[ 9.4.2002, Média > Média ]

Petr Fischer, ÚHEL POHLEDU

Každoroční vyhlašování Miss České republiky přitáhne k televizím statisíce mužů a žen. Muži se těší na přehlídku neviděného, přiznejme že převážně tělesného půvabu, ženy občas poněkud zvráceně až masochisticky na srovnání s modely tělesné krásy, které se budou podílet na vytváření budoucího trendu, jemuž se bude třeba (většinou marně) přizpůsobit. Celý rituál volby se podřizuje právě této pohlavní logice: mužům se servíruje polonahý lahodný pokrm sexuální příchutě a ženám identifikační mustr - toto je žena! Není ostatně tajemství, že soutěž Miss je přípravkou pro výrobu reklamního modelingového těla, a podle toho také celá show vypadá. Nic proti krásným dívkám poletujícím po molu, ale za maskou namalované image a nacvičeného pohybu se hledají jen velmi těžko. Rozhodující není osobitost (omlouvám se, Kateřino Průšová), nýbrž pružnost, s jakou jsou dívky schopny vyhovět vizuálnímu plánu producenta.

Letmá vzpomínka na sobotní večer na Nově nedává mnoho nadějí, že by se na poli reklamních typů v nejbližší době něco podstatného změnilo. Pružnosti bylo k vidění hodně, vizuální představivost výrobců ale v poslední době trpí fádní strnulostí, proto také přetlak vzájemně zaměnitelných obličejů, řečí, obratů a úsměvů. Soutěž Miss ale není jen prezentací modelů krásy nejbližší budoucnosti. Ze všeho nejvíc je to mocenská instituce, která se stejně jako reklama zapojuje do vytváření společenských stereotypů ve vnímání ženy: jejího postavení a role, ale i vizuální prezentace. Není nutné hned připomínat nejapné vyprávění šéfa Miss Miloslava Zapletala, který si liboval v přirovnání ženského plemene k plemenu koňskému, jež se prý rovněž těší jeho přízni. I bez toho působí celá show obskurním dojmem dražební hry, kde se tajně hodnotí pevnost zadnice, ladnost chůze, výška nohou, tvar ňader a erotičnost úsměvu. Ale zpátky k modelování a mocným vizuálním stereotypům. Miss jako prodloužená institucionální ruka módního průmyslu přesně kopíruje dlouhodobě udržovanou představu ženy jako podřízeného erotického objektu. Tento obraz se prostřednictvím billboardů, časopisů, novin a televize přelévá do veřejného prostoru. A to velmi nenápadně a rafinovaně, obvykle v kontrastu k silnému muži-atletovi. Kanadský sociolog Erving Goffman už na konci 70. let sestavil velmi podrobný popis mediálních postupů, jakýchsi choreografických sestav figur muže a ženy: ženy se mnohem častěji smějí, podobají se dětem, jsou zobrazovány jako popředí prodávaného zboží, náhle se zjevují v objetí muže, jsou zaměřeny na dotykové vjemy (sprcha, doteky přikrývky, muže, dokonce i laku vozu). To vše při masovosti mediálního zásahu (Američané údajně stráví sledováním reklamy 1, 5 roku života) působí zpětně i na chování reklamních konzumentů. U žen tyto choreografie vyvolávají silný pocit identifikace a pohlavní odlišnost balí do formy mediální erotické vábničky. U mužů pak tlačí na představy o kráse a na kritéria volby budoucí partnerky vášnivou do společného lože, spolehlivou a pracovitou do kuchyně, citlivou a něžnou k dětem. Soutěže Miss jsou jen fragmentem této hry, která dokáže vytvořit potřeby i tam, kde nejsou, a vyrobit zdání reality v prostoru, kde existují jen silné symboly, pospojované se zručností, dokonalostí a působivostí téměř filmovou. I letošní Miss dala za pravdu těm, kteří tvrdí, že přirozenost pohlavní odlišnosti končí u fyziologie. Zbytek je kašírované zboží. Jak Goffman namítá Marxovi: Ne náboženství, ale pohlaví je opium lidstva.

Lidové noviny, Titulní strana, 09.04.2002, Petr Fischer