[ 22.1.2003, Historie ]

Na počátku 80. let přišel za mnou básník a filozof Egon Bondy, který věděl, že ve svém bytě na Starém Městě pořádám cyklus přednášek židovského myslitele Maxmiliana Durena i undergroundová hudební vystoupení a požádal mne, zdali bych svůj byt nepropůjčil i pro pokračování přednáškových cyklů, které vedl od roku 1975 s profesorem Milanem Machovcem a hebraistou Milanem Balabánem. Tak začal u nás přednáškový triumvirát politicky svobodomyslných myslitelů, který byl navštěvován přednášejícími jak z Československa, tak i ze zahraničí a byl ukončen až pádem komunistického režimu v listopadu 1989. Tyto převážně středeční večery v jistém smyslu doplňovaly ˝paralelní˝ kalendářový přednáškový týden, který obvykle začínal filozofickým pondělkem u Ladislava Hejdánka nebo Václava Havla a končil religiózní sobotou u Kaplanů nebo politologickou nedělí u Němců v Ječné ulici. Ideovou koncepci této ˝bytové univerzity˝, která byla součástí disidentské kultury a strategie ˝paralelní polis˝ však vytvářel především profesor Milan Machovec, který vždy zdůrazňoval, že filozof se musí starat spíš než o ˝mužské˝ abstraktní věci, především o ˝ženské˝ všeobecné orientace člověka, jako je naděje, láska nebo svědomí. A tak v jeho filozofickém zájmu stály víc ˝antropologické˝ než ˝ontologické˝ kategorie a obecné principy jsoucna.

Jeho filozofickými figurami par excellence byly skutečné lidské postavy, jako byl Sokrates a jeho ˝babické umění˝, Albert Schweitzer a jeho ˝úcta k životu˝, Mahátma Gándhí a jeho nenásilná politická koncepce ˝jatjágraha˝, papež Jan XXIII. a jeho reformní úsilí označované jako ˝aggiornamento˝, ale i etolog Konrad Lorenz.Neúplatné tazatelstvíKrédo tohoto filozofa by se dalo charakterizovat jako ˝neúplatné tazatelství a hledačství pravdy˝, které některým adeptům filozofie asi nedalo atraktivní abstraktní systém, zato mnohé lidi ovlivnil právě svým filozofickým vtahováním do světa lidských příběhů. Podle něho je proto filozofovým osudem nutně si připadat ˝jako na cestách Gulliverových˝, kde má člověk co do činění jak s jevy nepatrnými, tak i obrovského významu.

Právě jeho příklon k filozofické ˝ženské˝ stránce bytí objasňuje i jeho silný vliv především mezi ženami, který navíc umocňoval i tím, že ve své době a generaci byl opravdu jeden z málo feministů, který v patriarchátu spatřoval slepou uličku lidských dějin a z ekologicko-feministických pozic kritizoval ˝mužskou civilizaci a moc˝. Podle něho jednou z příčin současného politického, mravního i ekologického úpadku je to, že naše civilizace je jednostranně mužská. Nebylo tudíž neobvyklé, když začal znovu učit na filozofické fakultě, že se po přednášce potkal u dveří posluchárny s plačící studentkou, a když se jí zeptal, co se jí stalo, ladně zavzdychla a odvětila, že pláče jen dojetím nad tím, že on pouze ˝je˝. Navzdory tomu se dokázal na svůj feminismus dívat sebekritickýma střízlivýma očima, neboť otevřeně přiznával, že i když celý život kázal, že muž musí minimálně na 40 %, ne-li na 50 % převzít dřinu v domácnosti a věnovat se dětem, ˝sám to prakticky bohužel nedělal˝.

Jestliže oslovoval spíše ˝femininní˝ část lidské duše, mužská filozofická obec se jak za disentu, tak i po listopadu dívala na jeho působení s kritickou distancí. Nebylo asi náhodné, že když se například v jednom z prvních odborných filozofických časopisů objevil na počátku 90. let text zabývající se filozofickým ˝provozem mimo úředně uznávané instituce˝, jméno Milana Machovce mezi desítkami filozofů chybělo. Filozofům se těžko odpouští hříchy, zvláště pak ty, které jsou namířeny proti filozofii, když se například vybočí z paradigmatu a začne, se jak pravil Nietzsche, například tancovat s pojmy. Se svým téměř renesančním intelektuálně-tanečním pohybem však zprostředkovával mladým lidem první mateřské filozofické pohyby, v nichž se prolínala historie dogmatu, existencialistická interpretace Ježíše, ale i analýza Wagnerovy hudby nebo antických ženských postav. Jeho přednášky byly osobitým koktejlem, v něm se mísila filologie s filozofií a historie s mýty a teologií.

Jeho filozofické ˝gulliverovství˝ bylo formované především jeho ranou ztrátou ve víru křesťanství a později i v raný socialismus, takže až v šedesátých letech objevil věci velké ve zdánlivě nepatrných. Například s E. Fromem, E. Blochem a i českými náboženskými mysliteli rozvíjel myšlenku dialogu mezi ateisty, marxisty a křesťany a z této diskuse vznikla publikace Marxismus a dialektická teologie. Po okupaci 21. srpna 1968 už věděl, že ˝nesmí jít s komunisty˝, neboť poté co napsal studie o T. G. Masarykovi, sv. Augustinovi, J. Dobrovském, J. Husovi nebo knihu Smysl lidského života, byl si vědom, že odsouhlasení okupace by bylo intelektuální ˝velezradou˝. A tak byl husákovým režimem po dvě desetiletí politicky perzekován.

I jeho podpis Charty 77 se dá posuzovat jako pokračování, nalézání velkých věcí ve zdánlivě nepatrných ˝lidských záležitostech˝. Ve stejném duchu působil na veřejnosti i po roce 1989, když například varoval, že hroznější než ideál, který se může zvrhnout, je sama lhostejnost nebo ˝nízké, vlastně vulgárně marxistické˝, čistě ˝ekonomistické myšlení typu pana Klause˝. V jednom z posledních televizních dokumentů řekl: ˝Smrti se člověk nemusí bát, to se každému podaří hned napoprvé˝. Vskutku se nemýlil. Odešel hned na první pokus 15. ledna v nedožitých sedmdesáti osmi letech.

Mirek Vodrážka pro Lidové noviny - Orientace: 18.1.2003