[ 24.7.2002, Pavlína Šachová Zdraví a tělo ]

Sociální otázky z aspektu gender, FF UK Praha, seminární práce

1. Úvod
2. Střední věk z pohledu biodromální psychologie
     2.1. Co je to krize středního věku
     2.2. Stárnutí a změny v lidském organismu
     2.3. Životní mezníky středního věku
3. Menopauza u žen
     3.1. Co je to menopauza
     3.2. Biologické pojetí role ženského organismu
     3.3. Konec reprodukce - ztráta smyslu života?
     3.4. Přechod jako nemoc
     3.5. Přechod jako business
4. Menopauza u mužů?
     4.1. Fyziologické změny u mužů středního věku
     4.2. Hormonální změny u mužů středního věku
     4.3. Andropauza ve srovnání s menopauzou žen
     4.4. Mužské klimaktérium jako business
5. Jungovo pojetí krize středního věku
6. Cesta z kruhu ven
7. Závěr

V krásné i odborné literatuře bývá často naše životní pouť přirovnávána k cestě Slunce po obloze od svítání k soumraku. Nejprve sluneční kotouč usilovně stoupá a roste vzhůru ke svému zenitu. Uprostřed dne se dostává na vrchol a pak postupně klesá až nakonec zapadne za obzor. Podle řady autorů prodělává člověk ve zlomovém období, kdy po expanzi a růstu začíná postupný sestup a stárnutí, životní krizi - tzv. krizi středního věku.
V psychologii se vyčlenilo samostatné odvětví, které se zabývá životním cyklem člověka, vývojem jeho osobnosti a psychických funkcí, změnami v morálním usuzování, důležitými předěly, mezníky a konflikty, které při nich musí řešit - tzv. biodromální, "life-span" psychologie.
Etapám lidského života se věnovali i někteří významní myslitelé individuální psychologie. C.G. Jung se např. ve své teorii archetypů zmiňuje o tom, že nás tyhle nevědomé shluky kolektivních zkušeností a imperativů jednání připravují na plnění našich úkolů v jednotlivých fázích života - v dospělosti především na výchovu dětí, podílení se na hospodaření "lovem a sběrem" a přijímání úkolů pokročilé dospělosti. E. Eriksson zase přišel s teorií vývojových krizí a hodnotových konfliktů, které s sebou jednotlivá stádia ve vývoji osobnosti přinášejí.
V minulosti existovaly v tradičních společenstvích (a v některých kulturách fungují doposud) obřady přechodu - rituály umožňující lidem projít kritickými obdobími při přechodu z jednoho stádia životního cyklu do druhého. Z nich se v naší společnosti zachoval např. značně okleštěný svatební obřad. Uvědomit si vlastní smrtelnost a smířit se s projevy stárnutí nám však žádný rituál nepomáhá.
Většina autorů, zabývajících se krizí středního věku, se shoduje v tom, že se jedná o zlomové období pro muže i pro ženy. Přestože se dá jen obtížně generalizovat a stírají se přitom individuální rozdíly, přináší střední věk řadu mezníků a výzev, které jsou společné ženám i mužům, ale zároveň i některé rodově specifické změny.

Krizi středního věku umisťuje většina autorů do období mezi 35 - 40. rokem života. Jedná se o osobní mezník, předěl, kdy si podle Říčana (1990) uvědomíme, že ze svých mladých ambicí dokážeme uskutečnit sotva zlomek. Jako protest proti rutině a její jednotvárnosti podle něj vyvstává otázka smyslu: K čemu to všechno, když pozice jsou v podstatě vybudovány a existence zabezpečena? V této chvíli pravdy vidí velkou příležitostí - buď se v ní nalezneme nebo propadneme panice a v marné honbě sami sebe uštveme.

Krize životního středu je spojena s myšlenkou na smrt. Smrt ještě není bezprostřední hrozbou, ale člověk si najednou všimne na svém těle projevů stárnutí. "Z ničeho nic" objeví v obličeji prohlubující se vrásky a zalekne se, že už dosáhl svého vrcholu a čeká ho jen cesta dolů.

Podle Říčana (1990) v nás opět ožívá adolescentní velké téma identity. Ptáme se, co počít s druhou polovinou života, abychom ji prožili autenticky, pravdivě, celistvě a nerozpolceně. Pokud se dokážeme vyrovnat se ztrátou mládí, stárnutím a vizí naší smrtelnosti, nalézáme pak podle něj hlubší životní ponor a nastupujeme cestu badatele ve vlastním vnitřním světě.

Jedním z autorů, kteří se krizí středního věku zabývali je E. Jaques. Ve své klasické práci Smrt a krize životního středu rozebírá výsledky své studie, při níž zkoumal životopisy 310 náhodně vybraných vynikajících až geniálních umělců z nejrůznějších uměleckých oborů. Mnozí umělci podle něj procházejí ve věku mezi 35 - 40 lety tvůrčím přerodem, uměleckou i osobní krizí. U těch, kteří se s ní vyrovnali, se poté výrazně změnil styl jejich práce.Pokud je tato krize zlomila a nevyrovnali se s ní, ztratili často svůj tvořivý potenciál a řada z nich spáchala sebevraždu.

Podle Dr. Donáta v Nedělních Lidových novinách (10.6. 1995) dosahuje zhruba ve 30 - 33 letech lidský život svého optimálního vrcholu, pak tělesná i duševní výkonnost člověka klesá prakticky ve všech směrech téměř o 1% ročně. Stárnutí podle něj s různou individuální rozdílností a s různými příznaky postihuje ženy i muže stejnou měrou.

Říčan (1990) uvádí, že zřetelně klesá výkonnost plic, srdce a dalších základních orgánů rozhodujících o tělesné výkonnosti. Ke konci padesátky pak podle něj ubývá poměrně rychle některých tkání, také svalových a tím ochabuje držení těla. Zpomaluje se metabolismus, část mozkových buněk přestává fungovat, ale zjistitelné zhoršení mozkových funkcí je ve srovnání s individuálními rozdíly malé.

Dále se podle Říčana (1990) zhoršuje se smyslové vnímání, zejména sluch pro vysoké tóny a porozumění řeči - je třeba od ní "odfiltrovat" rušivé zvuky. Dalším problémem spojeným se stárnutím a vyšším věkem bývá nespavost, špatné usínání, trhaný spánek, časné probouzení.

Středním věkem tedy může začít období, v němž ubývá tělesných i duševních sil. Je to také doba menopauzy u žen, která pro některé z nich znamená vítanou úlevu a jiným přináší psychické trauma. Někteří autoři do středního věku umisťují tzv. andropauzu - mužské klimaktérium, která podle nich znamená změny v organismu i psychice dospělého muže.

Stáří je v naší společnosti vnímáno negativně jako degradace, ztráta mládí a s ním i hodnoty člověka. Vyplývá to asi z přehnaného obdivu mládí a tělesné krásy. Říčan (1990) uvádí příklad výzkumu, při kterém respondenti hodnotili stáří převážně negativně a spojovali ho s představou nemoci a úpadku. Zajímavé je, že když se podle něj psychologové ptali lidí různého věku, zda se považují za staré, celá třetina sedmdesátníků odpověděla, že ne.

Říčan (1990) cituje Pacovského, který prý s oblibou zdůrazňuje, že stárnutí není z biologického hlediska pouhý úpadek. Spočívá také v účelné přestavbě organismu. Starý organismus funguje jinak než mladý. Dovede se např. zbavovat potem některých látek, které mladý organismus takto vyloučit nedovede.

Muži jsou podle Říčana (1990) méně agresivní a méně soutěživí, protože klesla produkce některých hormonů. Ženy ztrácejí na pohlavní přitažlivosti a nejsou tedy už předmětem svárů mezi muži. Naproti tomu získává člověk v průběhu života cenné zkušenosti, které pak může ve svém zralém a moudrém věku předávat dále mladším generacím. Sociobiologie ukazuje, že staří jedinci dovedou varovat před jednáním, které by bylo v určitých situacích zhoubné, protože pamatují mimořádné události ze života "tlupy". Pokud tedy dokážeme stáří vnímat jako plnohodnotné období života, které má svou hodnotu a smysl, a nebudeme ho ve svých představách spojovat jen s úpadkem a chátráním, nemusí pro nás znamenat vědomí vlastní smrtelnosti takový otřes a snáze se pak ve středním věku vyrovnáme s představou vlastního stárnutí.

Střední věk je odborníky označován za krizové období také z toho důvodu, že se v rozmezí několika let většinou nahromadí více životních změn, které mohou být pro člověka poměrně stresující a vyžadují od něj pružnost a schopnost adaptability.

Čtyřicátník a čtyřicátnice si všímá na svém těle projevů stárnutí, fyziologických a hormonálních změn a jsou konfrontováni se ztrátou mládí. To se může podle některých autorů projevit také jako výrazný zlom v milostném životě, partnerská nebo manželská krize.

Další předpokládanou krizí ve středním věku je podle Friedanové (1993) - tzv. "prázdné hnízdo" - odchod dětí od rodičů a jejich samostatný život. Tímto životním mezníkem se ve svých výzkumech zabývala v 60. letech v USA L. Bernice Neugartenová. Výsledky svých studií zpracovala v knize Middle Age and Aging (1968).

Zkoumala zkušenosti žen před a poté, co odešlo z domu nejmladší dítě. Rozdělila dotazované na ty, které byly zaměřené především na domov, na komunitu, na práci a kombinovaně na domov a komunitu. V prvních studiích v 60. a 70. letech projevovaly ženy, které byly zaměřeny na domácnost (zatímco ostatní ženy se věnovaly své kariéře), obavy a strach ve spojení s představou "prázdného hnízda". V následném výzkumu po 5 letech byly dokonce i tyto ženy silnější a vyrovnanější než muži stejného věku. Neugartenová se ptala žen, zda omezily nebo prohodily své role a aktivity (jako žena, matka, udržovatelka domova, babička, dcera, pracovnice, členka církve nebo klubu, občanka a přítelkyně) v posledních 5 až 10 letech poté, co děti opustily domov. Ukázalo se, že místo toho, aby bylo po-rodičovské období života vnímáno jako stresující a depresivní, bylo naopak spojováno s vyšším stupněm spokojenosti. Pokud dotázaní projevovali závažné problémy, neprokázala se žádná spojitost s odchodem dětí.

Další podobná studie byla podle Friedanové (1993) provedena v 70. letech pod vedením Marjorie Fiskeové a jejích kolegů z University of California Medical School v San Franciscu. Šlo o longitudinální studii, která byla zaměřena na muže a ženy ve čtyřech obdobích, o kterých se předpokládalo, že jsou stresující a krizová - před a po "vyprázdnění hnízda" a před a po odchodu do důchodu. Nejvíce stresu, obav a problémů prožívaly ženy středního věku (průměrný věk 48 let) před odchodem posledního dítěte z domu. Tyto ženy také prokazovaly nejvíce psychiatrických problémů ze sledovaných skupin a umisťovaly se níže na škálách adaptability. Muži středního věku byli stále převážně zaměření na práci a poskytování dostatečného příjmu k udržení pohodlného životního stylu. Projevovali znaky dobrého přizpůsobení. V následném výzkumu po 10 letech byla u zmiňovaných "problémových žen" mnohem nižší pravděpodobnost projevů nepřizpůsobení, stresu a úzkosti. Byly asertivnější, silně motivované podniknout něco samy mimo sféru rodiny, jejich manželské a psychiatrické problémy, které se zdály být o tolik závažnější než u mužů, převážně vymizely. Zatímco pouze necelá polovina mužů si udržela zájem o politické a sociální otázky a ostatní "resignovali", téměř polovina starších žen se naopak začala o sociopolitickou problematiku zajímat více.

Říčan (1990) píše v souvislosti s další blížící se životní změnou - odchodem do důchodu toto: "Pro muže je představa důchodu někdy opravdu hroznější než představa smrti. Proto životní spokojenost mužů po pětapadesátce v průměru dost prudce klesá. I pro ženu může být perspektiva důchodu stejně zlá, ale vcelku se dnešní ženy kolem padesátky dosud s touto vyhlídkou smiřují snadněji než muži a některé ji vítají." (str. 361)

Ve středním věku prochází většina žen tzv. menopauzou, hormonálními změnami, které vedou k postupnému vymizení menstruace a ztrátě reprodukčních schopností ženy. Říčan (1990) uvádí, že u žen dochází k menopauze nejčastěji v jedenapadesáti letech, první nepravidelnosti a zeslabené krvácení se objevují asi dva roky předtím. Celý proces nastává o něco později u žen, které začaly dříve menstruovat. Již o několik let dříve však klesá produkce hormonu estrogenu, který vzniká ve vaječnících. To má za následek, že ubývá tkání rozmnožovacích orgánů i prsů a zmenšuje se děloha. Je vidět ochablost ňader a úbytek podkožního tuku, což se projeví mimo jiné i hlubšími vráskami.

Podle Lidových novin (1995) jsou ženy ve středním věku ještě plodné, ale plodnost pomalu klesá. Po pětatřicátém roce věku mají ženy v 75 % problémové těhotenství a těhotenství je ve většině případů možné jen s lékařskou pomocí. Některé ženy podle autora článku ztrácejí po přechodu zcela zájem o sex, jiné po něm touží ve zvýšené míře. Výsledky výzkumů prý naznačují, že sportovně založené ženy s dobrou fyzickou i psychickou kondicí prožívají po menopauze nejkvalitnější partnerské soužití bez nebezpečí otěhotnění.

Říčan (1990) uvádí, že se hodně píše o psychických obtížích žen v klimaktériu. Popisují se neurotické symptomy: návaly horka, bolesti pánve a prsů, pocity dušení a krátkého dechu, záchvaty pocení, závratě, bolesti hlavy, podrážděnost, depresivní rozladění, nespavost, vnitřní chvění, mravenčení v údech, pocit prázdnoty. Žena se prý bojí duševního zhroucení a ztráty sexuální přitažlivosti.

V Lidových novinách (1995) se skutečně dozvídáme, že mezi 40. a 50. rokem života kůže ztrácí pružnost a v obličeji se objevují ostré linie vrásek. Protože ženská pokožka je jemnější, mají ženy v průměru o 40 % víc vrásek než stejně staří muži. Zároveň však autor článku tvrdí, že ženy jsou mezi 40 - 50 lety v průměru o 25 % rychlejší a pohyblivější než stejně staří muži. Základ této schopnosti je podle něj právě v hormonální přeměně, která chrání ženy daleko účinněji před srdečním onemocněním než muže a v závěru produktivního věku ženy silně zvýhodňuje.

Někteří autoři zpochybňují zažitou představu, že menopauza znamená pro ženu značné fyzické i psychické nepohodlí a často až psychické trauma. Friedanová (1993) např. píše: "Podle nejnovějších odhadů zažívá asi 75% žen určité narušení a nepohodlí během klimakteria, ale bez přítomnosti nemoci - relativně malý počet přichází s těmito problémy k lékaři. Někteří psychologové píší, že menopauza je jako zřetelný projev toho, že končí reprodukční období ženy, zlomovou událostí v životě žen středního věku a významným tlakem na její přizpůsobení. Jako výrazné ohrožení sebepojetí je vnímána podle některých psychoterapeutů těmi ženami, jejichž identita je založena na mateřské a reprodukční roli nebo pokud menopauzu spojují se ztrátou sexuální přitažlivosti a zájmu o sex." (str. 141)

Vlivem menopauzy na psychiku ženy se zabývala podle Friedanové (1993) ve svých výzkumech také L. Bernice Neugartenová. Podle ní byly klinické příznaky menopauzy zobecněny na základě výpovědí žen, které byly v období přechodu hospitalizovány. Když pak Neugraten sama přistoupila k dotazování žen, které nebyly hospitalizovány, a to v době před, během a po menopauze, nepotvrdil její výzkum žádné psychologické problémy spojené s menopauzou. Když se ptala, jaké změny jim během jejich středního věku dělaly největší starosti, pouze 4 ženy ze 100 zmínily menopauzu. Menší počet dotazovaných žen před menopauzou mluvil o obavách, které byly především spojovány se strachem ze stárnutí a stáří. Dvě ze třech dotazovaných žen v průběhu menopauzy se vyjádřily, že na ně neměla podstatný vliv nebo dokonce zaznamenaly pozitivní zlepšení ve svém fyzickém a emočním zdraví, a že jejich sexuální vztahy neovlivnila menopauza buď vůbec nebo naopak jim přidala na důležitosti. Tři ze čtyřech dotazovaných souhlasily, že žena je po přechodu obecně klidnější a šťastnější a prožívá větší volnost věnovat se sama sobě. Podle tří čtvrtin dotazovaných mají ženy relativní kontrolu nad projevy menopauzy.

Odborníci (např. Friedanová, 1993) poukazují na to, že menopauza se stává pro ženu psychickým traumatem v případě, že je její identita založena pouze na mateřské a reprodukční roli a přechodem do post-reproduktivního období je pak otřeseno její sebepojetí.

Po mnoho let měli lékaři, biologové a antropologové hodně co říci o roli ženy ve světě. V 19. století někteří vědci psali, že ženy, které pro získání ekonomické nezávislosti pracují, bojují proti přírodě, a řada autorů používala Darwinovu evoluční teorii k odůvodnění toho, že udělení volebního práva ženám by znamenalo regresivní krok zpátky ve vývoji. Lékaři a lektoři podle Fausto-Sterlingové (Kramerová, 1991) shodně varovali mladé ženy, že usilovné a dlouhé hodiny studia těžce poškodí jejich reprodukční ústrojí.

Někteří autoři skutečně z biologického hlediska redukují smysl naší existence na reprodukci a vývoj rodu. Janata (1997) cituje např. sociobiology, podle nichž smysl života každého živého organismu spočívá v tom, aby žil tak dlouho, dokud nepředá své vrozené základní informace - geny - dalším, pokud možno co nejčetnějším potomkům.

Délka lidského života je podle téhož autora původně biologicky naprogramována pouze na dobu, ve které se může rozmnožovat. Prodloužení tohoto období na nynější průměrnou dobu života je způsobeno uměle, hlavně pokroky v lékařství, chemii a oborech, které lékařům poskytují zázračné technické přístroje. V posledním století se délka lidského života z těchto důvodů zdvojnásobila.

Sociobiologové podle Fausto-Sterlingové (Kramerová, 1991) naznačují, že naše evoluční historie hluboce ovlivňuje naše intimní osobní vztahy. Přirozená sexualita prý muže posílá vyhledávat více sexuálních partnerek, což ho činí nestálým, zatímco ženu směřuje její biologický původ k tomu, aby udržovala domov a využila nejrůznějších triků a podvodů, aby udržela svého nestálého partnera a živitele.

Biologicky podložené důkazy se dokonce dostávají i do trestního práva. Kramerová (1991) uvádí případ, ve kterém žena úmyslně zabila svého přítele tím, že ho přejela autem, ale na základě tvrzení, že trpěla předmenstruačním syndromem dostala pouze nepodmíněný trest.

Pokud se tedy necháme ovlivnit tímto ryze biologickým pohledem, je pak pochopitelné, že žena prochází při přechodu významnou životní krizí spojenou se ztrátou smyslu života a narušením vlastní identity.

Friedanová píše: "Proč se předpokládalo, že přechod znamená pro ženu významnou životní krizi? Není se čemu divit, když si uvědomíme, v čem spočívala tradičně role ženy. Ve srovnávacích výzkumech se ukázalo, že negativní očekávání spojovaly s menopauzou nejvíce ženy tradičních kultur muslimsko-arabských a židovských z Blízkého Východu. Jiná studie srovnávala kanadské a japonské ženy v 80. letech - 78% kanadských a pouze 55,8% japonských žen se vyjádřilo, že menopauza ženu výrazně nezmění. (Friedanová, 1993, str. 142). Říčan (1990) uvádí, že ženy, které mají dobrý pocit, že splnily svou mateřskou úlohu, snášejí klimaktérium lépe, na rozdíl od většiny žen, které neměly děti.

Friedanová (1993) se také zmiňuje o významné psychoanalytičce Helene Deustsch, která popsala převažující psychologické reakce na menopauzu jako jeden z nejobtížnějších úkolů v životě ženy, protože je menopauza je projevem ukončení reprodukčního období ženy a znamená možné ohrožení její identity jako ženy. Několik větších výzkumů z 50. a 60. let podle ní naznačovalo, že 85% žen mělo některé ze symptomů menopauzy.

"V naší kultuře, která chápe stáří převážně jen jako nedostatek mládí, dochází snadno k celkovým pocitům méněcennosti. Některé ženy se bojí, že menopauzou ztratí sexuální citlivost. Podle tradiční morálky byl pohlavní život mravný jen za účelem zplození potomstva a tak se sexuální styk po menopauze jevil jako hříšný. Vzestup sexuální potřeby v klimakteriu snadno vyvolává neklid a úzkost. Potlačování sexuálních přání a úzkosti s nimi spojené vede podle některých autorů k neuróze nebo k psychosomatickým poruchám." (Říčan, 1990, str. 344).

Některé ženy se podle téhož autora snaží vyrovnat ztráty spojené s klimaktériem stupňovanou společenskou aktivitou, přehnanou péčí o oblékání a kosmetiku - včetně kosmetických operací. Může se objevit strach ze ztráty ženské identity a ten se někdy kompenzuje velkou horlivostí v péči o děti nebo o vnoučata.

Jsou i ženy, které na menopauzu reagují pozitivně a žijí sexuálně i nadále tak intenzivně, jak jim to okolnosti dovolují. V některých kulturách dokonce menopauzou stoupá společenské postavení ženy. Tam jde o vítaný životní předěl a psychické obtíže v klimakteriu nejsou známé.

"Před 20 lety, když Bernice Neugarten začala zkoumat skutečné zkušenosti žen v menopauze, byla tato životní změna tak obávaná a spojována s takovým odporem a ostudou, že o ní většina žen vůbec nemluvila. Dr. Robert Wilson prosazoval ve své knize Femine Forever, aby byla menopauza brána jako nemoc způsobená úbytkem hormonů a aby byla léčena podáváním estrogenu každé ženě po čtyřicítce, která přestala menstruovat." (Friedanová, 1993, str.140)

Byl napsán nespočet publikací o symptomech menopauzy a jejich léčbě. Podle téže autorky nebylo ovšem považováno za zvlášť podstatné, že popis těchto projevů pocházel ve většině případů od žen hospitalizovaných pro hysterektomii a vývojovou melancholii.

Odborníci podle téže autorky tvrdili, že 75 % žen trpí po dobu 2-5 let nebo dokonce po zbytek svého života, pokud nepodstoupí hormonální estrogenovou léčbu, projevy menopauzy jako jsou bezdůvodná slabost a mdloby, pocity smutku, deprese, ztráta sexuální touhy, duševní zmatek, návaly horka, změny v paměti a jasnosti myšlení, bezdůvodná nervozita, atd. Také v Říčanovi (1990) se dočteme, že nepříznivé důsledky klimaktéria jsou mírnější, když hladina estrogenů v krvi klesá pomalu a toho se dociluje hormonální léčbou.

V polovině 70. let však vyšlo v časopise New England Journal of Medicine několik článků, které naznačily spojitost mezi estrogenovou hormonální léčbou a rakovinou močové soustavy a menopauza se stala feministickou otázkou. Bylo zjištěno, že vysoká shoda ve výzkumech problémů spojených s menopauzou pocházela ze studií žen po hysterektomii. Když pak podle Friedanové (1993) průměrné ženy pod vlivem růstu feministických snah srovnávaly své vlastní obavy z menopauzy s jejími skutečnými projevy, sílila snaha prolomit předsudky, podle nichž smysluplný život ženy končí s přechodem.

V současnosti se podle Friedanové (1993) musí ženy zorientovat v poněkud rozporuplných názorech odborníků na menopauzu a na její hormonální léčbu. Na jednu stranu slyší, že estrogenová léčba může posílit jejich imunitu proti srdečním záchvatům a může zastavit řídnutí kostí spojené se stárnutím, které může vést až k ostoporóze a námahovým zlomeninám u milionu starších žen. Na druhé straně jsou varovány, že estrogen po menopauze může zvýšit jejich riziko rakoviny močového ústrojí, vaječníků a pravděpodobně i rakoviny prsou. Lékaři jim říkají, že riziko rakoviny močových cest může být odstraněno užíváním dalšího hormonu, progesteronu nebo progestinu, díky němuž periodické krvácení pokračuje každý měsíc, ale který zase smazává pozitivní vliv estrogenu na srdce.

Přitom ještě v první polovině 20. století byla menopauza považována za přirozenou fyziologickou záležitost, která jen zřídka vyžaduje lékařský zásah. Jako nemoc byla definována, teprve až vědci nalezli způsob, jak synteticky vyrobit hormony estrogen a progesteron a menopauzu "léčit". Na základě tohoto zařazení menopauzy do nemocí způsobených nedostatkem určitého hormonu (jako je např. cukrovka) začali gynekologové předepisovat estrogen každé ženě v přechodu po neurčitou dobu.

V roce 1966 už byla známa souvislost mezi estrogenem a rakovinou, a přesto vydává Robert Wilson za podpory farmaceutických společností (Ayers Laboratories, Searle, Upjohn) svou knihu Femine Forever, ve které prosazuje důležitost prevence a léčby menopauzy. Podle autora by žena měla během života užívat estrogen a progesteron, tak aby pokračovala v periodickém krvácení a mohla tak uniknout "hrůze tohoto životního úpadku". Lékařské knihy nepřestaly menopauzu uvádět jako nemoc způsobenou nedostatkem hormonu, kterou lze léčit pouze odborníky doplňkovou estrogenovou terapií.

Toto trvající pojetí menopauzy jako nemoci, která má být léčena dodáváním estrogenu, nabízí podle Friedanové (1993) podezřelou spojitost s trhem téměř 50 milionů žen (v USA), které se nacházejí ve věku blízkému přechodu. Lékaři v USA v současnosti skoro univerzálně předepisují ženám v přechodu estrogen v kombinaci s progesteronem od objevení prvních příznaků menopauzy, přičemž tvrdí, že riziko rakoviny zapříčiněné právě touto hormonální léčbou, je minimální ve srovnání s preventivními účinky léčby proti srdečním onemocněním a osteoporóze.

Farmaceutické společnosti mezitím podle Friedanové (1993) soutěží ve vývoji přijatelnější a bezpečnější hormonální léčby a usilují přitom o ovládnutí trhu, který už v současnosti přesahuje půl miliardy dolarů a stále roste. Jestliže výrobci a nadšení lékaři prosadí svou vizi, bude v budoucnu 90% žen užívat doplňkové hormony po dobu 30 - 50 let.

Přitom podle téže autorky se do roku 1975, kdy série studií potvrdila, že tato hormonální léčba zvyšuje riziko rakoviny, stal Premarin (americký název léčiva pro estrogenovou léčbu) jedním z nejoblíbenějších léků v USA a užívalo ho 6 mil. žen, aby "předcházely stránutí".

Existuje také mužské klimaktérium? Reagují muži také na sníženou produkci pohlavních hormonů nějakou kratší nebo vleklejší duševní krizí? Pojem mužského klimaktéria se objevuje v odborné literatuře, ale podle Říčana (1990) se nevžil. Pokles hormonů a snížení sexuální aktivity jsou podle něj poměrně pozvolné. Ztráta potence ve smyslu schopnosti zplodit dítě se navenek nijak neprojeví, lze ji zjistit jen vyšetřením semene, schopnost sexuálně žít je na ní ostatně nezávislá, stejně jako u ženy. Klesá-li ale podle Říčana potence rychle, vede to přirozeně (zvlášť u těch mužů, pro něž sexuální styk mnoho znamená) k velmi nepříjemným psychickým stavům až depresi.

Také v Mladé frontě Dnes (22.6.1999) se dočteme, že ačkoliv definice klimakteria se obvykle omezuje na důsledky přirozeného ukončení menstruačních cyklů u zralých žen, nemálo odborníků zavedlo termín "mužská menopauza", kterým vysvětlují fyzické a mentální změny, jimiž procházejí příslušníci "silnější" poloviny lidstva již od svých pětatřiceti let. Odborníci podle autora článku tvrdí, že etapy změny života nejsou rezervované výhradně pro ženy.

Muži prý od 35 do 65 let svého věku prožívají rozsáhlé dramatické změny fyzické a mentální. Od 35 let u mužů klesá hladina mužského hormonu testosteronu, přičemž tato etapa je známa jako viropauza, andropauza nebo mužská menopauza. Tato etapa označuje muži konec prvního dospělého věku a připravuje ho na další. Někdy jsou hormonální změny tak drastické, že se projevují stejnými příznaky jako u žen v přechodu (psychické změny, pocit únavy, zkrachování). Nejobvyklejším problémem se stává deprese vyvolaná sexuálními potížemi.

Dále se tamtéž uvádí, že asi 40 % mužů trpí mezi 40 - 60 lety depresemi, popudlivostí, náladovostí, obtížemi dosáhnout erekce a udržet ji. Symptomy mužské deprese obvykle nejsou identifikovány, jelikož muži popírají, že by měli problémy se sexualitou.

Říčan (1990) hledá výraznější problémy se sexualitou u mužů až v pozdějším věku. Píše, že mužům někdy zkomplikuje sexuální život kolem 60. roku života vynětí prostaty. Samotná ztráta prostaty podle sexuologů nijak nenarušuje erekci a schopnost uspokojivě prožívat styk. Na nějakou dobu je však pohlavní styk nemožný a celá oblast pohlavních orgánů je zdrojem nepříjemných pocitů (hojící se rána, podrážděná močová trubice). Dojde-li k chirurgickému zákroku v době, kdy sexuální aktivita daného muže už slábne, je k jejímu obnovení potřebná trpělivost, případně pomoc sexuologa.

Druhá životní etapa je pro muže jako vylézt na druhou horu, aby nalezl druhou vášeň či touhu, moc a životní cíl. Říčan ji např. charakterizuje jako přechod od sexuální potence k sexuálnímu potěšení. Muži musí podle něj oddělit své ego od potence. Ti, kteří nejsou tak pevní, trpí podle autora článku v MF Dnes (22.6. 1999) tzv. syndromem corvette, který je nutí koupit si sportovní auto, rozhalit košili a vyrazit si se sekretářkou o 20 let mladší.

Je nesporné, že s věkem klesá u mužů hladina testosteronu v krvi, tento pokles je však podle odborníků výrazný až mezi 60. - 70. rokem. Podle některých studií klesají u mužů mezi 50. - 70. rokem hladiny testosteronu až o 30 - 40 % a tento pokles může mít souvislost se změnami, které se u mužů středního věku začínají projevovat. Je to např. sklon k obezitě, úbytek svalové a kostní hmoty, ztráta energie, mužnosti, snižován plodnosti.

Také v MF Dnes (22.6. 1999) se dozvídáme, že hladina testosteronu dosahuje maxima mezi 18 -22 lety, pak klesá. Ve třiceti letech má muž podle autora článku ještě 95% svého předchozího množství, ve čtyřiceti letech 70%, v padesáti 60% a v šedesáti dosahuje sotva poloviny. Cituje Gail Sheehyovou, která napsala publikaci Chápání etap u muže. Pokud se podle ní nechá stranou toto sexuální zmrazení, následky se mohou odrazit v depresi, rozvodu, a dokonce i sebevraždě. Počet sebevražd mužů ve středním věku je údajně 3x vyšší a u mužů starších 65 let 7x vyšší než v mladším věku.

Podle Friedanové (1993) řada studií skutečně ukázala, že hodnoty testosteronu s věkem postupně klesají, celkově o 30 - 40 % mezi 48. a 70. rokem života. Vědci jsou nejednotní v otázce, zda jsou důsledky tohoto úbytku testosteronu natolik závažné, aby byla hormonální doplňková léčba u mužů stejně opodstatněná jako u žen. Jiní varují, že výraznější užívání mužských hormonů by mohlo zvýšit riziko rakoviny prostaty a kardiovaskulárních onemocnění, což je podle této autorky příliš vysoká cena za pouhé udržení mladistvých bicepsů a libida. Obávají se, že přirozený proces stárnutí u mužů bude pak vnímán jako defekt, a muži budou vtáhnuti do užívání drahých a možná riskantních léků, které ve skutečnosti nepotřebují.

V medicíně existuje samostatný obor týkající se žen - gynekologie - který v sobě zahrnuje všechny nemoci pohlavních orgánů. Patří sem nádorová onemocnění pohlavních orgánů stejně jako potíže přechodu. Pro muže samostatný obor medicíny neexistuje, mužská medicína (andrologie) je součástí urologie nebo gynekologie v případě komplexní diagnostiky a léčby manželské neplodnosti. Specifické potíže spojené se stárnutím zajímají snad jedině sexuologa, pokud se na něj muž obrátí s impotencí. Klimakterická medicína se přitom podle některých lékařů týká obou pohlaví a z toho pohledu by měla být posuzována a léčena.

Dr. Donát tvrdí ve svém článku v Nedělních Lidových novinách (10.6. 1995), že mužské klimaktérium je pojem naprosto odlišný od ženského přechodu. Zatímco u ženy jde podle něj o přechod z období plodnosti do období neplodnosti, kdy vaječníky již netvoří vajíčka a produkují jen velmi malé množství estrogenů, u mužů se jedná o skutečný přechod ke stáří. Přitom je zpravidla zachována plodnost i normální hladiny testosteronu. Andropauza je však spojena s rizikem Alzheimerovy demence a stařecké slepoty.

Také Friedanová (1993) zastává stanovisko, že zatímco menopauza u ženy znamená zástavu reprodukčních schopností spojenou s významnými hormonálními změnami (rychlý pokles estrogenů a vzestup gonadotropinů), u mužů je tzv. andropauza pojem fiktivní a nevede k markantnějším změnám. Andropauza - pojem užívány řadou autorů k označení mužského přechodu - nevede podle odborníků ani k zastavení tvorby spermií ve varlatech a tudíž k neplodnosti, ani k prudkému poklesu tvorby mužského hormonu testosteronu. Jde tedy podle nich o termín vymezený čistě subjektivními příznaky. Jsou to především změny chování, které ale nemají nic společného s tím, co prožívají ženy po menopauze.

Ke stejnému pohledu se hlásí i Říčan (1990). K výraznému snížení sexuálních funkcí u mužů podle něj dochází zpravidla až mezi 70. - 80. rokem, kdy významně klesá počet spermií a snižuje se jejich pohyblivost. Kolem 90 let věku se už prakticky žádné spermie netvoří. Tento pomalý pokles sexuálních funkcí není v žádném případě srovnatelný s náhlým ukončením plodnosti, ke kterému dochází u ženy po menopauze.

Představa mužského klimaktéria se tedy sice v odborné literatuře čas od času objeví, ale mezi odborníky se zatím neprosadila a není ani dostatečně prokázána klinickými studiemi. Nemůžeme samozřejmě popřít, že od středního věku dochází v těle muže k určitým změnám, které jsou přirozené a souvisí s biologickým procesem stárnutí. Je ale obtížné dokazovat, že právě hormonální změny se mohou projevit psychickými symptomy a vést u mužů i žen ve středním věku k psychické krizi. To může znít lákavě pro některé skalní zastánce rovnoprávnosti mužů a žen i z biologického hlediska nebo pro výrobce léčiv.

Pokud by se začal v moderní společnosti prosazovat jako zaručená a vědecky podložená pravda názor, že psychické i fyzické obtíže mužů a žen ve středním věku jsou vyvolány pouze nedostatečnou produkcí pohlavních hormonů a dají se tudíž léčit, vedlo by to k obrovské produkci hormonálních doplňkových výrobků a farmaceutický společnostem by se otevřela příležitost k významným ziskům.

Friedanová (1993) uvádí, že zatímco diskuse o menopauze je stále vášnivější, začala také debata mezi odborníky v medicíně o léčbě mužů pro pokles produkce pohlavních hormonů po dosažení středního věku. Dr. John B. McKinley, epidemiolog z Boston University podle téže autorky varuje, že přestože neexistuje žádný epidemiologický, fyziologický nebo klinický důkaz takového syndromu, bude do roku 2000 syndrom mužské menopauzy vytvořen, protože je velmi silný zájem v léčbě stárnoucích mužů pro zisk, stejně jako tomu je u žen v přechodu.

Při charakteristice "čtyřicátnic" a "čtyřicátníků" nesmíme opomenout také myšlenky významného představitele individuální psychologie - Carla Gustava Junga. Podle něj ve zralém věku procházíme psychickou proměnou, která souvisí jednak s potřebou obrácení se do nitra, introverzí a s proměnami v zastoupení mužských a ženských elementů v naší duši - tzv. animy a anima.

Podle Říčana (1990) souvisí osobní růst s introverzí. Jung považoval druhou polovinu života za dobu, v níž převažuje introverze, obrácení dovnitř. U nás podle téhož autora Vondráček učil, že lidé se sklonem k introverzi bývají šťastnější ve druhé polovině života, zatímco extrovertům lépe sedí první polovina.

Polovinou života, tzn. přibližně 35. - 45. rok života označuje Jung obrat, kdy musí dojít k přeměně ega v dozrálé ipsum. Zásadní problém této přeměny pramení podle něj z domněnky, že úkoly a nároky druhé životní poloviny lze zvládnout týmiž prostředky a principy jako v etapě předchozí. Místo expanze je nyní však podstatná redukce, cesta do nitra, tedy introverze.

Střední věk podle Junga vyžaduje, abychom reflektovali i protikladné póly, abychom přijali dosud neprožitý stín (naše skrytá, potlačovaná a "odvrácená" stránka osobnosti) a nějak se s ním vypořádali. To může vést ke dvěma typickým chybným způsobům chování ve středním věku. Jeden ze strachu z protikladů, které si nechce připustit, se cítí ohrožen svým nepříjemným alter ego a omezeně lpí na zachovávání předpisů. Druhou reakcí je házení všech dosud uznávaných hodnot za hlavu, odsouvá své ideály stranou a pokouší se nadále žít v protikladu ke svému dřívějšímu já. Ve druhé polovině života nejde o to obrátit se k protikladu, nýbrž držet se dřívějších hodnot a zároveň uznat jejich protipóly.

V mládí a rané dospělosti stojí podle Junga mnoho úsilí vybojovat si své místo v životě. Tento boj vyžaduje pevnou osobnost, což vede k potlačení všeho nevědomého. Ve středním věku se otevírá to, co je nevědomé, hroutí se vědomý postoj a člověk znejistí a ztrácí orientaci a rovnováhu. Ztráta rovnováhy má podle Junga svůj účel: člověk se má zaměřit na nový cíl. Velmi častou obrannou reakcí na toto znejistění je lpění na vlastní osobnosti - např. ztotožnění se s úřadem, zaměstnáním, titulem.

Mužské a ženské vlastnosti, rysy a principy nazývá Jung animus a anima. Každý člověk v sobě nosí jedno i druhé. V první polovině života se rozvíjí především jedna strana, zatímco druhá je zatlačena do nevědomí, Klade-li muž důraz jen na svou mužskost, uchýlí se anima do nevědomí a projevuje se pak různými vrtochy a prudkými afekty. Nepřipustí-li si muž ženské vlastnosti, tzn. že je citlivý, tvůrčí a měkký, projektuje je pak na ženy, a ty ho tím posléze fascinují. V druhé polovině života se od muže žádá, aby vzal svou projekci zpět. Má se smířit s tím, že vše, co ho na ženách přitahuje, nosí sám v sobě. To vyžaduje mnoho síly a bolestné poctivosti vůči sobě samému.

Podle Junga spotřebuje muž v první polovině života velkou část svého mužského potenciálu, takže mu zbývá téměř jen substance ženská. Grün (2001) píše, že v moderním obchodním životě společnosti, především v Americe, se po čyřicítce vyskytuje breakdown, nervové zhroucení. Důkladnější zkoumání takto postižené osoby podle něj ukazuje, že to, co se zhroutilo, je dosavadní mužský způsob života a nadále přetrvává jen typ "zženštilého" muže. U žen v tomto období života lze naopak vypozorovat nezvyklý rozvoj mužských rysů a síly rozumu, čímž jsou srdce a city zatlačeny do pozadí.

Podle Říčana (1990) se hormonální rozdíly mezi muži a ženami zmenšují už před padesátkou. Má to důsledky pro tvar těla i pro rysy obličeje, ale také pro citový život. Muž se stává méně výbojným, bývá mírnější, laskavější. Naopak, u ženy se někdy objevují mužské povahové rysy, je průbojnější, ráznější, přebírá dominantní roli v manželském páru.

Nejde asi jen o hormony. Někteří psychologové tvrdí, že nás společnost v mládí tak trochu znásilňuje, že nám něco bere, když nás nutí, abychom se přísně vyhranili, identifikovali, jako žena nebo jako muž. Zejména tradiční stereotyp žádal od muže bojovnost, ráznost, potlačování vlastních citů, schopnost zajistit rodinu a podle potřeby ji chránit a hájit její zájmy i za cenu, že bude agresivní k ostatním lidem. Od ženy se naopak žádala mírnost, laskavost, poddajnost, potlačování vlastních agresivních impulsů, jež by mohly ublížit dětem a snad i způsobit roztržku s mužem.

Když je však potomstvo odchováno, není už podle Říčana (1990) třeba, aby byli muži a ženy tak vyhranění jako dříve. Nyní může muž projevit i své "ženské" povahové sklony, měkkost, přání podřizovat se vedení, mírnost a laskavost, pasivní umělecké zájmy - tedy mnohé z toho, co by mu v mladším věku podle úsudku většiny ubíralo na mužnosti. Žena může naopak "obléknout kalhoty" a užívat si toho, co se těžko srovnává s tradičním ženským stereotypem - tvrdě a naplno se rozběhnout v pracovní kariéře, dominantně organizovat život rodiny, atd.

Jungovo pojetí středního věku u mužů i žen můžeme podle Grüna (2001) shrnout takto: problémy, s nimiž se člověk potýká ve středním věku, souvisejí s úkoly, jejichž vyřešení se na něm domáhá druhá polovina života a k nimž musí nejprve zaujmout nový postoj: relativizovat svou osobnost, přijmout existenci stínu, integrovat animu a animus, rozvinout ipsum, přijmout smrt a setkat se s Bohem.

Jak se tedy vyrovnat s životním přelomem, v němž se muž i žena zalekne projevů stárnutí a ztráty mládí? Člověk se musí především smířit s představou vlastního stáří. Pokud doposud myšlenky na podzim a zimu svého života zaháněl a spojoval je se strachem, obavami a nechutí, musí prolomit kruh, najít nový směr a jiné hodnoty, než je krása, pružnost, zdatnost a výkonnost.

Říčan (1990) cituje Sheehyovou, která napsala populárně vědeckou knihu Přechody - předpověditelné krize dospělého života (1974): připravenost překročit mezník z jednoho stádia do druhého znamená zároveň připravenost intenzívně žít. Růst vždy vyžaduje, abychom se dočasně zřekli jistoty. Citové, existenciální vyrovnání se smrtí je jediným přiměřeným řešením krize životního středu.

Ve stárnutí se většinou vidí hlavně úpadek, ztráta tělesných i duševních sil a schopností, ztráta půvabu a svěžesti mládí. Přibývání let je zároveň cesta a na této cestě se sice některé možnosti, úkoly a příležitosti ztrácejí, avšak objevují se nové. Proto každé životní období přináší něco nového, kvůli čemu stojí za to, aby jím člověk prošel, něco, čím se může poučit a zdokonalit, a také něco, co může a má vykonat právě člověk v určitém životním období.

Podle Říčana (1990) je ústupový boj s tělesným a duševním úpadkem, který každý z nás po padesátce vede či povede, nová velká zkušenost - zkouška, ve které lze obstát a propracovat se k odolnosti, trpělivosti, přejícnosti a smyslu pro humor, které mladší věk nezná. Vyvíjí se podle něj generativita. Vyzrálý člověk počítá se méně s odezvou. Maslow říká, že každý člověk potřebuje lásku, ale člověk skutečně zralý a moudrý seberealizací vystačí s malým přísunem jejích projevů, vydrží mnoho nepochopení i nenávisti a pohrdání.

Existují přirozené prostředky, jak zmírnit důsledky procesu stárnutí, které bohužel zůstávají podle Friedanové (1993) skryty pod vášnivou debatou o pilulkách umožňujících ženě zůstat mladou a ženskou (vitamin E, B6, bylinky, biofeedback, pokračující sexuální aktivita, činnosti podporující tvorbu endorfinu a především pravidelné fyzické cvičení, které pomáhá jak oběhové soustavě, tak kostem). Píše, že podle odborníků dokonce ženám po menopauze, které již mají značné změny v kvalitě kostí, může cvičení pomoci udržet nebo dokonce zvýšit objem kosti. Studie jiných kultur prokázaly, že čím aktivněji ženy trávily svůj čas po dosažení středního věku, tím méně se u nich projevovaly fyzické a psy

chické potíže spojené s menopauzou.

Z předchozích kapitol jasně vyplývá, že střední věk je přelomovým obdobím pro řadu mužů i žen. Když ponecháme stranou individuální rozdíly dané např. charakterem, silou osobnosti, způsobem řešení konfliktů a obtížných situací a odborné debaty o tom, zda muži procházejí andropauzou nebo ne a zda jsou její projevy srovnatelné s předpokládanými projevy menopauzy u žen, dostáváme se k nosnému tématu tohoto věku. Žena i muž se zalekne blížícího se stáří, zastaví se a hledá tzv. "druhý životní program".

Při své práci se seniory jsem se setkala s obdivuhodnými osobnostmi, které pro mne byly nádherným příkladem jungovského zralého a moudrého stáří. Nepochybuji o tom, že přestože je u nás stále hodně kladen důraz na efektivitu, tělesnou krásu a zdraví, a proto je stáří pojímáno negativně a spojováno s obavami a nechutí, stejně je příjemným typicky českým rysem aktivní důchodcovský věk spojený se zahradničením, chatařením, cestováním a kulturními koníčky.

Smrt, choroba a tělesný i psychický úpadek ale zůstávají tabu, nemluvíme o nich a odháníme je do podvědomí, protože nám postindustriální společnost nenabízí žádnou alternativu ke konečnosti a definitivnosti zániku existence. Se smrtí se podle mého názoru snáze vyrovnávají duchovně zaměření lidé.

Pokud člověk vidí v životě hlubší smysl než uspěchané plnění úkolů nebo příležitost urvat si a užít, co nejvíc to jde, pak ho nemůže ve středním věku zlomit vědomí blížícího se stáří a hrozba smrti.

Seznam odborné literatury:

Blatný, Richard: Ženy, kondice a věk. Nedělní LN, 17. 6. 1995, s. IV

Donát, Josef: Mužské klimaktériu - mýtus nebo realita? Nedělní LN, 10.6. 1995, s. V

Friedan, Betty: The Fountain of Age. Simon & Schuster, New York, 1993, ISBN 0-671-40027-4

Grün, Anselm: V půli cesty. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2001, ISBN 80-7192-569-1

Janata, Jaromír: Dvojí svět. Maxdorf, Praha 1997, ISBN 80-85800-65-9

Jung, C.G.: Duše moderního člověka, Atlantis, Brno 1994

Kramer, Laura: The Sociology of Gender. St. Martin´s Press, New York, 1991, ISBN 0-312-05209-X

Muži trpí přechodem dříve než ženy. MF DNES, 22. června 1999, str.7

Orzechowski, Peter & Griesbeck, Robert: Muži v přechodu - vstup do nového života. Dona, České Budějovice, 1995, ISBN 80-85463-48-2

Říčan, Pavel: Cesta životem. Panorama, Praha 1990, ISBN 80-7038-0780

Stevens, Anthony: Jung. Argo, Praha 1996