[ 21.11.2002, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Dialog dvou protagoistek Centra pro Gender Studies, o.p.s. o kvótách a politické participaci žen.
Diskutuje Jiřina Šiklová a Michaela Marksová-Tominová.
Vyšlo v Literárních novinách č.30 2002.

Milá Jiřino, na začátek bych chtěla vysvětlit pojmy, o kterých spolu budeme diskutovat. Kvóty jsou jednou z možných forem tzv. pozitivních akcí, tedy cílených opatření pomáhajících znevýhodněným skupinám ve společnosti vyrovnat jejich sociální handicap, dostat je na stejnou startovní čáru. Takovými skupinami jsou většinou národnostní či etnické menšiny - a také ženy. Mírnější pozitivní akce lze uplatňovat například ve státní správě. Dejme tomu, že na úrovni ředitelů odborů na nějakém ministerstvu bude výrazně méně žen, a ministerstvo se rozhodne tuto situaci zlepšit. Uvolní-li se příště takové místo, pak pokud se konkursu zúčastní muž i žena a oba splní požadovaná kritéria, bude přijata žena. Někdy bude žena přijata jen když se neobjeví muž s vyšší kvalifikací než ona, jindy bude k jejímu přijetí stačit splnění minimálních požadavků na dané místo - přesto, že se přihlásí muž s kvalifikací vyšší. Pozitivní akce mohou být prostě nastaveny nejrůznějšími způsoby.
Kvóty jsou nejrazantnější formou pozitivních akcí - určují striktně procento, které má daná skupina v příslušné oblasti tvořit. V evropských zemích se používají zejména v politice, a podle mého názoru je jejich používání v této oblasti více než na místě. Politika je velmi zvláštní a poněkud mysteriózní oblast lidské činnosti. Na jednu stranu veřejnost od politiků/ček očekává, že budou jakýmisi svatými nadlidmi, na stranu druhou jsou automaticky považováni za agresivní intrikány toužící pouze po moci a penězích. To jsou vlastnosti, které díky tradičnímu stereotypnímu myšlení spojujeme spíše s muži, a díky kterému má většina z nás dojem, že do takového prostředí ženy, ty něžné, pečující bytosti, nepatří - podle CVVM uvedlo v loňském roce 60% respondentů, že politika je tvrdá, někdy i špinavá a pro ženy málo vhodná.
Jenomže tenhle názor, ač pevně zakořeněný, je ve skutečnosti nesmyslný. Politici a političky činí zásadní rozhodnutí, z nichž velké množství nějakým způsobem dopadá na každodenní životy nás všech. A protože politici jsou jenom a především lidé, rozhodují se na základě priorit a zkušeností, které získávali celý život (samozřejmě pomineme-li situace, kdy se někdo rozhoduje podle výše úplatku). Petruška Šustrová ve svém fejetonu odhalila, že současným typickým poslancem je bílý pětačtyřicetiletý muž, vzděláním inženýr. Rozhodnutí, která takový člověk dělá, samozřejmě podle toho vypadají. Zamysleme se například, jak by asi rozdílné zkušenosti mohly ovlivnit rozhodování v oblasti zákonů týkajících se rodiny. Náš typický poslanec nejspíš vyrostl v rodině, kde sice matka chodila do práce, ale o domácnost se také starala jenom ona - a tento model se nejspíš opakoval, když založil svou vlastní rodinu. Možná je také už jednou rozvedený, a tak nejspíš na vlastní kůži (nebo prostřednictvím zkušeností svých kamarádů) poznal, co to je, když soud bez dlouhého rozmýšlení svěří děti do péče matky, ačkoli otec o ně také stojí, a kamaráda možná při rozvodu manželka obrala o majetek. A co kdyby byl "průměrný poslanec" žena stejného věku a vzdělání? Její zkušenost by asi byla jiná: možná by věděla, co to znamená být matka-samoživitelka, když otec platí minimálně nebo vůbec, a možná by měla známou, který její partner bil. Pro změny v zákonech v této oblasti je nesmírně důležité, aby se diskuse a následného rozhodování zúčastnily obě skupiny s oběma druhy životních zkušeností, protože bude-li rozhodovat jen skupina jedna, může to mít poměrně katastrofální následky. Je tedy doufám více než jasné, že ženy (spolu s muži!) musí být v rozhodovacích procesech zastoupeny, a to ve všech věkových kategoriích, a čím více se bude jejich počet blížit polovině, tím lépe.
Argumenty o špinavosti politiky a z toho vyplývající nevhodnosti pro ženy by ve vyspělé demokratické společnosti vůbec neměly mít místo, ovšem jedná se o hluboce zakořeněné předsudky, které odcházejí jen velmi pomalu. Aby také ne - politické struktury byly po celá staletí strukturami čistě mužskými. Když se tedy jedná o to, kdo zaujme volitelná místa na kandidátkách, zapnou se automaticky neformální mužské struktury - zatímco po oficiální stranické schůzi průměrná žena spěchá domů, aby se ještě postarala o sovu rodinu, pánové odcházejí do hospody, kde se dohodnou, co a jak. V žádném případě netvrdím, že muži vyřazují ženy z rozhodovacích procesů cíleně a záměrně - věřím, že často jednají zcela podvědomě, na základě vzorců, se kterými se setkávali celý život. Je tedy zřejmé, že pro ženu proniknout do tohoto společenství není a ani nemůže být stejně jednoduché jako pro muže - ať už se žena chová jak chce, v politice zatím stále ještě tvoří exotický a tudíž poněkud cizorodý prvek.
Samozřejmě, že ženy do politických funkcí pomalu ale jistě pronikají - ovšem jak říká moje kolegyně z Jihočeské university, přirozenou cestou dosáhneme parity tak za 200 let (například když si spočítáme, že každé další parlamentní volby nám zvýší počet žen o 2%, pak se dočkáme poloviny poslankyň za 66 let - ovšem tento dosud vzestupný trend není zdaleka zaručen, neboť není výsledkem záměrných opatření, ale náhody. Nebýt totiž letos tak úspěšného výsledku komunistů, procento žen by se záviseje pouze na tzv. demokratických politických stranách rozhodně nezvýšilo, spíše naopak. Pokud nechceme čekat na tento "přirozený vývoj" - a já tedy rozhodně ne! - jsou v našem politickém systému kvóty jediným možným řešením.