 |
|
 |
O cenzuře, metru a vnímání poezie
[ 24.9.2001, Eva Kalivodová
Kultura > Jazyk a literatura
]
Po jarním útoku Ivana Klímy na tzv. "feministickou cenzorku" (LN 5.4. 2001) v Literárních novinách č. 16 (18.4. 2001) marně čekám, kdy se na jejich stránkách či na stránkách jiných listů rozvine opravdová diskuse - diskuse o zvláštnostech vnímání poezie. O možnostech poetických prožitků žen, mužů, dětí, lidí stárnoucích a starých, teenagerů, učitelek, zlodějů, prostitutek, jeptišek, policistů, bezdomovců a bezdomovkyň, matek v domácnosti, lidí profesí dělnických, podnikatelských, úřednických, intelektuálských či žádných, ale třeba i cizinců učících se česky a Čechů češtinu nevnímajících - protože ti všichni čtou poezii v metru. Čekám napjatě, protože by mě taková diskuse zajímala. Čekám i na to, zda se nějak nově vyjádří poetické panýlky v metru, zda využijí pozornosti, kterou k nim média připoutala, a vnesou do polemiky feministky a českého spisovatele svůj poetický názor. Marně. Stále mi většinou kynou jen větve hrušně v "Pozdravu milencům". Škoda, nevyužitá šance. Šance pro poezii dát otupělým lidem injekci, objevit jim jazyk, obraz, emoci, perspektivu pohledu. Právě provokativnost estetického sdělení se stala nosnou myšlenkou daleko staršího poetického experimentu v metru londýnském, který českou poezii pro cestující značně inspiroval - jednou z autorek českého projektu je v Praze žijící a pracující Britka.
Úryvek z Halasova "Lyrického smetí", básně v ohnisku onoho polemického střetu, je však bohužel spíš opakem estetické provokativnosti. Mírně hravě pojatý, ale vcelku tradiční erotický obraz - samozřejmě tedy obraz ženy z mužského pohledu. V čem by tak mohl být jeho problém? V tom, že báseň v metru není báseň v čítance. Je to text vytržený z kontextu básnické sbírky, text hozený jako znak do cestovního prostoru. Český spisovatel Ivan Klíma nepotřebuje číst tento znak - stačí mu přečíst si jméno autora, našeho nezapomenutelného Halase. Obyčejnější člověk, ať muž nebo žena, však znak čte, musí - místo reklamy je mu nebo jí najednou vnucen zcela jiný obraz-znak, který rozluští propojením s vlastní zkušeností. Senzitivní muž neotupělý pornem se třeba i vzruší, šťastně zamilovaná dívka jedoucí na rande možná taky. Parta hlučných puberťáků ho pravděpodobně řeší jako "kravinu" - zde se možno opřít o pronikavé a dokonalé postmoderní ztvárnění podobné problematiky v Románu pro ženy páně Viewegha. Vzpomeňme, jak jeho hrdinný antihrdina, reklamou pohrdající kreativec Oliver, fiktivně sleduje podobné reakce mladistvých na své v metru vyvěšené milostné dopisy (reakce, které neúnavně experimentující autor skutečně vyvolal a jistě ve vagónech metra taktéž monitoroval, inzeruje přitom kreativně své nové literární téma).
Jakou zkušenost však Halasův obraz-znak zapojí do vnímání nejrůznějších žen, žijících rozličné, více či méně nejapné verze životní prózy? Některé se možná ušklíbnou, jiné si nostalgicky povzdechnou a ještě jiné se pěkně naštvou. Proč to? Že reagují nenormálně? Jenže ona se ta básnička páně Halase právě tradiční podstatou svého obrazu moc neliší od nesčetných inzertních kreací, které danému cestovnímu prostoru zcela dominují - vždyť přeci, páni kreativci, taková sexy kočka tutově prodá všechno zboží jakéhokoli druhu!
Je ale vůbec normální žena, kterou takto a podobně trapná sexy ideologie konzumního kapitalismu neuráží? Jaký druh lidského tvora z ní vytváří? Mladou, krásnou, rozesmátou a veskrze fyzickou bytost s velmi omezenou životností. Štěstí, že už i v Čechách jsou ženy, které pochybují a dokonce se urážejí nahlas. Nejen český spisovatel pak pochopitelně hledí, jak je co nejúčinněji zpražit. Ivan Klíma však použil pomůcky nad jiné mocné - kanonizované kulturní hodnoty Halasových básní. Na takovou hodnotu již přeci máme recept, který nám říká, jak ji vnímat, který velí ji akceptovat! Všťěpují nám ho ve škole, kde se literární kánony neúnavně přežvýkávají. Když ho navíc v literárním týdeníku dvakrát tučně podtrhne známý spisovatel (se svým vlastním místem v čítankách), když ho podpoří atmosféra mediální kulturní sterilizace a důvtipná skandalizace toho, co se do názorového mainstreamu nehodí - pak se nám, s boží pomocí, jistě podaří tento i jiné kulturní předpisy uchovat pro další a další generace patriarchálního světa…
Já však na rozdíl od pana Klímy chci věřit, že ne. Chci věřit, že jeho útok na "vědomé ženské já", které se - hleďte a smějte se - nedokáže toho jednoho správného způsobu čtení poezie domoci, je jedním z posledních. Chci totiž věřit na vítězství boje proti kulturnímu (potažmo sociálnímu, politickému) šovinismu. Věřit, že čtenářky poezie, literatury, novin a všech textů, které česká současnost produkuje, začnou už brzy ignorovat vztyčený prst pana Klímy. Jinými slovy, že se srdečně zasmějí, až zase uslyší: tak sakra, ženské, pozor, jakmile budete brát samy sebe jako samostatný, žensky vnímající subjekt, jakmile zapochybujete o tom, co vám KULTURA od Bible po reklamu už pár tisíců let o vás vykládá - tak se jenom znemožníte!
Nezazlívám panu Klímovi ani tak to, že k jeho sluchu nedoléhají úvahy literární teorie. Třeba ta, že každé čtení textu se stává novým textem, protože zkrátka povaha každého jednoho čtení je jiná. Šokuje mě ale, jak ze svého návodu na čtení poezie dokáže jako píšící spisovatel vygumovat prostý fakt, že jakkoli estetické působení literatury vždy vzniká jen na základě jejího zapojení do širší společenské komunikace. A protože v té lidé mívají různá stanoviska, různí se i jejich estetické prožitky. Nemohu si pomoci, ale jako jediný cenzor a poněkud paradoxní kazatel hodnot "Lyrického smetí" působí v načaté polemice sám Ivan Klíma. Možná však, že otázkou důležitější než „mít či nemít Halasův erotický obraz v metru“ je to, proč se poezie v metru (nebo kterákoli jiná kulturní instituce) nepokusí cestující čtenáře a čtenářky skutečně esteticky vyburcovat – proč se je kupříkladu nepokusí udivit či potěšit daleko silnějším kulturním obrazoborectvím ženské erotické lyriky?
Eva Kalivodová
(autorka vyučuje literaturu na FF UK; je vedoucí Centra studií rodu : gender studies na téže fakultě)
|
|
|
|
