[ 23.1.2002, Alena Wagnerová Média > Média ]

Lepší varianta dění kolem Petry Buzkové a její fotografie nahoře bez deníku Super se bohužel neuskutečnila: Na české politické scéně se nenašel jediný muž, který by byl považoval za nutné a slušné proti uveřejnění tohoto typu fotografie protestovat a distancovat se od těch způsobů politického boje, jejichž obětí se Buzková už po druhé stala. V této situaci vstoupily české feministky samy do akce a uveřejněním fotomontáže Václava Klause a Ivana Langera svlečených do naha na svých internetových stránkách navodily obdobnou situaci jen s opačným znaménkem. A vida, pohoršené a podrážděné reakce, které feministkám vytýkaly vulgárnost volených prostředků, nenávist k mužům, nedostatek smyslu pro humor a útok na lidskou důstojnost na sebe nedaly dlouho čekat. Jako by u Buzkové nebylo šlo a totéž. Jestliže si česká veřejnost zase jednou zopakovala všechna dobře známá klišé, jimiž se "vyrovnává" s feminizmem, pak si české feministky jen potvrdily, že stará zkušenosti hnutí, že ženské tělo je veřejným majetkem, který stojí k dispozici každému od reklamy až po znásilnění, kdežto tělo mužské nedotknutelným soukromým vlastnictvím toho kterého muže, platí i pro současné Česko. Dá-li muž své tělo veřejnosti k dispozici, jak to nedávno udělal Miroslav Macek, je to jeho výsostné svobodné rozhodnutí. Korunní princ ODS Ivan Langer pak ve svém geniálně nejapném výroku jedním rázem odhalil celou dimenzi nového českého sexismu: Ženy podle něho nemohou mužům zapomenout, že byli na světě první a ony pocházejí z jejich žebra. Některé ženy se s tou skutečností smířily, některé ne a ty se pak chovají jako feministky. Jinak řečeno, muži jako první pohlaví jsou predestinováni k vládě, ženy jako pohlaví odvozené, druhé, k podřízení. Ty ženy, které toto rozdělení rolí nechtějí akceptovat jsou potenciální čarodějnice dnešním termínem feministky.

Aféra kolem obnažené Petry Buzkové ovšem odhaluje daleko víc než jen primární a sekundární pohlavní znaky prominentních českých politiků. Vypovídá především o tom, jak radikálně se v polistopadovém desetiletí v Čechách změnil vztah mezi ženami a muži.

Jestliže v období reálného socialismu byl vztah mezi oběma pohlavími charakterizován jakousi základní neformulovanou solidaritou danou tím, že jak muži tak ženy byli stejně bezmocní vůči systému, který je utlačoval a omezoval, pak dnes vůči sobě stojí jako kontrahenti. To je situace i historicky nová, protože české ženské hnutí se vždycky rozvíjelo ve spolupráci a za podpory mužů. Stačí uvést jen jména Náprstek a Masaryk. V rovnostářské socialistické společnosti se ovšem také nebylo ve smyslu politické moci oč dělit a oblasti produkce a reprodukce nebyly do té míry ostře odděleny jako je tomu v industriálních společnostech kapitalistického typu s jejich vysokou produktivitou práce. Nižší průměrné platy žen a jejich přetížení prací v zaměstnání a domácnosti v situaci nedostatečných a nefungujících služeb byly sice součástí systému, ale neměly systémový charakter v tom smyslu, že nebyly nástrojem diskriminace žen, ale spíš projevem chronických nedostatků socialistického společenského modelu. Ať už socialistický model ženské emancipace jakkkoliv pokulhával, přinesl ženám v každém případě dvě důležité vymoženosti, jichž si ovšem byly málo vědomy: vlastní společenský status, to znamená, že žena už nebyla definována přes muže a jeho společenské postavení, a ochranu před sexuálním vykořisťováním. Samozřejmě, že i za socialistické éry se žena mohla stát sexuálním objektem, ale jen tehdy, jestliže to sama chtěla. "Společenská objednávka" v podobě reklam, a bulvárních a pornografických časopisů instrumentalizujích ženské tělo neexistovala, což samozřejmě nevypovídá nic o možných tajných přáních řady českých mužů. Stačí prolistovat dílo Milana Kundery.

Jak samozřejmé pro české ženy tyto vymoženosti byly, jak jisté si byly svým společenským postavením bylo zřejmé i z toho, s jakým blahorovným klidem přijaly na počátku devadesátých let první reklamy a bulvární časopisy operující s nahým či polonahým ženským tělem a chápaly je ve své většině jako docela milou švandu. Jestliže si ženy tentokrát po první‚ "dovolily" na fotografii obnažené Buzkové zareagovat stejně hrubým protiútokem signalizuje to, že alespoň určitá část žen už mezitím pochopila, že tu jde o něco zcela jiného než o milou švandu, ale o nic víc a o nic míň než nové vymezení vztahu mezi muži a ženami jako vztahu mocenského a hierarchického, jak to ostatně odzbrojujícím způsobem odhaluje výrok Ivana Langra. Pomalu ale jistě sílící hlas českého feminismus je tu jen přímo úměrný sexistickým tendencím v české společnosti.

Abychom si dobře rozuměli: novým českým mačům jistě nejde o to vzít ženám jejich základní občanská práva nebo omezit jejich přístup ke vzdělání. Co by chtěli, je podržet si nebo lépe řečeno znovu získat definiční právo nad ženským životem i ženskou emancipací, popouštět nebo přitahovat otěže, jak to budou potřebovat. Rovnoprávnost ano, ale až vám řeknu.

Instrumentalizace ženského těla v reklamě tu hraje roli kterou bychom neměli podceňovat - signalizuje ženám k čemu tady jsou a kam patří, a tím je disciplinuje. Ženy socializované v šedesátých letech sexuální reklamy sotva ovlivní v jejich životních postojích. Jinak je tomu s mladšími ženskými generacemi, kterým bezděčně předvádí vzory chování, které slibují přinášet výhody a výdělky. Ženské tělo jako specifický druh zboží.

Je jenom zdánlivým paradoxem, že právě návrat demokracie s sebou přinesl tento pokus o restituci starých představ o ženské a mužské roli, marginalizaci žen jako společenské skupiny a tomu odpovídající posílení tradičních mužských vzorů chování. S problémem rovné participace žen a mužů ve všech oblastech politického, společenského a hospodářského života se potýkají všechny demokratické industriální společnosti kapitalistického typu a dnešní stav na Západě, kde podíl žen na politické moci se stává pomalu samozřejmostí a měřítkem demokratičnosti té které země, je výsledkem dlouhého a perného úsilí feministického hnutí, které vedle hnutí ekologického západním společnostech přineslo ty nejdůležitější inovační impulzy. I když ženy v západních zemích poměrně úspěšně pronikají do sféry moci, dominantní mužské normy chování a jednání spolu s technokratickým myšlením jsou stále ještě nezlomeny a fungují jako bariéry při prosazování jiné politiky vznikající v dialogu mezi muži a ženami a jejich specifickým, různým přístupem ke světu.

Politika světové banky a měnového fondu tu může sloužit jako typický příklad takové muži dominované politiky, která rozvoj vidí pouze jako věcný problém, otázku uplatnění velké technologie, a pomíjí sociální pole, v němž se rozvoj realizuje a lidi, jimž by měl být určen. Ohled na tyto lidské aspekty patří právě k silným stránkám toho, co bychom mohli charakterizovat jako ženský přístup ke světu. Jeho absence nebo nedostatečná prezence v procesech rozhodování je jednou z příčin hluboké krize moderní industriální společnosti, jejíž důsledky budeme s největší pravděpodobností v příštích letech stále silněji pociťovat.

Vztah mezi muži a ženami není v žádném případě věcí kterou se lze s úspěchem provtipkovat, ale jednou z kardinálních otázek lidské existence o to komplikovanější, že se jí dotýká ve všech rovinách od roviny osobní přes oblast společenskou a ekonomickou až do oblasti politiky a řízení.

Vzhledem k tomu, že všechny podmínky tržního hospodařství u nás ještě nejsou vytvořeny a naše společnost ještě napolo žije tak říkajíc ze starých zdrojů, působí podnikatelská a manažerská horlivost, která se zmocnila českých mužů, okázalost jejich nového sebevědomí, k němuž patří i pocit nadřazenosti nad ženami a pokud možno četné milenky, často spíš směšně a nezrale. Jako by tu chování předběhlo materiální základu, která by je teprve měla vytvořit.

V podstatě ovšem situace českých mužů, pokud jde o možnost rekonstrukce jejich starého dominantního postavení ve společnosti po západním vzoru není záviděníhodná. Zatímco v západních zemích nebyla kontinuita mužské společenské dominance nikdy narušena, a proto je tak obtížné zde etablovat jiné formy chování a jednání, došlo v socialistických zemích, přes výrazně patriarchálně-paternalistickou strukturu řídícího stranického aparátu, k jejímu významnému oslabení. Zestátnění průmyslu a konec soukromého podnikání totiž nepostihlo podnikatele a velké vlastníky jen jako takové, ale zasáhlo je i jako muže v samém jádru jejich identity a sebevědomí, protože s majetkem je zbavilo i důležitého atributu jejich dominance, jejíž zář dopadala i na muže nemajetné. Znárodněny byly sice i majetky žen , ale při jejich marginálním podílu na společenském bohatství, (dnes přibližně 5 procent), to nehrálo podstatnou roli. Ztráta majetku pro ně nebyla do té míry závažná i proto, že se nedotkla podstaty ženské identity, která je tradičně zakotvena v jejím potenciálním mateřství. Důležitým důsledkem tohoto ``zchudnutí`` mužů jako společenské skupiny bylo oslabení normativního charakteru mužských vzorů jednání a chování a jejich společenské závaznosti, které mimo jiné usnadnilo a urychlilo integraci žen ve sféře práce.

Rychlost, s jakou muži po listopadu znovuobjevili svá před čtyřiceti lety ztracená loviště v podnikání, obchodě a svobodných povoláních, dovoluje změřit míru ponížení, které jim připravil socialismus. Obnovení soukromého podnikání a rekonstrukce kapitalismu sebou sice přinesly i posílení společenského postavení muže, jak je vidět i z určitého obnovení statusu a role manželky u vysoce postavených mužů. Starou dominantní roli a především akceptanci mužských způsobů chování a jednání jako normativních společenských vzorů se jim už ale sotva podaří obnovit. Na to její kritika a demontáž už i na Západě příliš pokročila. České ženy jsou nadto už příliš pevně integrovány ve sféře práce a dalších společensky relevantních oblastech a příliš zvyklé na své samostatné ekonomické postavení, než aby jim mohla imponovat manifestace sexuální potence jako součásti politické moci a červená manažerská sáčka.

V této situaci by bylo daleko moudřejší kdyby muži - ale i ženy - pochopili poměrně pokročilý stav emancipace v Čechách a čtyřicetiletou zkušenost s ní jako šanci při vytváření demokracie v naší zemi, jako partnerského díla mužů a žen a výsledek jejich byť i konfliktního společenství a navázali tak mimo jiné i na starou tradici českého ženského hnutí. Mnohé nasvědčuje tomu, že alespoň Vladimír Špidla to už pochopil.