[ 14.4.2001, Mirek Vodrážka Rodičovství > Rodičovství ]

Věnováno všem ženám, které se rozhodnou vzdorovat moci na veřejných, soukromých, ale především na symbolických barikádách.

"Voldánová: Končím, chci vidět syna" (Lidové noviny 3. 1. 2001)
"Už deset dnů jsem nedala pusu svému synovi", redaktorka zpravodajství ČT Hanka Vítková (Právo 4.1. 2001)
Hlasy protestujících redaktorek ČT

Co to znamená, když žena uprostřed politického zápasu najednou prohlásí: "Končím, chci vidět své dítě."? Lze takový postoj potichu společensky obejít a automaticky mu rozumět tak, jakoby bylo ve hře jen osobní rozhodnutí, které nemá nic společného s "pohlavní" povahou politické angažovanosti, nebo je záhodno se u tohoto postoje pozastavit a prozkoumat jej v duchu feministické teze "osobní je politické"? Cožpak se takový postoj nedotýká celé řady tabuizovaných společenských problémů a otázek, z nichž jedna zní: jaké pohlaví má politická moc a její krize? Proč společnost různé ženské postoje považuje za samozřejmé a hlouběji je nereflektuje?

V souvislosti s politickou krizí se objevila celá řada nejrůznějších interpretací. Všechny z nich však měly jedno společné - reprezentovaly mediálně "pohlavně" nevážený, pouze "mužský" pohled. Proto je tato esej snahou narovnat tento deficit a pokusit se podívat na problém jinýma "pohlavníma" očima.

Na první dojem se obecná otázka jaké pohlaví má politická krize může jevit jako zcela absurdní, neboť běžná představa je, že moc je bezpohlavní neutrální povahy. Opak je však pravdou, a dokladem toho je nejen historie, ale i současné poznatky z nejrůznějších oblastí historického, psychologického nebo sociálního bádání.

Jeden aktuální poznatek, který nám může pomoci porozumět výše uvedené otázce, souvisí s objevením problému mužské identity, která není vůbec tak samozřejmá, jak se dlouho zdálo a hlavně, že není historicky kontinuální a stabilní - byť donedávna přetrvával předsudek, že mužskost je absolutně přirozený a téměř prvotní stav existence. Stále více začíná být totiž zjevnější, že tato modalita je především křehká sociální dovednost, která se velice těžce osvojuje - individuálně a společensky. Francouzská historička Elisabet Badinter ve svém díle "XY. Identita muže" říká, že dnes už málokdo zastává názor, že muž představuje silné pohlaví, naopak, že se definuje jako slabé pohlaví vyznačující se tělesnou a psychickou křehkostí. Dodejme i politickou.

Dávné kulturní příběhy se na rozdíl od současných netajily tím, že nejen ti, kdo uspořádávali mýtický svět, ale pozdější starověcí zakladatelé politického a filosofického myšlení svou koncepcí veškerenstva vždy otevřeně demonstrovali, jaké má mít svět "pohlaví". Pro Homéra měl svět (kosmos) povahu například krásně uspořádaného a vymezeného (perastického) zmužilého šiku vojska. Pro metafyziky jako byl Platón a Aristoteles byla pohlavní uspořádanost přirozeným stavem věcí, který "zakládá" sociální privilegia, podle nichž "mužské pohlaví vládne nad ženským" jako svobodný člověk nad otrokem, a to na základě mužných "ctností" - schopnosti rozhodovat, odvážnosti, výdělečnosti, vědychtivosti nebo spravedlnosti. Tytéž představy sdílelo i tehdejší dramatické umění. Například Aristofanova politická komedie Ženský sněm se vysmívala představě, že by moc mohla mít jiné pohlaví než mužské. Politické sněmování žen dodnes nebudí důvěru a je stále spíše zábavným námětem.

Pohlavní představy moci lze nalézt i u dalšího významného zdroje evropské kultury. Podle staré židovské literatury dříve než byla stvořena Eva, stvořil Bůh s Adamem první ženu jménem Lilith, a to ve stejný čas a ze stejného prachu, aby mezi nimi byla rovnost. Ale protože Lilith byla schopná, Adam omezený, hádali se o to, kdo bude "navrchu" v milování. Když se Lilith odmítla podřídit, roztáhla křídla a uletěla, daleko od falešného ráje, aby se do něj vrátila v podobě hada. Až poté byla stvořena poddajná Eva a od té doby člověk udělal vše pro to, aby na první ženu Adama zapomněl, dokonce ani nezanechal zmínku o jejím jménu. Lilith je ono zamlčené "jiné", co stojí na počátku politicko-pohlavního aktu Starého zákona v příběhu jeho "zmužilého" libida dominandi. "Dcery Eviny" dodnes většinou netuší, že před jejich hluboce zakořeněným vzorem poddajné pramáti existovala žena muži rovná.

Těmto androcentrickým příběhům světa lze však porozumět právě na pozadí předmýtické koncepce "kosmické dělohy", v níž se veškerenstvo rodilo z Chaosu. Tato představa, byť už dosti abstrahovaně, však ještě doznívala například v Anaximandrově filosofickém pojetí světa, rodícího se z toho, co nemá žádnou "mez" - apeiron.

Právě tato koncepce bezmezně otevřeného světa dává tušit, proč byla pro stále se upevňující patriarchální společnost jakýmsi intelektuálním hororem. "Řekové měli hrůzu z neomezena." Neomezeno stejně jako nekonečno, bylo pro ně odpuzující, protože neodpovídalo "pohlavně" přirozenému omezenému řádu věcí, do něhož byla zasazena pravost, lichost, dobro, světlo a klid jako aktivní mužský princip oproti ženskému principu, v němž byla spojována pasivnost s temnotou, levostí, sudostí a pohybem jako změnou přinášející nestabilitu. Toto paradigma počátků evropské civilizace převzala i feudální společnost, která svým pojetím řádu (ordo) neopustila "pohlavní" úctu k ohraničenému stabilně uzavřenému přirozenému pořádku světa a strachu z "neomezena".

Není náhodné, že konec středověku a počátek moderního světa je tradičně spojován s příchodem renesančně "femininním" chápáním nekonečného a neomezeného světa, který likviduje zmužilé řecko-feudální pojetí kosmu jako "uzavřeného" prostoru. Muži uvyklí tradičnímu "pohlavnímu" prostoru se najednou cítili znejistělí. Jakoby se ocitli tváří v tvář "kosmické děloze". V moci svého vědění prožívají nestabilitu v předtuše, že se ke slovu dostává ženský princip "pohlavní" otevřenosti. Nikdo nevystihl tuto atmosféru otřesenosti, bázně a nejistoty lépe než křesťan a vědec B. Pascal, který hledal zoufale "pevný bod" a kterého děsilo "věčné mlčení nekonečných prostorů." Renesanční svět se stává příznačně "labyrintem" a mužská elita hledá nový "pohlavní" koncept světa a vládnutí.

Jedním, kdo si z této mužské elity v renesační době nepřímo uvědomoval problém nové politické nestability a křehkosti související s "pohlavím", byl neúspěšný politik a teoretický zakladatel mocenské moderny Niccolo Machiavelli, který jako první přišel s evropskou neteocentrickou "politologickou" naukou společnosti, v níž už nemá místo stabilní uzavřený svět, v němž vládne boží přítomnost, ale ženský princip - nutná "Štěstěna". Ve své proslulé knize Vladař radí všem, kdo chtějí mít moc, že musí jednat moderně "zmužile", neboť mocenská Štěstěna je "žena" a tudíž, abychom měli nad ní navrch, je třeba "ji bít a zacházet s ní neurvale". I jeho poslední slova v tomto proslulém díle jsou výslovným apelem na oživení "zmužilosti" dávných reků. Moderní doba začíná přiznáním, že násilí na ženě, ať fyzické nebo psychické, ať veřejné, soukromé nebo symbolické, je politicky motivované. Vzniká z pohlavního strachu mužů.

Nový vladař už není dědičný despotický monarcha, ale MODERNÍ MUŽ, který se nespoléhá ani na boha, ani nebere ohled na sliby a lidskost, protože politika se má měřit především podle účelu a nikoliv podle spravedlnosti a mravnosti. Toto dílo se interpretovalo nejrůznějším způsobem, protože se vyzdvihovalo především jeho teoretické moderní politické myšlení, zdůvodňující pragmaticky flexibilní, často otevřeně prohnanou a lstivou politiku. Vždy se však jaksi "pozapomínalo", že vzniklo v krizi teokratického politického "mužství" a že bylo pokusem najít moderní pohlavně "zmužilejší" formu moci.

Tím, že politologická věda sama sdílela a rozšiřovala mýtus bezpohlavního machiavelismu, tím sama především ukázala jedno: muži nejsou schopni porozumět svým vlastním politickým krizím.

Při správě společnosti kladl Machiavelli velký důraz na pojem zvláštní ctnosti (virtú), která ve svém latinském kořenu vir (muž), poukazovala na vladařskou "zmužilost" a hrdinství jako heroický ideál. Virtú není středověká "ctnost" ani souhrn morálních vlastností, ale charakteristická modalita zmužilosti, prezentovaná jako "síla a schopnost k jednání, osvobozená od morálního i náboženského hodnocení, spojení aktivity, vůle, energie se snahou o úspěch, o dosažení stanoveného cíle".

Odpověď na otázku, jaké "pohlaví" má politická moc nebo krize by byla samozřejmě daleko více nesnadná, nebýt různých svědků: jedním z nich je jazyk a historie mýtických, filosofických a politických příběhů. Jak "neutrálně" jazykově definoval muž svou moc a svět můžeme podle L. Thomase rozpoznat už jen na základě etymologie: "Slovo viros bylo prvním kořenem pro člověka; díky naší ješitnosti vzalo na sebe podobu virilní, mužný, a virtue, v angličtině ctnost, ale změnilo se i na germánské slovo weraldh, znamenající lidský život, a odtud v angličtině slovo pro svět, world." Jazyk prozrazuje, že "mužnost", ale i "člověk", "ctnost", stejně jako "svět" nebo dnes stále více aktuální symbolické prostředí (virtualita), je dominantním způsobem mužského "pohlaví".

"Machiavelismus" založený na moderní "ctnosti" (virtú) proto nemůže být chápan pouze v onom ideologicky neutrálním, bezpohlavním smyslu jen jako výraz pro amorální politiku (tak jak ho prezentovali i odboráři v souvislosti s krizí kolem České televize na demonstraci na Václavském náměstí), ale především jako výraz "zmužilé" technologie moci a zároveň jako teoretické zdůvodnění "pohlavního" politického myšlení.

Tato technologie "moderního" politického myšlení se vyznačuje schopností myslet a jednat v mocenské erekci či ztopořelosti, která se vůči živé formě světa vyznačuje zvláštní nelidskou "natvrdlostí", neboť moc mužů je tváří v tvář Štěstěně neustále nestabilní. Machiavelli například radí, že žádný "vladař" si nesmí všímat řečí o své nelidskosti, chce-li si vynutit poslušnost, chce-li dobýt oblastí, které jsou "zženštilé" dlouhým mírem. Souhrnně řečeno, machiavelismus je vyjádřením politicky moderních "zmužilých" mocenských ctností, protože mírový stav je považován za projev společenské zženštilosti.

Machiavelli žil ještě v období renesančního racionalismu a optimismu, který však už mnozí jeho následovníci nesdíleli. Pro ně už příroda nebyla ani "paní a pořadatelka světa", ale ani "Štěstěna", ale nepřátelský objekt, který je nutno, jak radí F. Bacon, podrobit zmužilému "mučení", protože chceme-li poznat její tajemství, je třeba ji natahovat na mučícím skřipci, aby nám vydala všechny své pravdy o sobě. Rukopis zmužilého "experimentu" s přírodou na základě tortury nesl na sobě pečeť nejen své doby, v níž se rozbujely nejen čarodějnické procesy proti kacířským buřičům vyznávajícím nauku o nekonečnosti prostoru, ale i pečeť gynocidy proti ženám.

Ani osvícenecká doba zásadně nezpochybnila "pohlavní" vidění světa, pouze ho zahalila do závoje neutrality v němž se skrývá dodnes. Když si Marie Olympe Gouze dovolila v roce 1791 na slavnou Deklaraci lidských práv z r. 1789, které se důsledně a "přirozeně" rozumělo jako Deklarace mužů a občanů, zareagovat Prohlášením práv žen a občanek, nebyla ani upálena, ani natahována na mučícím skřipci, ale osvícensky guillotinována.

Přešlo pouze jedno století a na jeho konci F. Nietzsche vizionářsky prohlásil, že za dveřmi evropské kultury stojí nejhrozivější ze všech hostí - nihilismus. Nepřímo, ale přesto radikálním způsobem poukázal na krizi mužství. Toto tvrzení se může jevit jako neodůvodněné, navíc, když ve feministické literatuře je F. Nietzsche frekventovaně zmiňován především v souvislosti se svým misogynismem. Přesto se domnívám, že v některých jeho filosofických reflexích jsou obsaženy náznaky nové filosofie ženskosti, které převrací tradiční "pohlavní" koncepty a hodnoty.

Co se skrývá za jeho výzvou k "přehodnocení všech hodnot" v souvislosti s nihilismem, nám může napovědět jedna jeho často opomíjená reflexe: "Dejme tomu, že pravda je žena - jak? Není pak oprávněné podezření, že všichni filosofové, pokud byli dogmatici, špatně rozuměli ženám?" Byl to paradoxně ve vší rozporuplnosti misogynský Nietzsche, který nepřímo, ale hluboce otřásl zmužilým pojetím pravdy, která se může ukázat bez závoje ve své "nahotě". A byl to tentýž misogynský Nietzsche, který proto postuloval epistemologický stud: "Dnes už nevěříme, že pravda zůstane nadále pravdou, když odstraníme její závoj…dnes pokládáme za věc slušnosti, že člověk nechce vidět vše nahé…možná je pravda ženou, která má důvod neukazovat své důvody."

V jeho vizi nihilismu byla diagnostikována fingovaná kultura evropské zmužilosti, která za pomoci "neměnného světa věčných idejí" nebo falešnosti a prolhanosti celého křesťanského výkladu světa a dějin, propůjčila člověku - muži - absolutní hodnotu v podobě neměnných principů, a to navzdory k jeho "malosti" a nahodilosti v proudu vznikání a zanikání.

F. Nietzsche hovořil o nutnosti "propuknutí nihilismu", protože předvídal, že tento stav fingovaných hodnot vrůstá směrem k nutné sebe-záhubné katastrofě, vyúsťující jako trvalý "regres do slepé uličky". Nihilismus je domyšlená logika zmužilých "velkých hodnot a ideálů", postulující nepřirozená extrémní dogmata odtržená nejen od ženy jako pravdy, ale i od nahodilosti, ale i nesmyslnosti života.

V této nápovědě nám F. Nietzsche zanechal "pohlavní" klíč k evropskému politickému i duchovnímu nihilismu a k jeho dogmaticky skrytému ideologickému předpokladu, že pravda má jen zmužilou tvář a je viditelná jako vztyčený symbolický penis a že i dokonce v okamžiku svého mužného "selhání" se sama nemění. Tento metafyzický machiavelismus, jinými slovy "nihilismus", se stal převládajícím institucionalizovaným principem ve společnosti.

Moderní moc se stala synonymem politických "zmužilých" ctností, které permanentně demonstrují vůli ovládat, utiskovat, snahu po "tvrdosti a necitlivosti nejen k bolesti vlastní, ale především k bolesti druhých". Jak upozorňuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, do klece mužství nepatří pouze vladaři nejrůznějších diktatur, ale i noví vůdcové obdivovaní neoliberální hagiografií jako "tvrdí hoši", kteří svou moc prokazují například tím, že své přebytečné zaměstnance posílají rovnou na dlažbu.

Jenže vladaři, ať už renesanční, totalitární nebo neoliberální, by si asi sotva připustili, že je to právě neschopnost trvalé erekce moci, která je vlastním permanentním zdrojem politických konfliktů a krizí, protože libido moci, podobně jako identita muže, je neustále v ohrožení a permanentně nestabilní, latentně křehké a oslabené. Politická moc, stejně jako mužská erekce, není totiž nikdy jistá. Proto i dochází k nejrůznějším stranickým paktům stability a "opozičním smlouvám" ve snaze dosáhnout trvale "zmužilé" ztopořelosti moci.

Politici si jsou částečně vědomi své libidozní frustrující touhy po nekonečně trvalé mocenské erekci a proto používají nejrůznějších metod. Jednou z nejtradičnějších je "pohlavní" násilí, které je "politicky" motivované. Jak prohlásil odborník na slovo vzatý Niccolo Machiavelli, kdo chce mít moc, musí jednat "zmužile", neboť mocenská Štěstěna je nevyzpytatelná "žena", a tudíž abychom měli nad ní navrch, je třeba "ji bít a zacházet s ní neurvale."

Co spojuje minulé i současné politické, náboženské, kulturní nebo mediální "machiavelisty" je skutečnost, že si nechtějí přiznat, že důležitou příčinou mocenských krizí je "pohlavní", tedy "zmužilé" pojetí politiky, které se uzavírá do sebe ve své nihilistické neměnnosti. V důsledku toho svou vlastní zodpovědnost stejně jako příčiny nestability přesouvají globální i lokální vladaři mimo svou zodpovědnost do světa reprezentovaného věčně nejistou Štěstěnou jejímž domovským ženským místem není domácnost, ale nejistý otevřený veřejný prostor - ulice. V moderním pojetí politiky tuto vrtkavou bytost zosobňuje nedisciplinovaná, politicky živelná a nekontrolovatelně beztvará veřejnost, která je z hlediska mužské moci nevypočitatelně nemravná jako pouliční ženština.

Na českou společnost stále více doléhá komplexní krize mužské identity, ale reflexe a diskuse o povaze této krize probíhá stále na periferii společenského zájmu. Jistou poloreflexi přineslo v roce 2000 například monotematické číslo konzervativní společensko-kulturní revue Prostor 45/46 v němž se z různých stanovisek konstatuje, "že svět mužů je ohrožen a jejich psychická vyrovnanost založená na naučené identitě vůdce, je narušena." (Eva Rheinwaldová)

Krizi mužské identity prozrazuje v českých médiích jednoznačně právě jazyk. Když šéfredaktor týdeníku Respekt Petr Holub položil ve vysílání Svobodné Evropy sugestivní otázku feministkám, zdali se čeští muži nemusí bát toho, že "počínající ženské hnutí může nějak ohrozit jejich roli ve společnosti?", vyšel z privilegovaných předpokladů, že česká žena vychovaná v podřízenosti mužského světa si nedovolí otevřeně přitakat krizi mužské identity a neohrozí jeho "vedoucí sílu" ve společnosti. České feministky nejsou dosud příliš politicky odvážné, zralé a upřímné, aby řekly přímo veřejným politickým a mediálním vladařům nebo domácím vladaříkům, že soukromo-politický étos feminismu připravuje legitimní způsob, jak zbavit muže jejich nezasloužených "pohlavních" privilegiích.

Čeští muži jsou v otázce moci z velké většiny v podstatě zajedno s předlistopadovými komunisty. Rozdíl je pouze v tom, že oni svá privilegia a moc odvozují z nepsané ústavy a jejího přirozeného 4. článku, který říká, že vedoucí "roli" ve společnosti i ve státě reprezentuje předvoj "zmužilých" občanů, kteří vytváří jednopohlavní stranickou politiku, která se prezentuje jako dobrovolný bojovný svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů - tedy jen "zmužilých" občanek. Starý patriarchát je mrtev! Ať žije nový viriliát Národní jednopohlavní fronty, vyčnívající nad celou společnost jako pevný obranný val proti politicky chaotickému "pohlavnímu" pluralismu. Nepřichází však doba "zmužilý" 4. článek nahradit 3. článkem "Deklarace práv žen a občanek", kterou napsala Marie Olympe Gouze a který říká: "Ústava nemá žádný smysl a význam, když většina jednotlivců, tvořících národ, se nepodílí na jejím vzniku."?

Zásadněji formulované otázky v souvislosti s mužskou krizí lze spíše nalézt na umělecké, než politické nebo mediální scéně. V rozhovoru v časopise Ateliér 1/2000 říká výtvarnice Ivana Lomová kunsthistoričce Martině Pachmanové: "Role pohlaví se dnes znejišťují a problémy se svou identitou mají jak ženy, tak muži. Mnoho mužů si je dnes daleko méně jisto, zda se má i nadále zuby nehty držet své zaběhnuté patriarchální role, která je vlastně docela komická. Ale jaká by mohla být jejich nová role? Mohou nám být opravdovými partnery nejen doma, ale i ve věcech veřejných?" Není to nejpolitičtější otázka pro nadcházející 21. století?

Sledujme dál jak nám jazyk v současnosti obnažuje "pohlaví" moci. Tím, že politické "ctnosti" jsou neoddělitelné od mužnosti fyzické, která se projevuje sexuální potencí, je pochopitelné, že nejrůznější mocenské představy se vztahují k falu, tedy "k orgánu v metaforách neustále přítomnému, byť zřídkakdy jmenovanému a pojmenovatelnému". Politická moc stejně jako falus "vstává" nebo se "zvedá", ale i "klesá". A právě tato nestabilita je pro nejrůznější typy vladařů přímo politicky děsivou "pohlavní" noční můrou, protože jsou si vědomi, že dominantní schéma moci určuje hranice mezi těmi, kteří jsou "tvrdý", "nahoře" a "vpravo" a těmi, kteří jsou "měkký", "dole" a "vlevo". I letmý pohled na politická volební hesla českých stranických kampaní 90. let prozrazuje jaké "pohlaví" má politická moc: "Volte pravou rukou" (ODA), "Klidná síla" (KDU-ČSL) nebo "Mobilizace" (ODS). Vždy se jedná o erekci moci a zároveň nepochopený předpoklad, že tato zmužilé pojetí vlastně předpokládá i radikálně "pohlavně" jiný koncept světa.

"Pohlavní" moc však nereprezentují pouze jednotlivé subjekty, kteří ji "získávají, dobývají nebo sdílí", ale jak analyzoval M. Foucault, tato moc je nesubjektivní, protože vychází ze zdola a slouží jako podpora těch nejnepatrnějších částeček společenského těla. "Pohlaví" není něco, co má člověk ve své moci jako nějaký výkonný orgán moci, ale je velice jemnou, téměř neviditelnou síťí silových uzlů a nejrůznějších vztahů, která lidskou bytost "pohlavně" obléká, zahaluje, ale i spoutává. Člověk nemá "pohlaví", ale "pohlaví" má člověka - jako bios a logos. Jestliže jsme v jistém smyslu "vězni svého pohlaví", pak feminismus by mohl být disciplínou, která nejen mapuje architekturu uzavřené instituce jako společenského "pohlavního" těla, ale zároveň by mohl být novým tělesným myšlením, píšícím vlastní propustku z institucionálního pohlaví.

Jestliže se česká společnost v průběhu polistopadové dekády postupně prokapávala po příslovečných politických kapkách ke své celospolečenské krizi, která dostala signaturu televizních Událostí, stalo se tak na základě krize režimu, založeného na polistopadových "machiavelských", tedy zmužilých politických, ekonomických a kulturních "ctnostech" - virtú. A byl to opětovně jazyk "zmužilé" politické kultury, který prozradil v této krizi ony vladaře, když začali označovat veřejnost za "ulicí" a za "zmanipulovaný dav", vyvolávající anarchii a chaos. Političtí nebo mediální vladaři se stále bojí Štěstěny, protože si žije vlastním životem mimo kontrolu jejich definované a disciplinované "zmužilé" ctnosti. Pro jejich fingované libido moci je nepředvídatelná a příliš spontánní! Má nekonečně mnoho tváří - jednou na sebe bere tvář "lidu", někdy "disentu", a jindy "hybridu veřejnoprávní televize", kterou je třeba v zájmu politické stability ekonomicky podvázat privatizací.

Televizní Události odhalily celou řadu konkrétních problémů, zároveň však a to zcela zásadním způsobem, demaskovaly mrzoutský režim předstírané ztopořelé moci politických a mediálních vladařů. Neboť navzdory tomu, že se jejich libido dominandi stalo zjevně "pokleslé" (především na základě jejich vlastní neschopnosti), začali sami maskovat svou sílu a zásadovost svých principů "zmužilým" voláním po dodržování zákona, po tvrdých policejních zásazích, nesmlouvavých postojích a prohlášeních, majících charakter ztopořelých verdiktů. Mocenská zmužilost je "virové" onemocnění, vzniklé v důsledku sociální a kulturní závislosti na politické "ctnosti" - virtú.

Co tato krize zároveň ukázala byla skutečnost, že zdrojem společenské nestability není veřejnost v ulicích, ale permanentní krize politického "mužství", respektive "zmužilého" libida moci, která nutí veřejnost nastavovat politikům zrcadlo Štěstěny a oni s ní chtějí jen machiavelisticky zatočit jako s pochybnou ženštinou. Tato krize se proto vždy musí prohloubit, když politici se začnou řídit nihilistickou radou, že Vladař ani nemusí "mít" žádné mužné ctnosti, protože užitečnější je, když se "předstírají".

Pierre Bourdie toto sociální chování analyzuje jako "otcovské" bezpodmínečné přitakávání řádu věcí, na rozdíl od "ženského" shovívavého chápání, zpochybňujícího přímočarou nutnost a obhajujího náhodu. Nihilismus této zmužilosti příznačně odhaluje báseň romantického básníka A. L. Tennysona na obraze válečného dobrodružství, prohrané bitvy a velitelově hrdinství: "Ale nezhyne vleže; najde si nějaký skalní útes a tam, upřeně zahleděn do bouře,…zemře vstoje."

Veřejní vladaři a domácí vladaříci v okamžiku svého konce sní svůj sen o věčné ztopořelosti svého libida moci. Král je mrtev… ale jeho institucionální falus "stojí" pateticky dál. Na místo krále dosaďme zákon, instituci, princip, teorii nebo ideu a můžeme poznat, jak i na prahu třetího tisíciletí fungují zmužilé "pohlavní" instituce v erekci moci. Už podle Platóna byl ideální stát takový, jehož pevný vzor je položený nahoře na nebesích a vůbec nevadí, že je neuskutečnitelný a reality pokleslá. Teze vladařů, že za všech okolností je zákon zákonem, instituce institucí, princip principem, idea ideou, otec otcem a chlap chlapem se opírá o utajovaný strach z "pohlavní" politické nestability. Krize politického libida moci je sice přirozeně permanentní, ale je-li posílena o tento machiavelský princip, dostává tato krize mužství nejen metafyzicky heroický, ale především nihilistický ráz.

Proces sebe-záhubné, zato však machiavelisticky "ctnostné" ztopořelosti moci a to přesně v duchu básně Tennysona, výstižně předjímala právě žena, prozatímní tisková mluvčí ČT Jaroslava Sedláčková, když čerstvě zvoleného generálního ředitele charakterizovala jako "muže, který si nalinkoval svou cestu a neuhne z ní, i kdyby ho tam čekala smrt". Skutečně jeho pozdější zdravotní zhroucení, upadnutí do bezvědomí (ať už skutečné nebo údajné) a následné odstoupení ze zdravotních důvodů se stalo celospolečenským metaforickým obrazem sebedestruktivnosti politických zmužilých sociálně autistických "ctností" - virtú.

Skutečnost vladařského "bezvědomí" signalizuje, kam až je schopno jít "libido dominandi" ve své "ctnostné" erekci. Mediální král sice upadne do bezvědomí, ale jeho institucionální falus musí pateticky "stát" dál. I poradce generálního ředitele Pavel Bobošík po výzvě parlamentu a Senátu o odstoupení o svém nadřízeném hrdě prohlásil: "On je typ člověka, který věci nevzdává. Vzal na sebe úkol a snaží se odvést svoji úlohu. Zjistil sice, že okolnosti a realita jsou jiné, než se domníval, ale rozhodně nehodlá nic vzdávat." Puritánští fanatici "zmužilého" svědomí raději zemřou mimo realitu za jisté "nic" než nejisté "něco". To je gesto nihilismu a varující odkaz Friedricha Nietzscheho.

Politická "pohlavní" krize nám také napomohla ukázat, že političtí a mediální "vladaři" jsou nebezpeční nejen společnosti, ale i sami sobě právě svou mocenskou erekcí, která jim nedovolí, ocitnou-li se ve sporu "změknout". Tato neschopnost, kterou oni považují naopak za důkaz "zmužilosti", je však jen důsledkem jejich "ztopořelelého" mimoběžného vnímání reality, v jejímž důsledku se mohl takřka přes noc proměnit bezejmenný zaměstnanec BBC v machiavelistického elektronického vladaře, jenž nejen nepokrytě odhalil své úzké vazby na stranickou politiku ODS, ale především obnažil své "ztopořele" dlouhé politické vedení.

Muži, politici a podobně i mnohé instituce (rodina, církev nebo stát) jsou společenskými subjekty, jejichž organismus je strukturálně zasažen sebedestruktivním "virem" zmužilého libida moci, takže svůj duchovně "natvrdlý" boj vedou často většinou "mimo" realitu. Tuto sociální nemoc způsobuje virus zmužilé ctnosti jménem "virtú", který vytváří magnetická pouta moci mezi zdánlivě nesmiřitelnými protivníky. T. G. Masaryk poukázal na tuto machiavelskou logiku, když napsal: "Císařové se podporují, i když proti sobě bojují" - rozumějme - "muži" se podporují, i když proti sobě stojí či ba právě proto, že jim to v hlavě "pohlavně" stojí, i když jim to vůbec "nestojí". Pro muže je takřka nemožné uprostřed "erektivních" pravidel politického zápasu najednou vystoupit ven jak z rozjetého vlaku a prohlásit: "Končím, chci vidět své dítě." Protože nikoliv mezi nohami, ale mezi dvěma ušima jim stále něco natvrdle a nihilisticky symbolicky "stojí".

Politické události v roce 1918, 1939, 1948, 1968, 1989, podobně jako televizní Události jsou svědectvím o "pohlavní" formě politické krize. I největší masová demonstrace od listopadu 1989, která proběhla 3.1. 2001 na podporu zaměstnanců ČT, postavila polistopadové "machiavelisty" před zásadní politickou "pohlavní" otázku: Přitvrdit nebo změknout? O tři dny později poslanci projednávající v parlamentu tuto celospolečenskou krizi vydali svým usnesením o odchodu generálního ředitele ze své funkce "pohlavně" jasný politický signál veřejnosti: Kamenný parlament "změknul". Respektive ČSSD a čtyřkoalice "změkla", zatímco ODS a KSČM, tyto dvě nejvíce machiavelisticky "natvrdlé" strany, zůstaly v zajetí "zmužilého" libida moci. "Změkl" ale i politický kartel opoziční smlouvy, který, byť byl z počátku veden deklarovanou snahou po stabilitě, ve skutečnosti svou ztopořelostí politické moci přivedl společnost na samý pokraj vířivého středu politické nestability.

Daniel Korte vystižně napsal, že "smlouva o vytvoření stabilního prostředí vede k nestabilitě mnohem horší, než kdyby se v této zemi střídaly vlády častěji než blahé paměti v Itálii." Natvrdlí vladaři mají strach, že by pravda mohla být žena a jímá je úzkost z představy, že řád se rodí z chaosu.

Z ekonomického a politického hlediska je veřejnoprávní televize se svými informačními toky institucí, produkující jakousi elektronickou audiovizuální ropu. Proto myšlenka privatizovat služby určené menšinám a veřejnosti, včetně archivních fondů, které jsou součástí národního kulturního bohatství, byla v situaci nijak úspěšné polistopadové privatizace spíše agonickým gestem "zmužilého" politického dotunelování země v cynické snaze otestovat, co si všechno na svém společenském těle si nechá nejistá Štěstěna ještě líbit.

I z těchto příčin propukla cynická politicko-obchodní válka a jednou ze strategií manažerského týmu českého elektronického vladaře byla snaha vést ji jako válku o Groznyj s cílem mediální, politické a ekonomické destrukce. Bylo třeba narychlo učinit takové nevratné manažerské "legální" kroky, které by mohly dříve nebo později veřejnoprávní instituci nezvratně "předprivatizovat".

Ačkoliv se na smutně proslulou knihu Niccola Machiavelliho nahlíželo například v reformační Evropa jako na dílo, které "psala ruka satana", přesto i on ve své knize radil, že "zmužilá" politika má mít své meze a proto varoval vladaře, pakliže se chtějí vyhnout nenávisti lidu, aby se vzdali všech snah brát "občanům majetek". Polistopadová bída českých politických a mediálních vladařů spočívá v tom, že jejich nihilistická "zmužilost" překročila i pragmatický machivelismus Vladaře.

Ve sporu kolem České televize se však i ty nejprotichůdnější tábory shodly v hodnocení, že konflikt poukázal na hlubší celospolečenskou krizi. Dokladem tohoto tvrzení mohou být i kunsthistorické reflexe, které definovaly budoucí krizi, navzdory tomu, že byly vedeny v jiném diskursu, s jiným záběrem a dokonce i s časovým předstihem: "V poslední době se hodně psalo o úspěchu neokonservativismu. Proti intervencím do otevřeného prostoru se v něm prosazuje privatizace života, oslabuje se smysl pro širší kontext a sílí nedůvěra v možnost něco změnit (natož uměním). Zdroje konservatismu jsou zřejmé - lpění na vlastní odlišnosti a absolutizaci identit, nadčasovost, pěstování pouhé uzavřené vnitřní politiky a v estetice obnova tradičních technologických systémů." (Jana Ševčíková, Jiří Ševčík) Krize polistopadové české společnosti ukazuje rukopis "realistického měšťáctví", který si žádá jakousi iluzi pravé reality, respektive "zmužilé" politiky.

Co dále spojilo nejrůznější politické tábory, bylo společné hodnocení příčin nestability. Pro všechny české politiky, ale i kritickou veřejnost zůstala "pohlavní" příčina této krize absolutně neviditelná. Mnohým nestranným pozorovatelům ze zahraničí byla vnitřní nestabilita systému zcela evidentní, ale všichni dohromady "jako jeden muž" nepovažují "pohlavní" machiavelismus za problém. A tak mohl například v souvislostí s neschopnosti reformy veřejnoprávní televize prohlásit generální tajemník mezinárodní federace novinářů Aidan White: "Vznikl zde totiž velmi nestabilní systém fungování televize, kvůli němuž se stal spor nevyhnutelným. To že k němu došlo právě teď, je víceméně náhoda. Dojít k němu ale jednoduše muselo."

Erekce politické a mediální moci, kterou po léta demonstrují někteří přední politici (Václav Klaus, Miloš Zeman) a mediální ředitelé (Vladimír Železný, krátce, zato exemplárně Jiří Hodač) totiž ze své podstaty nemůže nikdy vést ke "stabilitě", ale pouze ke "ztopořelosti" společenského, občanského a lidského ducha.

Aby tato kritika byla "vyvážená", je třeba konstatovat, že politickému vladařství se občas propůjčí i Václav Havel a to nejen "machiavelskou" tezí "mírového bombardování", ale i tím, že, když se mu to hodí, bude vyzývat k občanské neposlušnosti, a když se mu to nebude hodit, stejný princip odmítne se slovy, že "sám o sobě je formou obrany určité skupiny občanů v podmínkách diktatury, v podmínkách apartheidu nebo podobně. V demokracii, kde vláda vzešla skutečně z lidu, ze svobodných voleb, takový princip neposlušnosti podle mého mínění nemá své místo, nemá svůj důvod, nemá logiku."

Václav Havel s vladařských důvodů v této souvislosti "zmužile" zamlčel, že princip občanské neposlušnosti nebyl vynalezen v totalitární společnosti, ale právě v demokratické americké společnosti! V roce 1849 napsal tvůrce principu občanské neposlušnosti H. D. Thoreau: "Jestliže nespravedlnost svou povahou nutí nás všechny, abychom byli jejími nástroji proti jiným lidem, pak říkám: porušte zákon." Logika vladařů je nejen nadstranická, transhistorická a oportunistická, ale především misogynsky pokrytecká, neboť se tváří, jakoby s logikou Štěstěny neměla vůbec nic společného.

Politici, myslíce jen na svůj vlastní "pohlavní" zájem a prospěch záměrně klamou veřejnost když tvrdí, jako například předseda Senátu Petr Pithart, že "občanská neposlušnost je paradox sám, protože se zakládá na hlubokém respektu k zákonu jako takovému", neboť nejenže neexistuje žádná metafyzická "věc o sobě" nebo "zákon jako takový", ale jak výslovně zdůrazňuje Thoreau: "Nejprve musíme být lidmi, až potom občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě." A dodejme: k pravdě, která je žena.

Je-li však pravda žena, je možno očekávat, že pro společnost, která je založena a řízena zmužilými ctnostmi, bude žádoucí rozvíjet k ní úctu? A nemá před každou občanskou neposlušností předcházet neposlušnost "pohlavní" vůči "zmužilé" společnosti, protože její "nespravedlnost nutí nás všechny, abychom byli jejími nástroji proti jiným lidem"? Ale kdo najde odvahu veřejně i soukromně vystoupit právě v zájmu nové lidské spravedlnosti a k úctě k pravdě s výzvou: "Porušte pohlavní zákon!"? Vždyť do jaké míry může mít "zmužilá" společnost (včetně žen samotných) zájem na tom, co profesorka politických věd S. M. Okinová nazývá "osvobození se od politické a ekonomické misogynie"?

Podle Jane Flaxové feministické teorie, v jejichž centru je "pohlavní" problematika "postavení žen" a "analýza mužské dominance", prohlubují nejistotu intelektuálů. Mnozí muži se skutečně snaží ve své směšné intelektuální zbabělosti sami sobě namluvit, že ženské hnutí již "ztratilo smysl své další existence dosažením svých legitimních požadavků" (Ota Ulč) nebo povýšenecky veřejně proklamují, že je úplně zbytečné se feminismem zabývat, protože "předem" ví, že je to "nesmysl" a tvrdí, že "není sebemenší důvod, aby se ženy příliš draly do politiky" (Martin Komárek). K těmto intelektuálním vladaříkům se přidávají některé ultrakonzervativní hlasy žen, které ve své "pohlavní" zbabělosti jdou ještě dál, když zpochybňují zákon proti sexuálnímu násilí jako například katolická aktivistka Kamila Bendová, která na své přednášce "Úcta k Panně Marii a feminismus" prezentovala názor, že ženy jsou samy vinny za to, jsou-li například sexuálně zneužity, protože každá žena si připustí muže jen tak blízko, jak jen ona chce. Legitimizace "zmužilého" násilí a viktimizace žen samotnými ženami je středoevropskou obdobou intelektuální a sociální obřízky, kterou v islámských zemích provozují fyzicky starší ženy na mladších. Solidarita žen je v české společnosti stále nemožná, protože ženy, které vykonávají na svých dcerách každodenní společenskou obřízku, ji nemohou nevykonávat, neboť by ztratily sociální a existenciální jistoty svého "druhého pohlaví" a ocitly by se před nejistou existencí "autonomní ženskosti". Není však alarmující, že sociálním a existenciálním tmelem, který stále drží pohromadě křehkou stavbu moderního patriarchátu, je strach ze změny a úzkost z nejisté budoucnosti obou pohlaví?

V české společnosti je feminismus již po dlouhá desetiletí záměrně znevažován, a to nejen z ideologických důvodů, z neznalosti, z předpojatosti nebo mediální bulvárnosti, ale především z instinktivního mocenského a existenciálního strachu, že by pravda mohla být žena, protože veškerý lidský pořádek světa (world), jeho ctnosti (virtú), jeho symbolické prostředí (virtualita), ale i lidský život (vir, weraldh) je zakotven do adrocentrického způsobu bytí. Tak se i demokracie stává vnitřně nestabilním "pohlavním" systémem, neboť navzdory tomu, že se opírá o tři základní na sobě nezávislé instituce moci zákonodárné, soudní a exekutivní, v posledku všechny stojí jen na vratké "jednopohlavní" noze mužské nadvlády, která je hlučnou, agresivní, bílou "zmužilou" menšinou. Tato moc je totalitarizující jednotou, v níž jsou sociální těla jakoby zaměnitelná, nikoliv však reciproční. Demokratický systém není dosud schopen se postavit do pozice, v které se nikdy nemůže ocitnout - například v "ženském" společenském bytí. Demokratická představa mužů je vlastně politicky archaicky eleatská - veškerá pluralita a jinakost je "pohlavně" podřízena "Jednomu".

Ačkoliv je evidentní, že "ženy jsou obecně vzato v rozdělování většiny sociálních dober obdařeny méně výhodami a více zátěžemi", neboť politická moc a úřad, tvrdá práce, peníze a zboží a zabezpečení nejsou rozdělovány rovně mezi obě pohlaví, tato nikdy nepřiznaná, ale zato alarmující institucionální nespravedlnost je politické tabu.

Feminismus znejisťuje politický systém, protože přichází s koncepcí asymetrické demokracie - "ženství" není v politickém smyslu pouhé sociální alter ego, ale je tím, co je radikálně jiné. Je tím, čím demokracie po dobu celé své existence prostě "není" - totiž hlubokým "polem intimity". (Emmanuel Levinas) Feminismus nutí redefinovat dosavadní politickou filosofii, protože odmítá bezpohlavní demokratický základ kolektivní reprezentace nějakého "my" jako společenského ideálu. Zpochybňuje demokratický trik, kde žena a muž kráčí v tomto "my" vedle sebe či "bok po boku", jakoby za nějakým bezpohlavním cílem a hledá politickou "pohlavní" formu, kdy se cíle dosahují v sociální intimitě "tváří v tvář". Ženství není opačným, komplementárním pólem mužskosti, ale je pravdou, která má "důvod neukazovat své důvody". Friedrich Nietzsche říká, že k životu nestačí veškeré vědění a veškerá dobrá vůle (tedy i politická!), ale je zapotřebí nanejvýš vzácných šťastných náhod a obyčejných krásných okamžiků, protože "život je žena" - vita femina. Demokracie s tímto životem nepočítá a i proto je v permanentní "pohlavní" krizi sama se sebou.

Na počátku 90. let se většina ženských aktivistek k feminismu raději ani nehlásila, tak silný byl tlak "pohlavního" establishmentu a intelektuální sebecenzura samotných žen. Jak postupně však tyto ženy nacházely samy v sobě odvahu prolomit bariéru internalizovaného ženského misogynismu a prohlubovaly své poznání o "ženské agendě" navzdory primitivnímu antifeminismu, ocitaly se před zásadní otázkou: jak při neexistenci skutečně feministických médií nebo politických a kulturních programů tato témata "propašovávat" do společnosti? Mnohé aktivistky začaly působit v některých vlivných ženských časopisech, kde sice se dodnes snaží otvírat "ženskou" otázku, na druhé straně je jejich aktivismus v kontextu společnosti, kterou definují a ovládají muži stále málo viditelný, navíc problematický a mnohdy dokonce až rozporuplný. Neboť i když se jim podaří prosadit například jeden kritický pohled na mediální kariéru "štíhlých žen pod třicet", ve stejném časopise zbude tisíce normativních vzorců chování posilujících tradiční názor, že skutečná žena je virtuální manipulativní otrokyně, které je pod třicet, a sociálním vzorem (jak nám to napovídá například obálka ženského časopisu Cosmopolitan) bude i nadále polosvlečená světová modelka Cindy Crawfordová, jejíž nohy počítačoví grafici na základě virtuální obřízky zbavili přebytečné tloušťky, aby odpovídala virilnímu "mýtu krásy".

Ve společnosti, kterou definují a ovládají muži, je nezbytné uplatňovat kromě těchto integralistických strategií i jasně definovaný ženský diferencialismus a feministický pluralismus, jehož podmínkou je skutečná feministická mediální politika a kritika, která by se měla zaměřit kromě tradičních nespravedlností (domácí násilí) i na nové jevy jako virtuální násilí (digitální ženská obřízka). Nenastal již čas zbavit iluzí feministického svazáctví, že je možno změnit pohlavní establishment zevnitř, bez otevřené kritiky jeho mocenských principů, bez respektu k pravdě a absenci "pohlavní" etiky?

Součástí výbavy ztracených iluzí feministického svazáctví by se měly stát i některé veřejně prezentované populární názory socioložky Jiřiny Šiklové. Například v dramaturgicky zmateném pořadu ČT na téma Žena dnes a zítra nejdříve předeslala, že se vrátila ze světové konference ve Španělsku o násilí proti ženám a poté jako kvalifikovaná odbornice emotivně vyjádřila názor, že česká žena si "žije skvěle", její problémy jsou ve srovnání s třetím světem "pseudoproblémy", a vůbec ve srovnání se světem je na tom "tak dobře, že její problémy úplně zapadnou". Představa, že by například přední český ekonom utěšoval občany v souvislosti se značně vytunelovanou českou ekonomikou argumentem, že se právě vrátil z konference světového ekonomického fóra a že ve srovnání se třetím světem jsou naše ekonomické problémy "pseudoproblémy", by jej zcela určitě diskvalifikovala a učinila nekompetentním. Naopak v "pohlavním" režimu nadvlády mužů se takové postoje předních ženských aktivistek nejen akceptují, ale přímo očekávají, neboť establishment se nijak netají tím, že právě jen na základě takovýchto postojů a názorů může žena získat sociální "kompetence".

Jestliže se mnozí muži nervózně ptají, co vlastně dnes ženy ještě vůbec chtějí, vždyť už dosáhly všech práv a feminismus je proto už jen "prostě taková legrace" (M. Komárek) a jestliže se k těmto názorům přidávají hlasy "odbornic", srovnávající českou ženu s "třetím světem", pak tyto postoje prozrazují nikoliv společenskou schizofrenii, ale potvrzují jenom vládnoucí "pohlavní" ideologii. Neboť pokud půjde o "společnost", v níž půjde o posty mužů, pak bude poměřována ve vztahu k budoucnosti, pokud však půjde o ženy, pak ty budou posuzovány nejen ve vztahu k minulosti, ale dokonce v civilizačním okruhu "třetího světa".

V bouřlivém sporu o veřejnoprávní televizi zazněl při veřejném slyšení před Senátem zcela ojedinělý hlas, který snad jako jeden z mála poukázal na skutečnost jednopohlavní polistopadové politiky a to prostřednictvím předsedkyně Českého helsinského výboru Hany Havelkové, která vyjádřila nepřímo i požadavek desítek ženských organizací, uplatňující princip rovného zastoupení mužů a žen v Radě ČT: "Princip rovného zastoupení mužů a žen je významným principem moderní společnosti, který by měl být uplatňován jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Právě veřejná sféra je tou oblastí, která by měla tento princip důsledně prosazovat, aby došlo k odpovídajícímu zastoupení žen ve veřejném životě. Pokládáme za vhodné, aby prvním případem, kdy bude tento princip skutečně zákonem hlásán a v praxi uplatňován (zde ve stadiu předkládání návrhů kandidátů na členy Rady ČT), byl právě koncepční řídící orgán veřejnoprávního média."

Právě ve světle osamoceného hlasu ženských organizací daleko více vyčnívají nejrůznější "zmužilá" gesta generálního ředitele ČT, který od chvíle svého jmenování zcela nekompromisně ukázal jaké "pohlaví" má mít moc, když se například obehnal hradbou tělesných strážců, tentokrát přesně v duchu renesanční rádcovské příručky jak pěstovat zmužilé politické ctnosti: "Přeje-li si následovati příkladu vynikajících mužů, kteří osvobodili svou zem, musí si přede vším ostatním opatřit, jakožto skutečný základ všeho podnikání, vlastní armádu, protože není věrnějších, udatnějších a lepších vojáků." A doplňme…, kteří by například odbojným redaktorkám a redaktorům hrdinně zabránili v tom, aby pod tlakem svých nejfyziologičtějších potřeb mohli vzít ztečí nikoliv mediálního vladaře, ale aby nemohli na svém pracovišti použít základní hygienická zařízení.

Po všem výše řečeném by se mohlo zdát, že závěr vyplývající z této celospolečenské krize je vlastně zcela jednoduchý a v jistém smyslu politicky morálně klasický, neboť podobně jako už za dob Machiavelliho bylo kontroverzní omlouvat politický úspěch za cenu nemorálního chování, platí to pro českou politickou scénu i na počátku nového tisíciletí. A přesto je třeba takovýto přímočarý závěr odmítnout.

Elektroničtí stejně jako političtí vladaři si totiž stále neuvědomují originální povahu televize jako nového média, které jejich "zmužilé" snahy jej ovládnout odsuzuje předem k nezdaru, protože se k televizi chovají tradičním způsobem, jako by šlo o "mocenskou Štěstěnu" - tedy ženu - kterou si mohou ochočit tím, že s ní budou zacházet přinejmenším "neurvale." Jenže televize nemá takovou "ženskou" povahu, protože její "pohlaví" a moc je "androgynní".

Televize nás svými obrazy dvojznačné ontologické reality, tedy jak svou současnou přítomností a nepřítomností, tak i současnou skutečností a zdánlivostí v jednom okamžiku svou ikonografickou propagandou "žensky" svádí, ale v témž okamžiku "mužsky" do očí "bije". Tuto androgynní dvojznačnost nejviditelněji ztělesňuje například internetové striptýzové zpravodajství Naked News (Nahé zprávy) z Toronta, které nabízí svůdnou iluzi, že svět je zahalen globálními informacemi, které je možné před divákem obnažit jako tělo moderátorky.

Androgynnost chladného televizního "svádění" spočívá v tom, že ve veřejném striptýzu dokáže svést a svléct politickou realitu donaha, takže se v ní vyjeví například každý vladař jako nahý, na druhé straně je svou povahou poněkud násilou svlékárnou ontologické reality, protože prezentuje za skutečné jen to, co se dá sugestivně "obnažit" či "uvidět". Moc televize je androgynní, nepředpokládá, že by pravda mohla být "ženou" a že je věcí například ontologického studu nepožadovat vidět vše jsoucí "nahé", že není třeba globálně "při všem být", že není třeba mediálně "všemu rozumět a vše vědět".

Mcluhanovsky řečeno, simultaneitou obrazu televizních Událostí jsme byli hloubkově vtaženi do androgynního kmenového světa nových jazyků, v němž se na jedné straně dostává ke slovu znovu akustická tančírna se svou orální kulturou a mnohonásobnou "ženskou" smyslovostí viděného a slyšeného, na druhé straně je každý televizní divák "bombardován" informacemi, které porušily zákonitosti vnějšku a vnitřku, protože jsou "nekonečným proudem zážitků, rozmazaných obrazů a záhadných kontur". Virginia Woolfová napsala, že androgynní duch je resonantní a porézní, přenáší emoce bez zábran, je přirozeně tvůrčí, bez příměsí a je nerozdělen. Konflikt "televizních událostí" byl nejen "jednopohlavním" konfliktem mezi politickou estetikou "tvrdohlavých" a "naměklých", ale konfliktem mezi dvěma různými mocenskými "pohlavími".

Samozřejmě, že každá politická moc má i svou "ženskou" stránkou, s ní však prezentuje jen ojediněle ve vzácných okamžicích pro její svůdnou a neuchopitelnou atraktivnost, když ji oblíkne například do průsvitného negližé "svobody" k účelové erekci moci. Ne náhodou se metaforickým výrazem ženské moci stává mýtická vlastenka s polorozhalenou hrudí, stojící na barikádě a v ruce bojovně třímající rozevlátý národní prapor revoluce. V politice je "ženskost" povýtce mocí ve službách "zmužilosti".

Právě v tomto kontextu "pohlavní" politické moci lze v souvislosti s televizní krizí porozumět politickým mužatkám, a tedy "zmužilému" jednání některých žen jako například bývalé aktivní svazačce Janě Bobošíkové, která si vysloužila mediální přezdívku "železná Jana" nebo oblastní stranické komisařce Janě Dědečkové, kteří jednali obdobně natvrdlým "machiavelistickým" způsobem. Feministická literatura už dlouho zkoumá problém tzv. "falických žen", které se tak hluboce identifikují s virilními mocenskými vzorci chování a postoji vladařského "Otce", že se stanou "železnými" dámami nebo "ocelovými" vladařkami, ovšem za příliš velkou lidskou cenu - za cenu abdikace na jinakost ženského bytí. Právě v současné době je jedna "ocelová žena" souzena Mezinárodním trestním tribunálem a obžalována z válečných zločinů z dob bosenské války. Věštec evropského příchodu nihilismu by k tomu mohl dodat: bez ohledu na vinu a nevinu, je třeba lépe vychovávat nikoliv ženy, ale především muže!

McLuhan, říká, že pro televizi se nehodí lidé, jejichž zjev výrazně ukazuje jejich roli a společenské postavení. Dodejme, protože vyčnívají z tohoto androgynního média příliš erektivně zmužile jako například Nixon při prezidentských volbách, jehož "ostrý intenzivní obraz" znamenal oproti rozevláté a rozostřené Kennedyho textuře politickou katastrofu. Možná, že se jednou příběh o celospolečenské krizi dostane do elementárních učebnic o historii mediální politiky, v níž se televizní Klausovo třískání pěstí do poslanecké lavice, Zemanovo chvástavé vyhlašování boje všem a Železného kázání novákovských mouder bude porovnávat se známými macluhanovskými postavičkami advokátů pochybné železniční společnosti, obhajující nájemní smlouvy, které nejsou evidentně v zájmu obyvatel městečka.

Když jsem chodil večer k budově veřejnoprávní televize na Kavčích horách a posléze na Václavské náměstí, kde se televizní Události promítaly živě na projekční plátno, které zakrývalo i sochu sv. Václava, vybavovala se mi na mysli téměř hádankovitá otázka McLuhana: proč se o sochách mluví jako o "hlasech ticha" a proč tento teoretik zkoumal "sošné objekty" na hranici zraku a sluchu. Politické Události totiž prakticky ukázaly, jak televize jako nové elektronické médium vytlačuje ztopořelost politických Vladařů jako institucionálních Soch a nahrazuje ji mozaikou androgynních vizuálních a akustických dynamických elektronických siluet.

Mediální a političtí "machiavelisté" svůj politický spor prohráli proto, že se tváří v tvář novým elektronickým komunikačním prostředkům ukázali být zjevně mediálně pologramotnými. Nepochopili řeč nových médií a zůstali za gutenbergovskými hradbami jako knižně orientovaní vladaři, a proto byli a jsou schopni vysílat do veřejného prostoru příznačně politicky černobílé vidění reality a černobílé textové tabulky. Politicko-mediální bitva na Kavčích horách byla v jistém smyslu předem prohraná, a to dokonce bez ohledu na výsledek, protože proti sobě stáli dva naprosto nerovní protivníci - garnitura starých vladařů gutenbergovské moci a zástupci nové elektronické androgynní moci.

Velká část české politické komunity se zachovala k elektronickému médiu podobně muzeálně zapškle jako filmová loutka Marilyn Monroeová, která jej kritizovala proto, že se k ní nechová patřičně jako ke "hvězdě". Některé filmové a politické hvězdy prostě nemohou unést skutečnost, že televizní médium jejich hvězdnost nejen odráží, ale především pohlcuje jak černá elektronická díra, na jejímž diváckém konci je viditelná často jen karikatura jejich nadlidské povýšenosti. Čeští politici, stejně jako mediální vladař televizního kmene Nováků, si neuvědomují, že v okamžiku, kdy vstoupí do androgynního elektronického média "zmužile", aby zatočili s veřejností a se svými protivníky jako s lehkomyslnou Štěstěnou, kterou je třeba jenom "bít", stávající se směšnými fotrovskými kreaturami moci.

"Mediální protest", který zjevně oslovil mnohé profesionální pracovníky veřejnoprávních televizí nejen ve střední, východní nebo západní Evropě, ale i v ostatních zemích světa, jakoby v něčem navazoval na hlubší tradici emancipačního dějinného vzdoru. Možná, že tento veřejný "elektronický protest" je počátkem postupně se probouzejícího globálního "mediálního protestantismu", vyjadřujícího snahy po celospolečenské reformě tradičního mocenského vztahu mezi světem "vysoké" politiky a byznysu a mezi světem stavovsky "nízké" svobody médií. Může být ideovým počátkem nové mediální, občanské a lidské svobody, která bude více nezávislá na autoritě politických, mediálních nebo ekonomických "vladařích".

Tento veřejný elektronický protest však má svoje limity, a to nikoliv tváří v tvář etablované politické kultuře, ale alternativní kultuře. Kurátor Miloš Vojtěchovský napsal: "Veřejný prostor nelze redukovat na státně nebo komerčně řízené a vykonstruované médium, *demokratický termín* veřejná doména, tak jak je pojímaná v diskusi, je pouhou prázdnou a iluzorní frází a matením. Televizní producenti se pokoušejí divákům většinou všemi prostředky zabránit v participaci na čemkoliv skutečně veřejném - viz naši zkušenost s masovými medii k IMF v Praze, nebo během Balkánské války. Proč se "široká veřejnost" ozvala teprve když byla jaksi ohrožena kontinuita jejich blaženého a pasivního konzumování pseudoaktualit a více či méně profesionálně marketingového vymýváni mozků? Mnohem dokonaleji než ČT to nakonec dělá dnes NOVA a PRIMA, nikomu to nevadí a vysíláni sleduje většina obyvatelstva."

Přelomové televizní Události na rozhraní roku 2000/1 nám odhalily společenský konflikt v mnoha úrovních: mohli jsme poznat například tradiční politický konflikt mezi kritickou veřejností a pokleslou politickou praxí, spor mezi mladší politickou generací a gerontokratickou garniturou a samozřejmě technologický spor mezi dožívající vysílací analogovou érou (ČT, NOVA, Radiokomunikace) a nadcházející digitální érou (TV3, Internet). Právě takovéto hodnocení elektronického protestu může být z "postkomunistického" hlediska nejprozaičtější: "Na bitvu o Události, kdy strany bojují o možnost informovat prostřednictvím celonárodního veřejnoprávního kanálu a většina diváků je závislá na současných vysílačích, bude brzy možné zpětně pohlížet jako na jeden z posledních milníků analogové éry." (Chris Langdon)

Přesto jedna rovina tohoto konfliktu zůstává pro veřejnost stále pozahalena, protože proběhla v sociálně tabuizované rovině mezi jednopohlavním "zmužilým" "machiavelským" vladařstvím a novou androgynní nezastupitelskou elektronickou kulturou a mocí, která sama mění "pohlavní" povahu politiky.

Největší politická skandálnost "živých" pouličních televizních Událostí spočívá v tom, že se jejich prostřednictvím dostala do veřejného éteru jedna z neutajovanějších informací polistopadového režimu, o níž však západní intelektuálové na rozdíl od českých hovoří již po celá desetiletí. Jaká to je politicky utajovaná informace? "Každodenní společenská fakta dokazují selhání zastupitelské instituce." (Jean Francois Lyotard)

Nejpohlavnější zpráva televizních Událostí spočívala v tom, že zobrazila "selhání" institucionálního libida moci. Toto "selhání" je institucionálně dvojnásobné: jednak politické a zároveň i "pohlavní". Metaforickou zkratkou širšího rámce tohoto "selhání" může být jen letmý pohled na jednopohlavní polistopadové vlády a polistopadové vedení ČT - muži se podporují, i když proti sobě bojují.

Jestliže se tváří v tvář tomuto selhání okamžitě začali citovat machivelistické poučky, že "zákon je zákon", pak tyto politické hlasy připomínali zoufalý pokus zachovat mýtus instituce podobným způsobem, jak se o to pokusila matka tří dětí, která aby zamaskovala skutečnost, že každé dítě je od jiného otce nahradila jejich nepřítomnost portrétem imaginárního zemřelého otce vystaveného v obývacím pokoji.

Politická psychoanalýza televizních Událostí ukazuje, že nepřítomný respektive symbolický Otec jako Autorita požívá ve společnosti stále značnou moc, byť je předem pochovaný či nepřítomný. Přesto či právě proto vladaři trpí mocenskou kastrační otázkou: mít penis nebo nic? Jejich úzkostný děs má však kosmologické rozměry a je variantou "pohlavních" diskursů moci vědění mezi "peras" a "apeiron". Krize české politiky je krizí mužské identity.

Odpověď na otázku, jaké pohlaví má politická moc a krize nám umožnilo právě "selhání" politických institucí, které je krizí:

a) moci založené na politicky "zmužilých" pohlavních ctnostech, principech a metodách
b) "pohlavně" politického a symbolického uzavřeného, lineárního a nepluralitního systému
c) zastupitelské pohlavní instituce Mužství, která je stále nedemokraticky jednopohlavní

Politicky otřesení, ale ideově stále natvrdlí machivelisté začali v souvislosti s krizí kolem ČT tvrdit, že mediální protest zavání nikoliv demokracií, ale "telekracií". Tento názor pronesl ve sněmovně například V. Klaus. Na tuto formu mediální moci je však možno se dívat jiným prizmatem než pohledem gutenbergovského škarohlídství. Nelze totiž vyloučit, že první rok planetárního tisíciletí nám přinesl audiovizuální záblesky nového mediálního individuálního vědomí a svědomí v otázce svobody informací. Nelze ani vyloučit, že jsme se stali živoucími svědky pomalu se rodící elektronické "nezastupitelské" demokracie, která svou technologizací politického systému bude postupně odstraňovat "machiavelské" formy zastupitelské moci za pomoci digitálního softwaru demokratické on-line moci.

Odmítnutí elektronického vladaře může být počátkem viditelného procesu postupného "odvolávání" jednopohlavních mediálních a politických jednopohlavních machiavelistů, tedy jakýmsi prvním spontánním hlasováním nové nastupující digitální audiovizuální demokracie. K jejich detronizaci bude docházet na základě androgynní moci obrazů, odmítajících černobílé vidění skutečnosti založené na nějakém "autorizovaném" politickém textu. "Telekratický" rys politické krize přinesl jiné "pohlavní" vidění politické skutečnosti, v níž nebude vládnout zmužilá představa světa jako Štěstěny, kterou musíme neustále bít jako ženu, pakliže bude chtít mít kdokoliv nad ní vrch. Zároveň úkázal androgynní formu mediální moci, která může být "pohlavně" dvojznačnější a otevřenější.

Nelze zároveň vyloučit, že možná brzy přijde doba, kdy časově ztopořený muzeální "kamenný parlament" bude nahrazen světelně rychlým "digitálním parlamentem", s nímž se bude postupně konstituovat nová mocenská "třída" či spíše "vlna", určující směr planetární moci, směřující od virilní hard-politiky k adrogynní soft-politice. Je však na druhou stranu dosti pravděpodobné, že i v této dnes ještě futurologické situaci bude jakákoliv gynopolitika stále cestou spíše alternativní.

Přesto ani futurologická "pohlavně" a politicky mírně optimistická vize by nás neměla odradit od toho, abychom už dnes začali přemýšlet o obranných mechanismech, které by zabránily tomu, aby se v planetárním věku nemohly technologicky zákonným nebo revolučním způsobem vytvořit podmínky pro nový útlak nějaké zmutované teleburžoazie nebo diktatury digitálního proletariátu. Proč? Z jednoho prostého důvodu: ani elektronická média a kybernetický svět nebudou cele ochráněny před novými formami zmužilého "viru" libida moci, který napadá pluralitní představu, že by pravda mohla být "ženou" a s ní i "ženskou" představu světa. Feminismus totiž není nějakou "nihilistickou" formou stínové vlády žen, ale především "pohlavní" alternativou veřejného i soukromého světa. Nebo je snad opravdu holou utopií usilovat o budoucnost "zženštilou dlouhým mírem"? Je opravdu nemožné žít ve světě, v němž by ženy nemusely bojovat na elektronických barikádách a posílat svým dětem na dobrou noc jen virtuální polibky?

mirka vodrážková
V Templu únor 2001

Výběr z citované literatury a použitých zdrojů:
Lidové noviny - "Voldánová: Končím, chci vidět syna" (LN, 3. 1. 2001)
Právo - "Už deset dnů jsem nedala pusu svému synovi" (Právo 4.1. 2001)
Elisabet Badinter - XY. identita muža (Aspekt, 1999)
Milan Exner - Apeiron a tvar (Filosofický časopis, 1/2000)
Michel Foucault - Dějiny sexuality I. (Herrmann & synové, 1999)
Jean-Francois Lyotard - O postmodernismu (Filosofický ústav AV ČR, 1993)
Virginia Woolfová - Vlastní pokoj (One Women Press M.Ch., 1998)
Henry David Thoreau - Občanská neposlušnost (Christiania, 1994)
Friedrich Nietzsche - Mimo dobro a zlo (Aurora, 1996)
Friedrich Nietzsche - Radostná věda (Československý spisovatel, 1992)
Jean Bethke Elshtainová - Veřejný muž, soukromá žena (ISE, 1999)
Jacqueline Kelenová - Ženy z Bible (Jota, 1998)
Nový biblický slovník (Návrat domů, 1996)
Sigmund Freud - O člověku a kultuře (Odeon, 1989)
Blaise Pascal - Myšlenky (Jan Laichter, 1909)
A.Ch. Gorfunkel - Renesanční filosofe (Svoboda, 1988)
Ústava Československé socialistické republiky (SPN, 1972)
János Kis - Současná politická filosofie (Oikoymenh, 1997)
Muži v ohrožení - (Revue Prostor, 45/46 2000)
Emmanuel Lévinas - Totalita a nekonečno (Oikoymenh, 1997)
Emmanuel Lévinas - Čas a jiné (Dauphin, 1997)
Martina Pachmanová - Muži a ženy: Rozhovor s Ivanou Lomovou (Ateliér, 1/2000)
Jana Ševčíková, Jiří Ševčík - Promyslet znovu koncept (a mladí vpřed) "Úvaha" (Ateliér, 3/2000)
Francoise Collin - Ženská otázka vo filozofii (Aspekt, 2/ 1994)
Jane Flaxová - Postmodernismus a vztahy mezi pohlavími ve feministické teorii (Filosofický časopis, 4/1994)
Pierre Bourdieu - Nadvláda mužů (Karolinum, 2000)
Carole Pateman - Sexuálna zmluva (Aspekt, 2000)
Jean Baudrillard - O svádění (Votobia, 1996)
František Novotný - O Platonovi (Jan Laichter, 1949)
Lidové noviny - Co také zaznělo ve sněmovně ( LN, 13.1. 2001)
Týden 6/2001
Kamila Bendová - Úcta k Panně Marii a feminismus (Klub Pamět, 10.1. 2001)
Pavel Floss - Proměny vědění (Mladá fronta, 1987)
Ute Gerhard - Ĺudské práva (ne)majú pohlavie (Aspekt, 2/1994)
Cosmopolitan 7/1997
Žena dnes a zítra (Program ČT 2, 13.1. 2001)
Niccolo Machiavelli - Vladař (Odeon, 1969)
Marshall McLuhan - Jak rozumět médiím (Odeon, 1991)
Marshall McLuhan - Člověk, média a elektronická kultura (Jota, Brno 2000)
Schulz, Hagen, Scherer, Reifová - Analýza obsahu mediálních sdělení (Karolinum, 1998)
Konrad Paul Liessmann - Filosofie moderního umění (Votobia, 2000)

Esej publikován ve zkrácené verzi v příloze Lidových novin Orientace 7. dubna 2001 pod názvem Role mateřského polibku v politice.