[ 17.5.2001, Petra Hanáková Média > Popkultury ]

(XENA: POPULÁRNÍ KULTURA ZOCELENÁ VE VÍRU BITEV)

Děvčátka předškolního věku odhazují vnadné Barbíny a přestávají toužit po růžové budoucnosti v cukrkandlovém domě s plastovým Kenem. Přibírají do hry chlapečky, ale pouze proto, aby je mohly porazit v čestném boji. Vysokoškolské profesorky, intelektuálky, které obvykle považují komerční televizi za novodobé ztělesnění Satana, se nestydí přiznat, že se pravidelně vydávají do fantazijního světa komerčního akčního seriálu. V lesbických barech se pořádají večery zasvěcené televizní hrdince a do nekonečna se přetáčí již prošoupaná videokazeta, na které je nahraný velmi cudný polibek. V kyberprostoru vznikla Katedra studií Xenaversa a donekonečna se debatuje o nejmenším detailech jeho světa. Muži sní o kovových podprsenkách a kožené sukénce, která obepíná nebezpečně svalnatá stehna.

Populární kultura (tedy populární četba, hudba nebo televizní pořady obvykle bez milosti tlustou čarou oddělené od sféry tzv. "umění") je často nazírána jako opium pro masy, které má umožnit "prostému člověku" výlet do fantazijních světů a udržet jej ve zpátečnické nevědomosti. Třebaže se však populární žánry nemohou po umělecké stránce vyrovnat vysoké kultuře, mohou ji občas překonat v progresivnosti některých témat. A protože je ještě stále většina uznávaného "umění" a "kultury" vytvářena muži, jsou v názoru na postavení mužů a žen v naší společnosti často mnohem tradičnější, než leckteré "lehké čtivo". Překvapená vysokoškolská studentka na semináři věnovaném populární literatuře ke svému překvapení např. zjistí, že i nejupadlější z Harlekýnek nenabízí jen únik do fantazijních sfér více či méně erotizované romantiky, ale může čtenářce ochotné tolerovat lacinost žánru dát víc emancipačních a osvobozujících podnětů, než dílo velkého, osvíceného spisovatele, poplatného "mužskému" názoru na to, jak má být svět uspořádán. Nehledě na to, že populární formy zasáhnou nepoměrně větší množství lidí, než dílo (třeba s feministickým poselstvím) spadající do oblasti vysoké literatury.

Populární kultura odnepaměti kombinovala podvratné podtexty a tradiční zápletku. V poslední době se začíná dít něco nového: podvratný podtext je již představován zcela bez obalu, často v přiznaně upadlé sféře stylu, nazívaného "camp". Camp představuje pozlátkovou umělost, záměrnou lacinost a stylovou sebeparodii postavenou na rovinu estetiky. Camp nešetří barvami, nesnaží se o "pravděpodobnost" vizuální složky. Ten nejlepší camp se neustále reflektuje - vtipkuje sám o sobě, paroduje se, nikdy se nebere tak vážně jako jiná díla populární kultury. Jeho humor dalece přesahuje samotnou lacinost - právě proto, že se jí nebojí a nesnaží se ji skrývat.

Jedním z nejzajímavějších příkladů televizního campu je právě novozélandský seriál Xena, vysílaný od roku 1995. Xena se zrodila jako "odnož" - objevila se totiž několikrát jako temná figura v seriálu Herkules a sklidila takový úspěch, že pro ni producenti nechali vytvořit vlastní seriál, který dnes Herkula v úspěšnosti dalece předčí. (Mimochodem, fenomén "odnoží" je poměrně zajímavý. I další pozoruhodný seriál, Daria, vznikl jako odnož megapopulární série MTV Beavis a Butthead. Ale o tom někdy jindy.)

Xena je "princezna bojovnice", což je spojení, které se z pohledu tradiční literatury zdá být oxymoronem, protimluvem. Když ruský strukturalista Vladimir Propp ve své knize Morfologie pohádky analyzuje jednotlivé hrdiny podle jejich funkcí, přisuzuje princezně pasivní pozici "hledané, zachraňované osoby" a charakterizuje její prvotní fukci jako možnost svatby. Bojovnost, putování světem a trestání nespravedlnosti je přisouzeno pouze neohroženému mužskému hrdinovi, který princeznu najde, osvobodí a ožení se s ní. Xena však vykazuje mnoho znaků právě takového pohádkového hrdiny: jde světem, hledá vykoupení a na své cestě bojovně napravuje zlo a křivdy.

Imaginární svět, ve kterém Xena žije, výrazně těží z motivů mytologických a pohádkových. Obratně také zamíchává reference ke skutečným historickým postavám, událostem a prostorům, aby tím dokonale dekonstruoval kodifikovanou historii. Obvyklé pojetí historie je totiž nahlížené z mužského hlediska - jednoduše řečeno, z historie známe ty činy a fakta, která stála historikům-mužům za zaznamenání. Svět Xeny tato fakta, jejich následnost a významnost humorně zpochybňuje. Nevytváří ale novou "herstorii" (anglické slovo "history" totiž lze rozložit a přeložit jako "jeho příběh", "herstory" by pak byl "její příběh", neboli historie nahlížená z pohledu žen), jen poukazuje na to, že ženský pohled byl tradičně z historie vyloučen. A tak se Xena může klidně utkat s Caesarem, zúčastnit se Trojské války nebo boje dynastií v Číně. Seriál záměrně fabuluje a tak poukazuje na to, že každá historii je částečně fabulací, příběhem, který někdo odvyprávěl.

Svět Xeny je oproštěný od heterosexuální propagandy ("tvou úlohou sloužit muži a v bolestech rodit děti") a zažité stereotypy obrací naruby. Princezna, které je v obvyklých mytologických a pohádkových prostorech souzeno čekat na osudem určeného prince, je zde samostatná, na mužích nezávislá neohrožená hrdinka. Má v sobě temnou sílu příslušnou negativním, fatálním ženským hrdinkám (jakou představovala v Herkulovi), zde je však nově ukázána a použita jako síla progresivní, transformovatelná v pozitivní. Xena prošla přerodem, z krvelačné dobyvatelky se přerodila v ochránkyni dobra, ale její minulost je často jejím největším nepřítelem. Je ambivalentní hrdinkou, nikdy není jen kladnou postavou jasnozřivě rozlišující mezi dobrem a zlem. Nebojuje jen proti nepřátelům z masa a kostí, ale i proti ztělesnění své minulosti. Bojuje i proti antickým bohům - má v sobě prométeovskou vzpouru, nedá na osud, který by jí bohové přisoudili.

Příběhu převážně probíhá v dvojí rovině - Xena je nucena se utkat s překážkou v přítomnosti, zároveň s ní ale překoná i trauma z minulosti. V tomto dvojím zápase postupuje ke konečnému vykoupení, osvobození od minulých krutostí. Minulost se odráží v přítomnost a formuje ji - někdy až v "campově" psychoanalytické rovině. Tvůrci často vizualizují "krajiny nebvědomí", kterými Xena prochází - a obvykle jde o nejupadlejší scénografii celého projektu.

Xena je sice osamělá bojovnice - v tom může připomínat westernové hrdiny - ale na její cestě ji provází přítelkyně Gabriela, která je zároveň neúřadující královnou Amazonek a aspirujícím pěvcem. Kde Xena bojuje mečem, Gabriela používá ostrého jazyka a jen někdy amazonskou hůl. Vztah mezi Xenou a Gabrielou je opepřen ambivalentními lesbickými podtexty - vše je ovšem zanecháno v rovině narážek a příslibů. Když se ale Gabriela a Xena poprvé políbily, byl to polibek, který pohnul kyberprostorem. V diskusních skupinách, které se do nekonečna debatují o tom, jestli spolu Xena a Gabriela spí, to vřelo. Podobně i ve vampýrské scéně, která byla nazvaná "nejerotičtějším kousnutím upýra na televizních obrazovkách", spoléhají tvůrci na to, že dvosmyslnými narážkami přilákají homosexuální publikum, ale zároveň ani neodradí heterosexuální diváky.

Xena je protkána odkazy k jiným filmovým a literárním dílům. Názvy některých dílů vtipně odkazují k existujícímu literárnímu nebo filmovému textu (např. díly Pro hrst denárů, Jemu zvoní hrana, Deset malých válečníků), jiné části jsou poctou režisérům jako je Stanley Kubrick, Kirk Douglas nebo Akira Kurosawa. Tvůrci seriálu obdivují honkongské akční filmy - mnoho scén v Xeně je pak přesnou citací z této oblasti (na internetové adrese http://www.slip.net/~redbean/xena/xena_hk.html je možné si prohlédnout porovnání sekvencí z hongkongských filmů a Xeny - a shodnost je podivuhodná!) Producenti Xeny přiznávají, že je inspirovaly ženské akční hrdinky v hongkongských filmech - především pak postavy ztělesněné herečkou Brigitte Lin.

Hra s odkazy se spojuje s nezávazným použitím různých žánrů. Jednotlivé díly kolísají mezi žánrem dobrodružným, melodramatickým, čistě akčním, pohádkově lyrickým, fantasticko-mytologickým nebo komediálním. Emočně nejvypjatější díl, ve kterém je přátelství Xeny a Gabriely podrobeno tvrdé zkoušce, je pak zcela neočekávaně pojat jako muzikál. Blíží se smrt, Xena je na kříži, Gabriela na pohanském obětním stole - a hrdinky najednou začínají zpívat muzikálovou odrhovačku o přátelsví, které je opět spojí a tím zachrání. Navršení kýče a humorný nadhled vrací scéně odpuštění mezi přítelkyněmi překvapivou svěžest.

Nakonec dodejme, že svět Xeny je postfeministický. Pro vysvělení si význam feminismu stručně vymezme proměnou jednoduché otázky: "Co smím a co dokáži?" V období před feminismem ženy neodvážily zeplat, zda smí či dokáží udělat něco, co od nich společnost neočekává nebo co jim dokonce zakazuje. Feminismus především nastolil otázku toho, proč ženy nesmí něco jiného než muži a proč se tvrdí, že mnoho nedokáží. V postfeminismu už otázky smím? a dokáži? zůstávají v individuální a etické rovině, nezávisle na tom, zda je řeší žena nebo muž. Xena se ptá na to, co smí, pouze svého svědomí a vztahuje svou odpověď pouze k principu "konání dobra". Co dokáže, je jasné. Postaví-li se jí do cesty postava konající zlo (většinou to bývá muž), efektním kopem ho vyhodí do vzduchu, nebo mu zručným "akupresurním" chmatem uzavře přívod krve do mozku. Nedávno se mne kolegyně Pavlína Míčová při sledování Xeniných válečnických technik ptala, jestli takhle vypadá feministický kýč. Ne, tak nějak vypadá postfeministický camp.

O Xeně psala také Pavla Slabá Jonsson, LN 29.1.2000.