[ 11.7.2002, Bohdana Rambousková Feminismy > Feminismus ]

Ženy a muži mluví odlišným hlasem. A ten ženský je méně slyšet. Ženy jako by byly zcela nesobecké, jako by neměly vlastní hlas a nepociťovaly žádné výsadně vlastní touhy. Ve světě posuzovaném podle mužských kategorií tak působí jako ustrašené, nesamostatné a méně vyvinuté. Přesně to ukázal Kohlbergův výzkum morálního vývoje: dívky z něj vyšly schopné nižších morálních soudů než chlapci. A právě Carol Gilliganová ukázala, že tento výsledek byl předurčen kategorizací zohledňující pouze mužský vzorec vývoje. V knize Jiným hlasem se snaží ukázat, že je třeba analyzovat specifika psychologického vývoje žen a začlenit je do širšího kontextu hodnot a postojů obou pohlaví. Odlišnost se musí stát znakem lidské existence a přestat být vnímána jako problém.

Pro úvod do odlišné psychické struktury mužů a žen Gilliganová uvádí významné koncepce z oblasti psychologie a sociálních věd včetně Freuda, Chodorowové, Eriksona, Piageta … Poukazuje na to, že ženy v řadě z nich stojí jaksi stranou, někdy jsou přímo prohlášeny za "divné" či "nepostižitelné" a není jim věnováno více pozornosti. Mírou věcí je zde muž. Stěžejním problémem zůstává, že na základě závěrů odvozených z výzkumu prováděného na mužích jsou posuzovány i ženy a jejich životní hodnoty, role, strategie. A protože se ženy, tolik odlišné od mužů, nemohou do daných mužských kategorií vměstnat, jsou považovány za méně schopné, méně vyvinuté. Jejich myšlení je klasifikováno na úrovni myšlení dětského. Gilliganová správně upozorňuje, že se nejedná o vývojové selhání. Právě rysy, které tradičně definují ženskou "dobrotivost" - péče o druhé a citlivost vůči jejich potřebám - způsobují, že ženy jsou v morálním vývoji klasifikovány jako méněcenné. Tak vlastnosti odpradávna definující ženskost vlastně stojí proti ženám a škodí jim. Gilliganová byla Kohlbergovou asistentkou při výzkumu Heinzova dilematu, a proto brzy poukázala na to, že sám způsob, jak je výzkum postaven, diskriminuje ženy. Jedenáctiletý Jake říká, že chudý pan Heinz by měl ukrást lék pro svoji chorou manželku, když na něj nemá peníze. Pro Jakea je totiž celá záležitost konfliktem mezi životem a majetkem, který lze vyřešit logickou dedukcí. Oproti tomu stejně stará Amy tvrdí, že Heinz by lék ukrást neměl, protože krást se nemá. Měl by naopak lékárníkovi vysvětlit svou situaci a domluvit se s ním například na splátkách. Pro Amy představuje totiž Heinzovo dilema trhlinu v mezilidském vztahu, již lze zacelit jen jeho vlastní nití. Amy by neměla být zařazena na nižší stupeň morálního vývoje, protože její přístup není horší, je jiný. Tato jinakost spočívá v tom, že zatímco psychický vývoj chlapců v adolescenci probíhá v termínech separace a nevměšování se, u dívek jde vývoj k péči a "neubližování" druhým. Odtud zbývá už jen krůček k vysvětlení otázky, proč je u mladých žen často patrný přímo strach z úspěchu. Ten je totiž zapříčiněn právě strachem z vydělení se, ze ztráty přátel - tedy mezilidských vazeb - a tím ze ztráty samotné femininity, se vztahy tak úzce spojené.

Gilliganová ve svém líčení psychického vývoje žen vychází z vlastního výzkumu "interrupčního dilematu". Ženy, které se ho zúčastnily, netvořily žádný reprezentativní vzorek, přesto hloubkové rozhovory s nimi přinesly řadu nových poznatků, které si žádají být napříště zohledněny v interpretaci morálního vývoje hochů a dívek. Krizová situace, jakým rozhodování o podstoupení interrupce bezesporu je, ženám skýtá příležitost pro hlubokou sebereflexi, možná i poučení, v každém případě však nový začátek a nové pochopení vztahů, v nichž žijí či žily. Mladé ženy zúčastněné ve výzkumu Gilliganové obecně ušly cestu od dětského stádia "přežití" (snaha postarat se sama o sebe v nepřátelském světě, prosadit se) k dospělé "dobrotivé péči" (starost o druhé, zohledňování potřeb ostatních za popření sebe sama) a posléze k postkonvenčnímu etickému chápání, kdy žena dokáže do svého rozhodování zapracovat jak potřeby ostatních, tak svoje vlastní. Dívka tak vlastně na cestě k dospělosti pokročí od slepé starosti o druhé k péči, jež zahrnuje ji samu; naopak muži ve svém vývoji jdou od separace a individuace, jíž dosáhnou v dětství a adolescenci, k uvědomění si potřeby vztahů a péče, a tudíž k jejich zahrnutí do svého života při částečném omezení vlastní svobody. Při přechodu z adolescence do dospělosti řeší tedy obě pohlaví stejné dilema - konflikt mezi integritou a péčí. Avšak odlišný ženský a mužský přístup dává vzniknout dvěma protichůdným morálkám, v jejichž komplementaritě spočívá dospělost. Ihned po svém vydání v osmdesátých letech byla kniha Carol Gilliganové prohlášena za revoluční v oblasti psychologie a společenských věd a dodnes je považována za jedno ze stěžejních děl těchto oborů. Rozhodla se totiž otevřít otázky, jež do té doby nikoho nenapadly, anebo si je nikdo alespoň netroufl formulovat. Otázky a odpovědi, které nám po jejich přečtení připadají tak samozřejmé.

Při čtení výpovědí účastnic výzkumu "interrupčního dilematu" i komentářů Gilliganové se žádná čtenářka jistě nevyhne tomu, aby v některých z nich poznala sama sebe a aby se hlouběji zamyslela nad vlastními morálními postoji a jejich proměně v čase. Ať to autorka zamýšlela či nikoli, kniha je dobrou motivací k vlastnímu sebezpytování a k meditaci nad otázkami, které jinak v každodenním shonu nepřijdou na mysl. Přestože argumentace Gilliganové není podepřena "seriózním" rozsáhlým empirickým výzkumem, ale spíše případovými studiemi nevelkého počtu žen v rozličných životních situacích, stala se výrazným ukazatelem další cesty. I když některé pasáže mohou pro laika působit až příliš zdlouhavě a místy přijde pocit, že se autorka opakuje, může být kniha (nejen) pro ženské čtenářky nenásilným průvodcem po tom, co jsme zažily a co ještě zřejmě zažijeme. Mnohé ze čtenářek jistě překvapí jejich vlastní odpovědi na to, zda by pan Heinz měl ukrást příliš drahý lék pro svoji nemocnou ženu …

Gilligan, Carol: Jiným hlasem. Praha: Portál, 2001.