatelná a potencionálně společensky škodlivá, zvláště pak registrované partnerství homosexuálů.

Diskurz pro život v oblasti postavení žen a mužů je postaven na rozdílnosti jejich rolí. Mužská životní role spočívá především v tom umět se postarat o svoji rodinu a ochránit ji, žena pak v takto „mužem chráněném prostoru“ uplatňuje „své mateřství, svůj pečující přístup k blízké i širší lidské komunitě“ (Michaela Freiová). Výsadní postavení mateřství souvisí s pohledem na role a poslání žen a mužů ve společnosti a s důrazem na důležitost rození dětí. I s tím souvisí odmítání interrupcí, které jsou považovány za jeden z důvodů poklesu porodnosti v ČR.

Návrh českého protiinterrupčního zákona vycházel z ochraňovatelského principu slabších silnějšími. Jeho cílem nebylo kriminalizovat ženy, které potrat podstoupí, ale lékaře, kteří jej provedou nebo ty, kteří k němu nabádají. Podle jeho zastánců měl chránit oběti – ženy a nenarozené děti a zamezit násilí na ženách. Současná právní úprava je chápána tak, že ničí ženy: „Tento zákon tedy v žádném případě nechrání slabé, ale pomáhá při jejich likvidaci silnými. A způsobuje, že po potratu zůstává kromě mrtvého dítěte často ještě zraněná žena.“ (Zdeňka Rybová) Žena je stejně jako nenarozené dítě „obětí brutálního násilí.“ (HPŽ ČR) Pokud žena podstoupí umělé přerušení těhotenství, je to především „selhání muže, který se o ženu nepostará a nechá ji zničit si tělo i duši.“ (Radim Ucháč) Žena v tomto diskurzu sama od sebe potrat podstoupit nechce, ale je do této pozice donucena svým okolím.

Ochranitelský princip se promítá do pohledu na postavení muže a ženy ve společnosti, kde žena je tím slabším a méně aktivním pohlavím. Ve společnosti však existují proudy, jejichž požadavky jsou v přímém rozporu s diskurzem pro život. V této souvislosti je diskurz pro život vůči původcům podle něj negativních tendencí ve společnosti značně konfrontační. Hlavními zly jsou feministické hnutí a levicový liberalismus s kolébkou v 60. letech 20. století, ve kterých se prosadilo hnutí za občanská práva a Nová levice. Feminismus je považován za filosofii „konfrontace mezi pohlavími a generacemi.“ (Michaela Freiová) Nejenže tedy narušuje vztahy mezi muži a ženami, ale je prý také nepřátelský ke starým lidem.

Feminismus je spojován s degradací základního stavebního kamene tradiční rodiny – mateřství a konceptem kontroly porodnosti. Ten podle diskurzu pro život není a nebyl ani tak snahou „ulehčit život přepracovaným matkám mnoha dětí, jako požadavkem sexuální revoluce.“ (OI) Tedy něčeho, co je diskurzem, který podporuje sexuální čistotu a přípustnost pouze manželského sexu, považováno za něco, co s sebou přináší potratovou mentalitu a rozpad tradičního manželství. Feminismus je v tomto diskurzu také nositelem homosexuálních tendencí, které narušují tradiční společenské svazky, zvyšují promiskuitu, otevírají cestu k odosobněné výrobě dětí ve zkumavkách a tím škodí společnosti. „Multivalence pohlaví a zpochybňování základních životních rolí s sebou nesou nárůst homosexuálních a lesbických praktik, a ty zase s sebou přinášejí zesílení požadavků na umělé oplodnění párů téhož pohlaví.“ (OI) Zpochybňování tradiční rodiny feminismem je příčinou globálního jevu feminizace chudoby. Jedinou cestou z chudoby je pro ženu „manželství a na něm založený rodinný život, kde muž plní svou tradiční odpovědnost živitele.“ (OI)

Podobně jako je diskurz pro život protifeministický, je i protilevicový. Levicový liberalismus s sebou přináší podobná negativa a je spojován stejně jako feminismus s marxistickými teoriemi, které představují pro diskurz pro život jednu ze základních hrozeb, protože „navádí k vzájemnému zneužívání a nutně končí rozpadem vztahů, rodin a i celé společnosti“ (Radim Ucháč). Interrupce jsou produktem „marxistické kuchyně“ (Radim Ucháč), produktem bolševické ideologie, která jim dodává punc totality.

A před hrozbami je třeba se bránit. V diskurzu pro život jsou patrné především prorodinné snahy. Obranu a útok si např. vyžadovalo jmenování známé feministky M. Marksové-Tominové ředitelkou odboru rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Tento akt byl chápán jako útok na samotné základy prorodinné státní politiky a jako „politická radikalizace státní správy“ (Michaela Freiová): „Postup MPSV v „řešení" rodinné problematiky směřuje k tomu, aby se rodina stala obětí ideologických priorit radikální menšinové ideologie, tj. feminismu v jeho neomarxistické podobě.“ (Michaela Freiová)

„Morálka“ podle hnutí pro život

Diskurz hnutí pro život je založen především na jasně definované morálce (morálnosti). Ví se, co je morální: heterosexuální manželství s dětmi s jasně určenými ženskými a mužskými rolemi, jednoznačné odmítnutí mentality vedoucí k pohrdání životem (odmítnutí interrupcí, antikoncepce, eutanázie apod.) a také aktivní vystupování proti nim. Ví se také, co je nemorální: protirodinné jednání (neúplné rodiny, homosexualita), podpora interrupcí i kontroly porodnosti pomocí tzv. nepřirozené antikoncepce a dalších věcí vedoucích k neúctě k životu.

V práci věnované metaforickému myšlení liberálů a konzervativců v USA. George Lakoff identifikoval tzv. model přísného otce. Charakteristická je pro něho tradiční nukleární rodina, kde je otec zodpovědný za zabezpečení a podobu rodiny a matka za chod domácnosti, výchovu dětí a také podporu otce. Jedním z nejdůležitějších úkolů otce v nebezpečném světě je chránit rodinu před vnějším zlem. Otec musí dětem říct, co je špatné a co dobré. A když udělají něco špatného, tak je potrestat a učit je sebedisciplíně. Cílem je vychovat děti tak, aby byly samostatné a zodpovědné samy za sebe. Prostřednictvím této metafory Lakoff vysvětluje také vztah konzervativců k feminismu, interrupcím a homosexualitě. Feminismus i homosexualita tento rodinný a partnerský model narušují a nabízejí k němu možné alternativy. Ženy, které jsou schopné podstoupit potrat, narušují morálku definovanou tímto modelem. Jsou to buď nesezdané náctileté, které otěhotněly, protože neuměly zkrotit své vášně, nebo ženy, které své těhotenství obětují pro kariéru. Odpor k homosexualitě a silné lpění na rigidních rodinných modelech je i podstatným rysem českých zastánců hnutí pro život. Jiří Karas je jedním z nejhlasitějších odpůrců registrovaného partnerství a brojitelů proti „nemorálním“ homosexuálům.

Vědeckost, vědeckost a zase vědeckost. Je jedním z nejvzývanějších zaklínadel hnutí pro život a jedním z jeho základních stavebních kamenů: základní předpoklad, že lidský život začíná již v okamžiku početí, je dokladován různými vědeckými argumenty, zatímco názor opačný je pokládán za čistě spekulativní a nevědecký. Jak zaznělo v jednom komentáři: „Je zkrátka na čase vrátit debatu o potratech k podstatě problému a vést ji na odborné úrovni.“ (Matyáš Zrno, MF Dnes) Je vyzdvihována hodnota vědeckých argumentů, které jsou zdánlivě oddělovány od těch hodnotících. Využívání těchto mechanismů posiluje jistotu tvrzení diskurzu pro život a to směrem k posluchačům i k těm, kteří je pronášejí. Jejich pomocí je také snižována jistota konkurenčního diskurzu především pak vytyčováním toho, co má být chápáno jako vědecké a nevědecké. Jedním z dalších prostředků, kterými odpůrci potratů podporují, brání a dokazují své argumenty a názory, jsou různé grafy a modely. Ty poskytují v rétorické a polemické situaci jedinečnou výhodu: „Pochybujete snad o tom, co říkám? Tak se podívejte.“ Zároveň je však nutné zmínit, že by tento mechanismus neměl být přeceňován. Rozličné statistiky a grafy využívá jak hnutí pro život, tak hnutí pro svobodnou volbu. V posledně jmenovaném diskurzu mají dokázat, že počet interrupcí klesá díky zvýšené osvětě, ty samé statistiky však v druhém diskurzu dokazují, že počet interrupcí je stále obrovský. Konkrétním příkladem je spor kolem počtu interrupcí v Polsku: hnutí pro svobodnou volbu představuje statistiky dokazující vysoké počty interrupcí v této zemi zahrnující i odhad nelegálních interrupcí, hnutí pro život však oponuje, že jde o statistiky s malou vypovídací hodnotou a statistiky vědecky nedůvěryhodné.

Ani „vědeckost“ však nebrání záměrné manipulaci historií: „….první umělé potraty (byly) legalizovány v bolševickém Rusku a krátce na to národními socialisty v německé Třetí říši.“ (Radim Ucháč) To je podle diskurz pro život důkaz, že interrupce mají totalitní povahu. Legalizace interrupcí je v tomto diskurzu také v jistém smyslu spojená s počátkem masového provádění umělého přerušení těhotenství. Publikum se již nedozví, že interrupce byly v bolševickém Rusku v roce 1936 zakázány a národní socialisté říšskými zákony o sterilizaci z roku 1935 ustanovily potraty ze zdravotních a eugenických důvodů. V praxi to znamenalo nucenou sterilizaci neárijského, především židovského obyvatelstva a také nedobrovolné interrupce u neárijských žen. Argument totalitního původu legalizace interrupcí souvisí se zjednodušováním příčinných souvilostí v dějinách a s využíváním antikomunismu.

Kam až to všechno může zajít?

I když je hnutí pro život (prozatím) neúspěšné na legislativním poli, je úspěšné v prosazování a pozvolném prosazování svých názorů a principů do povědomí společnosti ve veřejné, mediální a politické aréně. Hradba kolem dlouhodobě nezpochybňovaného významu interrupcí se pomalu boří. Už nemají jen jeden význam, ale několik. Pro někoho jsou vraždou, pro někoho jsou legální potraty symbolem svobodné volby. Dnes žijeme ve společnosti, kde je mainstreamovým diskurz pro svobodnou volbu. Díky sociálnímu dialogu, soutěži jednotlivých diskurzů a působení sociálních podmínek však můžeme žít ve společnosti, kde převládne diskurz pro život. A nemusí ani dojít ke změně legislativy.

V rámci československého anarchistického hnutí se vedou také poměrně ostré diskuze na téma, zda anarchista může či by měl být zastáncem interrupcí. Jde přeci o lidský život. A tady bych si dovolila vyslovit možná trochu kontroverzní myšlenku: Z plodu se stává člověk a milovaná bytost v okamžiku, kdy to tak těhotná žena a její nejbližší začnou cítit. A tímto momentem může být doba dávno před početím, a nebo se tak nemusí stát nikdy. Možná je lepší nenarodit se, než žít jako nechtěný. Být zastáncem v otázce svobodné volby neznamená interrupce propagovat, ale propagovat odpovědný přístup k sexuálnímu životu a partnerským vztahům.

Z anarchistického hlediska je jistě také důležité, kdo by rozhodoval o právu narodit se a počít dítě, kdyby neleželo konečné rozhodnutí na ženě (3). Stát, policie, církev? Tou nejpodstatnější by asi měla být otázka, jak dojít k tomu, aby se rozhodování o tom, zda přivést počaté dítě na svět či nikoli, stalo co možná nejméně častým. Anarchisté a anarchistky by měli vystupovat za svobodnou volbu v otázce interrupcí, protože jde také o svobodnou sexualitu a to, kdo bude mít moc nad lidskými životy.

Linda Sokačová

Vysvětlivky:

(1) Diskurz: Diskurz je obecně chápán jako konkrétní způsob mluvy o světu a porozumění světu. M. Foucault nazývá diskurzem skupinu výroků, výpovědí a formulací, které poskytují jazyk k hovoru o určitém druhu vědění o nějakém námětu – tj. způsob jeho reprezentace. Když jsou výroky o nějakém námětu předloženy v rámci určitého diskurzu, umožňuje diskurz postavit daný námět určitým způsobem. Ostatní způsoby, jimiž lze námět postavit, jsou tedy omezeny.

(2) Že se tyto údaje neopírají o žádná průkazná reprezentativní data, jejich hlasatelům nevadí.

(3) Rozhodování v rovném vztahu by mělo samozřejmě vždy probíhat ve vzájemném dialogu a diskuzi všech zúčastněných. Protože se však jedná o tělo ženy, je bohužel nutné ponechat finální rozhodnutí na žene, které se to týká.

Použitá literatura:

Blanchard, D.A., Prewitt, T. J. (1993). Religious Violence and Abortion: The Gideon Project. Gainsville: University Press of Florida.

Bock, G. (1996). Equality and difference in National Socialist racism. In Feminism and History, p. 267 - 290. Oxford University Press.

Cviková, J., Juráňová, J. (2001). Možnosť volby. Aspekt: Bratislava.

Černý, M., Schelleová, I. (2003). Právní úprava umělého přerušení těhotenství. Praha: Eurolex.

Gorská, M. (2004). Interrupce psaná společností, tělem a individuálním vědomím. In Gender, rovné příležitosti a výzkum No. 4. SoÚ: Praha.

Goldman, W. Z. (1993). Women, the State and Revolution. Cambridge University Press.

Jež, O. (2003). Protipotratový terorismus. In Rexter, http://www.strat.cz/rexter. Centrum strategických studií: Brno.

Kulczycki, A. (1999). The Abortion Debate in the World Arena. Macmillan Press Ltd.

Lakoff, G. (1995). Metaphor, morality, and politics, or, why conservatives have left liberals in the dust. In Social Research vol. 62. New York.

Shrage, L. (2002). From Reproductive Rights to Reproductive Barbie: Post-porn modernism and abortion. In Feminist Studies. Vol. 28, Iss. 28, str. 61. College Park. Abortion in law, history and religion (1995). Kingston Women's Centre.

Abortion policies. A global review. Volume I. (2001). New York: United Nations. Encyklika Pavla VI. o správném řádu sdělování lidského života z 25. července roku 1968. http://www.cirkev.cz.

Návrh poslaneckého zákona, sněmovní tisk 376. Usnesení Vlády ČR ze dne 21. července 2003 č. 747.

Ženy a muži v číslech (2000). Praha: MPSV, ČSÚ.

Analyzované materiály: Britské listy, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Literární noviny, MF Dnes, Právo.

Materiály hnutí pro život a hnutí pro svobodnou volbu v ČR: letáky, publikace, webové stránky. Článek je zkrácenou a do publicistického útvaru upravenou diplomovou prací, bylo použito kritické diskurzivní analýzy.

Zdroj: A-kontra 4/05: http://www.a-kontra.net.