[ 30.12.2005, Alena Králíková, Gender Studies, o.p.s. Rodičovství > Rodičovství, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Všechny rozvinuté společnosti čelí společnému údělu - stárnutí populace. Ta ohrožuje udržitelnost důchodového systému a v důsledku i budoucnost sociálního systému, úroveň kulturní dědictví a ekonomickou stabilitu společnosti. Průměrná míra porodnosti v Evropě je pod 1,5 dítěte na ženu a je tedy nižší než 2,1, jež představuje hranici potřebnou k udržení dlouhodobé stability populace.

Opatření napomáhající slaďování kariéry a rodičovství a poskytující dětem bezpečí a pozitivní prostředí představují nejdůležitější aspekty diskuse o demografickém vývoji společnosti v kontextu rovných příležitostí. Mezi významné rysy rodinné politiky patří centra financovaná z veřejných zdrojů a poskytující péči o děti (zejména mateřské školy), rodičovská dovolená, zkrácené a/nebo flexibilní pracovní úvazky, resp. jiné formy zaměstnání (teleworking, práce z domova, sdílený pracovní úvazek apod.).

V Norsku je jedním z podstatných aspektů slaďování rodinného a pracovního života příspěvek na péči o děti zavedený v roce 1998. Představuje přídavek pro jedno- až dvouleté děti, které nenavštěvují státem podporovaná centra péče o děti více než 31 hodin týdně. Ačkoli je jeho hlavním cílem pomoci rodičům, aby méně pracovali a strávili se svými dětmi více času, může mít také v dlouhodobém horizontu pozitivní vliv na reproduktivní chování snížením finančních nákladů související s výchovou dětí.

Podle studie Inés Hardoy a Pal Schone (Cash for Care: More work for the stork?, Institute for Social Research, Oslo, únor 2005) dostává příspěvek na péči o dítě valná většina oprávněných dětí, resp. jejich rodičů. V roce 2000 to bylo 80% dětí, v roce 2004 73%. Ženy navíc mohou zůstat s dětmi až do jejich věku 3 let aniž by jim hrozila ztráta zaměstnání; zároveň je na ně stále nahlíženo jako na ekonomicky aktivní.

V Norsku vzniká nárok na rodičovskou dovolenou, resp. rodičovský příspěvek, pokud žena pracovala po dobu šesti měsíců z 10 měsíců před očekávaným porodem. Je-li tato podmínka naplněna, je jeden z rodičů oprávněn ke kompenzaci svého příjmu ve výši 100% po dobu 42 týdnů (nebo 80% příjmu po dobu 52 týdnů). Z toho vyplývá, že čím vyšší má žena příjem, tím vyšší je pravděpodobnost, že se po období čerpání rodičovského příspěvku vrátí na trh práce, aby před dalším těhotenstvím získala opět právo čerpat rodičovský příspěvek. Podle Hardoy a Schone tak dochází ke zvětšování odstupu mezi těhotenstvími a - v souvislosti s tím, že ženy odsouvají těhotenství až na pozdější věk - i zvyšování pravděpodobnosti, že budou mít jen jedno dítě.

V mnoha evropských zemích je rodinná politika vnímána jako politika pro-porodní. Jedním z takových příkladů je Francie, kde byly v 90. letech zavedeny rodinné přídavky, přednost v přidělování obecních bytů, daňové úlevy a penzijní programy pro matky a ženy v domácnosti. Německo pro změnu zavedlo placenou mateřskou dovolenou a jednorázovou dávku - porodné.

V Norsku a ostatních skandinávských zemích je tomu trochu jinak - v centru pozornosti stojí rovnost příležitostí a participace žen na trhu práce. Souvislost mezi rovností žen a mužů a porodností byla ve Švédsku pojmenována již ve 30. letech 20. století. Dalším aspektem rovnosti žen a mužů ve Švédsku je i rozvoj center péče o děti, mateřských škol a podobně: 40% dětí mladších 3 let navštěvuje v Norsku mateřskou školu nebo podobné zařízení (1997), ve Švédsku je to dokonce 48% dětí.

Reforma "peníze za péči" s sebou přinesla příspěvek, který byl nejdříve (od srpna 1998) určen pouze pro jednoleté děti; od ledna 1999 však byli k jejímu získání oprávněni i rodiče dětí ve věku mezi 12 a 36 měsíci. Aby měli rodiče nárok na příspěvek v plné výši, nesmí dítě vůbec navštěvovat žádnou veřejně financovanou školku nebo podobné zařízení péče o děti. Rodiče dětí, které navštěvují takové zařízení částečně, mají nárok na adekvátní podíl příspěvku (80, 60, 40 nebo 20%) v závislosti na týdenní návštěvnosti dítěte ve školce. V případě splnění svého nároku nemusí rodiče zůstat doma sami a o dítě pečovat; naopak, mohou si najmout chůvu nebo zvolit takovou formu péče, která není zároveň podpořena z veřejných zdrojů.

Příspěvek je vyplácen měsíčně po dobu dvou let od chvíle, kdy dítě dosáhne jednoho roku věku. V roce 1999 činil měsíční příspěvek ve výši 2.250 norských korun (cca 8.100 Kč), v roce 2003 se zvýšil na 3.600 NOK (asi 12.900 Kč) s tím, že rodiče mohou za 2 roky dostat až 86.400 NOK - v případě, že splňují nárok na příspěvek v plné výši. Vyplácení příspěvku je velmi flexibilní, je možné jej měnit podle toho, zda a do jaké míry rodina využívá péče mateřských škol či podobných zařízení.

Podle Hardoy a Schone nelze na základě krátkého časového horizontu sedmi let potvrdit, že by zavedení příspěvku "peníze za péči" přispělo k výraznému zvýšení porodnosti. Ženy početí dalšího dítěte spíše odkládají. Studie ale zároveň potvrzuje, že ženy využívají příspěvku k tomu, aby se svým dítětem strávily více času, a nevracejí se okamžitě na trh práce, resp. jen na zkrácený nebo flexibilní úvazek. Zároveň také většina žen volí možnost vrátit se do zaměstnání před dalším těhotenstvím, což souvisí s povinností pracovat minimálně 6 měsíců z 10 předcházejících porodu dítěte, aby měl jeden z rodičů nárok na rodičovský příspěvek.

Jedno je však jasné: reformní krok norské vlády k zavedení tohoto příspěvku je ve své podstatě rozšířením opatření vedoucích k lepšímu slaďování rodinného, resp. soukromého, a pracovního života žen a mužů. Sekundárním přínosem existence příspěvku je bezpochyby udržení sociálního statutu rodin i při větším počtu dětí, možnost žen i mužů participovat na trhu práce dle uvážení vlastních možností a potřeb rodiny, a příležitost využívat služeb nejen standardních zařízení jako jsou mateřské školy, ale i alternativních forem péče o děti.

Celou studii Inés Hardoy a Pal Schone lze nalézt zde:
http://www.samfunnsforskning.no/files/file23196_p_2004_20.pdf