[ 18.4.2002, Multikulturně > Ženy ve světě ]

Napřed zpráva optimistická: kamenovat se přece jen nebude. Na severu  Nigérie ve vesnici Tungar Tudu žije či spíš živoří negramotná Sufiatu Huseini v chatrči svého slepého otce spolu se sousedem, jemuž malomocenství uhryzalo údy. Pětatřicetiletá dcera, která vypadá na téměř dvojnásobek svého věku, je legálně rozvedená, má dvě děti a třetí je na cestě. A proto byla odsouzena k smrti.

            V Nigérii, zemi s největším počtem (120 miliónů) obyvatel Afriky, se ze severu říří vliv islámu a s ním i uplatňování přísných středověkých zákonů šáría. Zlodějům amputovat údy, mimomanželský pohlavní styk trestat sto ranami bičem. Jestliže ale  aspoň jeden z milenců je či někdy v minulosti byl vázán manželstvím, trestem je smrt ukamenováním. Aliu Abubakar Sanyyinna, generální prokurátor severního státu Sokoto, potvrdil, že podle islámského práva je cizoložství ten druhý nejvážnější zločin. (Prvním nejvážnějším je urážka Allaha a ne snad vražda či velezrada, jak by se naivní outsider  mohl domnívat.) Mansur Ibrahim Sa´id, děkan právnické fakulty na místní univerzitě, názor potvrdil a dodal: „Jestliže bude ukamenována k smrti, ona tak bude content (v doslovném předkladu „uspokojena“, ale  snad spíš ve smyslu, že „usmířena“ pochopit, respektovat takový průchod spravedlnosti).  A ti, kteří ji ukamenují, budou šťastni, že vykonali vůli Boží.“ (citáty obou juristů v The New York Times Magazine, 27.ledna 2002),

            Podrobnosti tohoto případu: Této ženě Sufiatě se dvořil šedesátiletý Yakubu Abubakar a poněvadž neuspěl, čtyřikrát ji – prý – v buši znásilnil s následkem otěhotnění.  Před platností přísné šárii  by se záležitost vyřešila jednoduchou domluvou, ale teď již bylo pozdě.  Poté co těhotenství nabylo viditelného tvaru, policie je oba přivedla k výslechu. Důkazem spáchání zločinu cizoložství je buď přiznání pachatelů nebo svědectví čtyř mužů (mužů, samozřejmě), přítomných intimnímu aktu. Svědků ovšem nebylo, Abubakar své účastenství popřel a ubohá Sufiatu své příliš zřetelné těhotenství popřít nemohla.

Tresty se vykonávají veřejně, v národě se těší značné olibě a politici se předhánějí, jak na takové popularitě co nejvíc vydělat. Organizace spojených národů, tolik horlící, mravně se rozhořčující nad porušováním lidských práv v západních zemích, zejména v USA a Izraeli, zpravidla nemíní zaznamenávat prohřešky v zemích, jimž se ohleduplně říká rozvojové, s odůvodněním o nepřípustnosti zasahování do vnitřních záležitostí jakkoliv barbarsky si počínajícího státu.  V tomto případě ale došlo k vítané výjimce, někdo se přece jen ozval, světová media komentovala a plno nevítané publicity přimělo federální vládu v Lagosu, aby zařídila  zrušení hrůzostrašného verdiktu.         

Islám tedy přísně trestá cizoložství, ale na mnohoženství hledí vlídně. Pouze Tunisko je postavilo mimo zákon, nedbajíc doporučení Mohameda „Neptejte se manžela, proč  bije svou ženu. A stejně tak se ho neptejte, proč si přibírá další manželku.“ Zájemci o toto téma nechť se seznámí s analýzou z 2.února 2002, kterou vypracoval Výzkumný ústav sdělovacích prostředků Středního východu (memri@memri.org). Jsou v ní odkazy na řadu původních zdrojů, například na vlivného šejka Yussefa A-Qaradhawiho a jeho tvrzení, že polygamie existuje ve všech společnostech, ale s tím rozdílem, že v západních zemích je  nemorální, věru nelidská. Tam jsou milenkám jakož i levobočkům odepřena věškerá práva. Obhájci polygamie též poukazují na značně výraznější sexuální choutky samců v lidské společnosti jakož i v říši zvířat. Mít jen jednu ženu,  samec by ji k její škodě příliš uondával. Navíc, ženy menstruují, každý měsíc po řadu dní jsou k nepoužití a ještě delší dobu tak tomu je po porodu. V případě její neplodnosti manžel si právem vyhledá vhodnou rodičku svého potomstva. Ve prospěch polygamie též mluví populační asymetrie:  rodí se víc děvčat než chlapců a za válečného stavu se disproporce  zvětšuje. Není pak dost mužů pro každou ženu a bez polygamie by neměly příležitost prožívat slasti sexu a mateřství.

Slasti to mohou být problematické i v nemohamedánských společnostech a hodně se mohou prodražit, než k nim vůbec dojde. V Indii zákon, zakazující vymáhání věna, zůstává jen  na papíře. Svatbou lakota mnohých ženichů nekončí. Domáhají se další platby a když vydírání neuspěje, řešením je vražda: jedem, nožem, provazem a nejčastěji petrolejem. Dojde k neštěstí v domácnosti, manželka vzplála. Ve státu Gujarátu, rodišti pacifisty Gandhího, takto ročně zhasne život tisíce ubožaček. V roce 1992 vláda přiznala počet 4.785 takových případů. Autorka Ranjan Kumarová v knize Brides are Not for Burning („Nevěsty nejsou na upalování“) přináší řadu důkazů o těchto zločinech jakož i o úřední letargii, manévrování advokátů a manipulaci s důkazy.  Nepotrestaný palič vdovec se pak může rozhlédnout po nové nevěstě a další přiležitosti k lukrativnímu obohacení.

V Africe takové řešení nehrozí, ženy tam mají značnou cenu. Jsou ke koupi jako každé jiné zboží a takový nákup dovede udělat pořádnou díru do rozpočtu. Na venkově se platí dobytkem – až dvacet či víc kusů, kdežto ve městech se vyžaduje peněžní ekvivalent, nejraději v dolarech, při uvážení stavu zpravidla chřadnoucí lokální měny.  Místo zásnubního prstenu pro nevěstu, rodiče obdrží zálohu, třeba  v podobě mobilního telefonu nebo dokonce i ojetého auta. (V ekonomicky rapidně upadajícím Zimbabwe těchto dní i pouhý kanistr s benzinem je vítán.) Tradicionalisté se rozhořčují, frustrováni jsou jak ožebračovaní nápadníci tak děvčata, těžko provdatelná, na ocet zůstávající. Zastánci práv žen oprávněně varují před následky takové lakoty. Muž svou ženu beztoho považuje za svůj osobní majetek a jestliže musel zaplatit vydřidušskou cenu, pádné pěsti pak dodává na intenzitě pocit frustrace, že se stala příčinou ožebračení.

Po špatné zprávě znovu jedna dobrá: V Keně v prosinci 2001 vláda zakázala provozování tradice, eufemisticky zvané female circumcision („ženská obřízka“) ač blíž k pravdě je genital mutilation – mrzačení pohlavních orgánů. Důvkám v pubertě nebo i dřív uříznout poštěváček a něco stydkých pysků k tomu. Účelem operce je dosažení zániku pohlavního chtíče, udělat z oběti mrtvý předmět k potřebě majitele. Rituál mnohde doprovází ostříhání do hola jako znamení, že tu došlo k „znovuzrození“ ženy.  Okolí posuzuje děvčata, nepodstoupivší takové mrzačení, jako méně hodnotný materiál,  dobrý jen pro staré muže nebo do role doplňkových (třetích či čtvrtých) manželek. Proceduru zpravidla vykonávají stařeny, též pavučinami zalepující krvácející rány a leckterá kandidátka budoucího manželského štěstí se tudíž nedožije. Statistika ze zprávy The Hosken Report: Genital and Sexual Mutilation of Females (Lexington, MA, 1994, str.448) uvádí údaje o místu a procentu postižených dívek: Somálsko, Džibuti – 99%, Súdán – 85%,  Gambie, Eritrea – 80%,  Burkina Faso, Guinea, Guinea Bissau, Liberie – 70%. Odborníci však tvrdí, že celkový počet je značně vyšší než 126,680.000 přiznaných případů. Ozývají se popudlivé africké hlasy, zatracující námitky proti tradičním praktikám jako nepřípustné vměšování dio vnitřních záležitostí (ano, vnitřních záležitostí), jako další důkaz imperialistických, neokolonialistických zálusků.

Zatímco takové barbarské počínání je aspoň trošku na ústupu, ve vyspělých západních zemích na popularitě značně získává tzv.body piercing  - krášlit se kovem, nabodáváním, implantováním takových kousků všelijakého tvaru na různá místa – nejen uši, ale i nozdry, rty, jazyk, pupík a třeba i genitálie, jimž se v Africe dostává jiné pozornosti. Tři nedávné průzkumy potvrdily popularitu této módy. Na amerických campusech již získala čtvrtinu až polovinu studentů (aniž by se započítávalo propíchnutí ušních lalůčků). Novinka to není nijak zvlášt esteticky povznášející (třináctiletá dívka s vyplazeným, kovovou kuličkou zatěžkaným jazykem),  nepraktická, s nákladným pořizováním a nezdravými důsledky. Rána se snadno zanítí, krvácí, hojení může trvat šest i víc měsíců,  dochází k infekcím, zejména umbilicus, shromaždiště bakterií, je zvlášt náchylný. Vzdor tomu, body piercing uhranulo mládeži obého pohlaví. Průzkumem mezi atlety na univerzitě Pace ve státě New Yorku se zjistilo, že takto se šnoří  42 procent hochů a 60 procent dívek. Není rozdílu geografického, mezi metropolitními oblastmi a venkovem,  socio-ekonomickým postavením, rasou, náboženstvím. I mládež na pobožném baptistickém rurálním Jihu si tak počíná.

Notný je ale konflikt generační, děti versus rodiče, již usilující o nápravné kroky. Popud k nim zavdala sedmnáctiletá studentka Kate Dalrymple ve státě New Hampshire, když přišla jednou domů takto kovově okrášlená. Její matka Janeen Dalrymple, členka státního parlamentu, se zděsila a pustila se do iniciativy prosadit zákon, který by zakázal takové počínání osobám mladším osmnácti let bez výslovného rodičovského souhlasu. K podobné reakci dochází i  v dalších státech.

Toto je tedy móda hodně mladých.  Když se pak začínají přibližovat ke třicátým narozeninám, notně se pozmění jejich estetická kritéria a místo zapichování kovových tretek dávají přednost kosmetickému přípravku Botox (botulism neurotoxin), v podstatě jedovaté substanci, jak jméno  naznačuje, ale vskutku to účinný prostředek, jak se zbavit vrásek. Na rozdíl od univerzální popularity body piercing, botoxová mánie uhranula lépe situovaným kruhům, zejména, ale ne výlučně ženám. Procedura to je dost nákladná a jen s omezenou účinností, takže ji nutno oapakovat a náklady rostou. Nicméně, prognostici jí předvídají zářnou budoucnost. Lidé s vráskami budou málo k vidění stejně jako již dnes  zřídka kdy lze potkat člověka bez zubů, ať už falešných či ještě původních.  Vítaná změma má ale i své minus. Z tváří mizí individualita, autenticita, kolem nás přibývají masky neschopné výrazu pohody či stresu,  nedovedou se zamračit, ač důvodů k občasnému nakvašení zůstává požehnaně – třeba  ono kamenování, žen kupování a nevlídné zacházení.                               

Ota Ulč