[ 18.5.2001, Pavlína Míčová Média > Popkultury ]

Jaký byl obraz "krásného" muže v předválečném filmu? Po kom toužily naše babičky?
Tvář Rolfa Wanky - to byl český milovník!

"Co by si každá česká žena nejvíc přála k svátku?
Muže jako Rolfa Wanku!"
/Dobový slogan/

Meditování nad tím, zda měla česká meziválečná kinematografie skutečného milovníka či nikoli, často končí historikovým konstatováním, že narozdíl od zahraničních kinematografií se v naší nevyskytuje. V takových tvrzeních obvykle dominuje argument absence zvláštních fyzických kvalit protagonistů, pro zbožštění tolik důležitých. Druhou krajností je například kniha Viktora Kuděly Hvězdy nad Barrandovem I., s podtitulem To byl český milovník, kde zase autor do výčtu filmových milovníků zahrnul snad všechny obsazovanější herce tehdejší doby. Tento výběr však podléhá spíše hvězdnému systému, danému soudobou popularitou protagonisty. Jinak by se, alespoň podle autorovy představy, za milovníky dali označit takové zjevy jako Ferenc Futurista, Eman Fiala, Vlasta Burian, ale i mnozí další. /A to je představa komická, jestli by nebyla pro české ženy dokonce urážející. Chápejme tedy - v tomto kontextu - Kudělovu knihu v podtitulu, jako přinejmenším nevhodně nazvanou./

Jistě, nelze polemizovat s tím, že naše babičky zaujal český "Douglas Fairbanks" Karel Lamač, dokázaly citově vzplanout pro šarm elegantního Raula Schránila, podmanit si je byl schopen sice nevzhledný ale vemlouvavý Oldřich Nový, slabost mohly mít pro sebeironii a vtip Huga Haase, kultivovaného Karla Högera a některé mohl okouzlit i klukovsky šťavnatý Svatopluk Beneš, charismaticky přemýšlivý Otomar Korbelář, uhrančivý Gustav Nezval či mužný Zdeněk Štěpánek. Nekritické obdivovatelky si zřejmě našli i mnozí další herci. A přesto by bylo problematické jmenované označit za skutečné milovníky.

Příkladný filmový milovník se totiž nedefinuje pouze mediálně vytvořenou či opravdovou oblibou u divaček /hvězdný systém je vskutku jinou kapitolou/. Stává se ním také schopností, nesmazatelně vtisknout povaze filmové role svou tvář, tělo a sex appel tak, že se jeho pouhá existence na plátně stává středobodnou událostí /hvězdě už podléhal celý filmový příběh/. Je tedy zřejmé, že u skutečného milovníka není ani tak podstatné, jak přesvědčivým je hercem, ale stal-li se dostatečně uctívanou ikonou. Návštěvnice kina totiž představení vyhledávaly především proto, aby daly průchod svým fantaziím, nechaly se unést nereálným snem a v temném sále naplnily své šablony o ideálním životním partnerovi, jak nakonec výstižně dokládá i výše citovaný dobový slogan. Jednoduše, pro divačky se stala filmová star tak smyslným milovníkem, jakým svůdným dokázala být ctitelem, jak bez/mocným zbožňovatelem. Tento element postavu milovníka také nakonec vyděluje z řad tzv. svůdců, kterých se v českém filmu vyskytuje pro změnu dost, ale typologicky stojí k milovníkovi takřka protipólně. Filmové hrdinky a divačky totiž nejsou milovníkem strhávány a manipulovány tak, jako sexualizovaným svůdcem. Naopak, milovník je sice okouzluje, ale v podstatě na něm zbožňují to, že v milostných šarádách nakonec podléhá on jim.

Domnívám se, přese vší pochybnosti a spornosti o výskytu milovníka, jenž by byl schopen naplnit tento vzorec, že český meziválečný film přece jen jednoho měl: Rolfa Wanku.

Filmový herec rakouského původu byl svým občanským povoláním lékařem. Samotná filmová kariéra Rolfa Wanky je tedy poměrně zvláštní. Herec se ve filmu poprvé objevil v roce 1934, a to hned ve dvou snímcích Matka Kráčmerka /Vladimír Slavínský/ a Pozdní máj /Leo Marten/. Od té doby Wanka hrál každý rok alespoň v jednom snímku a v roce 1936 dokonce hned v pěti. Náhlý vstup na českou filmovou scénu a strmá herecká kariéra Rolfa Wanky byla však i stejně rychle ukončena. V roce 1938 byl herec ještě obsazen do dvou rolí, ale pak se již v žádném filmu neobjevil.

Není se také čemu divit. Rolf Wanka nebyl hercem nějakých zvláštních kvalit, bylo by spíše na místě jeho herectví rovnou označit za problematické, v divákovi vyvolávající až pocity studu. Vyznačovalo se neumností a toporností, jakou obvykle dokáží předvést jen ochotníci, nebo k tomu zvláštně nadaní herci. Obzvlášť nešťastně končily Wankovy herecké pokusy o spontánní projevy dovádivého uličnictví a milostného škádlení... Přirozená dispozice k herectví Wankovi skutečně nebyla do vínku nadělena příliš štědře, neboť se "nevyhrál" ani po svých nemalých třinácti filmových úlohách. To dokládá nakonec i skutečnost, že Rolf Wanka nijak výrazněji nezapůsobil na soudobé kritiky a nynější historiky, kteří jeho výkony buďto zcela přechází mlčením, nebo se mimochodem zmíní o "jakési Wankově herecké bezkrevnosti" /na těchto "prázdných místech" nemá zcela podíl skutečnost, že Wanka byl obsazován do snímků nevalné umělecké úrovně/. Ovšem, právě tento fakt a početný klub obdivovatelek potvrzuje, že Wanka se ve filmu svého času prosadil ze zcela jiných důvodů, než těch - v pravém slova smyslu - hereckých.

Odlišný pohled na Rolfa Wanku proto nabízí dobové magazíny určené především ženám a dívkám. Z nich je zřejmé, že divačkami zbožňovaný Wanka byl zcela "prorostlý" se svými melodramatickými rolemi, které se nezužovaly pouze na projevy milostného citu, ale dokonce rozvíjely například i motiv neopětovaného citu k macešské matce, a nebo projevované úcty k jeho v lásce zhrzené a tedy tyranské nadřízené. V knize Viktora Kuděly je například otisknut text ženského "fanklubu" Rolfa Wanky, v nemž obdivovatelky se značnou empatií a citovým rozčilením líčí hercovu návštěvu v jakémsi květinářství při koupi kytičky jeho nemocné mamince. Jindy zase, k divaččiným emočně zjitřelým básním, dala podnět Wankova chřipka. Wanka byl prostě se svými milovnickými rolemi ve filmech, zcela ztotožňován i v občanském životě.