[ 4.3.2001, Magda Juránková Kultura > Jazyk a literatura ]

Alena Heitlingerová a Zuzana Trnková si vybraly pro svůj kvalitativní sociologický výzkum mladé pražské ženy, které v době sametové revoluce právě maturovaly na střední zdravotnické škole, jedná se o maturantky 1989/90 a 1990/91.

Proč si ze zemí bývalého východního bloku vybraly právě Českou republiku? Alena Heitlingerová se narodila a 18 let žila v Praze, od roku 1968 žije v emigraci. Zuzana Trnková se narodila české emigrantské rodině ve Velké Británii.

Proč právě maturantky? Neboť právě ony mohly konfrontovat svoje vědomosti nabyté ve škole ještě za vlády komunismu s praxí transformující se společnosti. Nebyly vychovány podle norem, jenž si vyžadovala nová doba, byly nuceny improvizovat. To, co se po revoluci zdálo radikální, se během času stalo zcela rutinní a normální.
[Heitlingerová , 1998, str.9]

Vzorek byl vybírán ze seznamu maturantek jedné z 10 pražských zdravotnických škol, vybrané absolventky byly obtelefonovány, či jim byl poslán dopis. Zuzana Trnková se představila, vysvětlila záměr výzkumu, smluvila si schůzku a ubezpečila účastnice o anonymitě výzkumu. Ze sjednaných rozhovorů jich 30-40% neproběhlo. Ze uskutečněných 23 rozhovorů jich 14 bylo vybráno k otištění v této publikaci.

Rozhovory byly nahrávány na magnetofon. Původně autorky chtěly provést nestandartizovaný rozhovor na téma životní strategie absolventek, v průběhu výzkumu metodu pozměnily na polostrukturovaný rozhovor, tedy rozhovor s návodnými otázkami, neboť účastnice, nevypovídaly samy. Očekávaly otázky. Taktéž zjistily, že účastnice žádnou životní strategii neměly. Nebyla tedy použita metoda zaměřovaného rozhovoru.

Je škoda, že autorky nevybídly účastnice k napsání autobiografie, či je nekonfrontovaly se závěry výzkumu, získaly by tak další data k analýze, vyvstaly by nové hypotézy. Pokud už se absolventky účastnily rozhovoru, myslím, že by byly ochotny na něho přijít i s již napsaným životopisem.

V úvodní metodologické a teoretické části autorky vychází z A. Oakley a píší, že feministické badatelky přistupují k subjektům výzkumu jako k partnetkám a spolupracovnicím. Metoda interview je pro tradiční sociology často problematickým procesem, ve kterém se s obtížemi snaží o vzájemné porozumění s účastníky výzkumu, o získání dat a o udržení vyžadované "vzdálenosti" od subjektů výzkumu.
[Heitlingová, 1998, str. 11]

Vyznívá to jako by to byla jen feministická sociologie, které se podařilo přiblížit se s subjektům výzkumu. S tím nesouhlasím, myslím, že o dosažení vzájemného porozumění není privilegiem feministických badatelek.
Samotné otázky lze rozdělit do několika okruhů
- dětství, rodiče
- manžel, manželství (dělba práce v domácnosti)
- zaměstnání
- plány do budoucna
- všeobecné názory

Vliv tazatelky je patrný. Dotazované se vyptávaly nejen na její soukromý život, ale taktéž na situaci v USA. Ona první otázkou a s vým přístupem udávala rovinu rozhovoru, až posléze mohla reagovat na odpověď absolventky a odbočit z návodných otázek. Což se nepovedlo v každém rozhovoru. Tak že rozhovory na mě působily formálně, jinak asi vypadaly po vypnutí magnetofonu. Otázky směřovaly přímo k jádru věci, nepoužily metody dotazování se na věci okrajové, při čemž by je respondetnka sama svou výpovědí dovedla k věcem pro ni podstatným.
Jako špatně stylizované se mi jeví otázky typu:
(baví se o mamince absolventky o její práci v době narození účastnice) - Kdyby dostudovala, měla by jako učitelka míň peněz?
- Nevím, jak to bylo dřív, ale v současné době......................
Když byla dotazovaná dítě je málo pravděpodobné, že by se zajímala o výši výdělků v jednotlivých profesích, když beztak za doby komunismu byla nivelizace mezd.
Myslíte si, že si matka někdy přála být ženou v domácnosti?
- Myslím, že ne.
[Heitlingerová, 1998, str.60]
Myslíte si, že by raději byla ženou v domácnosti, když jste byla malá?
[Heitlingerová, 1998, str.96]

Takovéto otázky se vyskytovaly ve všech rozhovorech, odpověď na ně jsou jen dohady respondentek, i když je důležité jak matčino působení v domácnosti vnímaly.
Myslíte si, že je vaše matka se svou prací spokojena?
[Heitlingerová 1998, str. 77,88,104 ]
Jak dokázala skloubit výdělečnou činnost s domácí prací?
- To byste spíš měli zeptat jí. Ona to dokázala. ...
[Heitlingerová, 1998, str. 130]

V odpovědích na dotazy o dětství dotazovaných zapracoval vzpomínkový optimismus, z odpovědí mám dojem, že všechny měly idylické dětství, i přes rozvody rodičů. A některé přímo uvedly, že si na to nepamatují, ačkoliv klidně mohly fabulovat, nebo říci to, co je jim dodnes o jejich dětství rodinou předkládáno.
Kolik času s vámi trávil váš otec?
- Já se na to nepamatuju, ale z doslechu vím, že spíš míň než víc.
[Heitlingerová, 1998, str.61]
Rozvedená žena má větší tendenci dcerce předkládat o svém bývalém manželovi věci negativní.
Co se změnilo?
- Mně o tom, nikdy nevyprávěli, ale zřejmě.......
[Heitlingerová, 1998, str.104]
A váš otec s vámi také strávil hodně času?
- Ani ne. Když jsem byla ještě malá, tak jsem to ani nevnímala, prostě si ho moc nepamatuji.
[Heitlingerová, 1998, str.155]

Daší typ otázek, jejichž formulace mně nepřipadá moc šťastná:
Kdybyste si teď mohla vybrat jakoukoli práci ve zdravotnictví, ale i mimo ně, nebo studium na vysoké škole nebo být ženou v domácnosti, co byste si vybrala?
[Heitlingerová, 1998, str.70 ]
Nabízené alternativy odpovědí zcela jistě nejsou vyčerpávající, třeba místo studium na vysoké škole je výhodnější uvést - další studium(možnost nádstavbového). Ale v prvé řadě bych vůbec nabídku odpovědí do otázky nedávala, otázku bych přeformulovala - Nemáte zde žádný závazek a naskýtá se Vám naprostá svoboda volby, a tím široká plejádá možností, čemu se věnovat, co byste si vybrala?, užívají i jiné formulace - Máte možnost znovu se rozhodnout, jak byste se rozhodla?
Byla jste jako zdravotní setra se svou prací spokojená?
[Hitlingerová 1998, str. 79]

Otázka mně připadá zavádějící, raději bych použila nepřímých otázek či otázek projekčních.
Otázky - PROČ? se tu taky moc nehodí, sociolog sice neustále pátrá po příčinách a klade si otázku proč, ale neměl by ji takto explicitně položit dotazovanému. (Já jsem sice v úvodu užila hned dvakrát, ale ve smyslu otázek řečnických.) Dotazovaný ani na ni nemusí odpověď znát, či bere danou věc za samozřejmou a nikdy o ní nepřemýšlel. To však není případ našich absolventek, které většinou odpověď na takto formulovanou otázku znaly. Uvedu tu menšinu:
Proč?
- Myslím, že....
[Heitlingerová, 1998, str.92]
A proč jste nezkoušela něco jiného?
- Nevím. Vy budete, co až dostudujete?
[Heitlingerová, 1998, str.97]
Dotazovaný všeobecně nerad přiznává neznalost, v tomto případě se snažila odklonit pozornost přímo na tazatelku.
Proč?
- Já nevím proč.
[Heitlingerová,1998, str.116]
A proč byste jím nechtěla být?
Že bych měla být kluk, o tom jsem v životě nepřemýšlela.
[Heitlingerová, 1998, str.149]
Proč jste si tedy vybral právě zdravotnickou školu?
- Nevím.
[Heitlingerová, 1998, str.156]
Na dotaz: Co si myslíte, že znamená být dobrou matkou?
Tazatelky, jak s dětmi tak i prozatím bezdětné, uvedly svou shodnou představu (danou kulturním vzorcem v procesu socializace), naskytly i odpovědi ke kterým formulace otázky vybízela.
- Nevím, co je dobrá matka, ale řeknu vám, co bych chtěla být já.
- To nevím, to je asi dost těžká věc.
[Heitlingerová, 1998, str. 108, 133]
A být dobrým otcem?
- To si neumím moc dobře představit, protože když člověk bydlí jenom s mámou, roli otce nevnímá.....
[Heitlingerová,1998,str.150]
Chyběl tu vzor, přesto pak uvedla některé všeobecně uznávané rysy dobrého otce.

V jednom případě tazatelka využila projekční otázky. Tomu nerozumím. Proč teprve až....?
Dotazovaná se pustila do vysvětlování svého pojetí.
[Heitlingerová, 1998, str. 163]

Opovědi mladých pražských žen jsou bohatým pramenem informací a podnětů pro další výzkum. Některé dotazy, jejichž formulace se mi nezdála nejvhodnější, byly položeny na základě předchozí odpovědi respondentky (nestrukturovaný rozhovor), byly okamžitou reakcí tazatelky, ta si pro plynulost rozhovoru nemohla zabývat nejadekvátnější formulací. Výzkumnice si nekladou ambice po zevšeobecnění, výpovědí je jen 23, týkají se Prahy, a to jen zdravotních sester. Zajímavý byl postoj absolventek ke stavu ve zdravotnictví, k sametové revoluci, transformaci. Občas pronesly slovo feministka, nijak se explicitně nevyjadřovaly k diskriminaci ženy na pracovním trhu. Jen jedna si posteskla nad znevýhodněním zdravotních sester při hledání práce mimo zdravotnictví, nijak to však nevztáhla k postavení ženy na pracovním trhu všeobecně. O budoucnosti jasno neměly, stejně jako o tom, proč studovaly zdravotnickou školu.

Většinou chtěly naplnit to, co jim bylo od dětství předkládáno jako běžné a hodné následování.
Jedná se o zajímavou reflexi, myslím však, že nebylo využito jiných metod pro doplnění informací, třeba již zmiňovaný životopis, který by byl s největší pravděpodobností přesnou kopií učebnicového. Ani asi sociologii neobohatí o netradiční přístup k problému. Badatelky sice nemohly uskutečnit svůj záměr a dát mladým ženám více prostoru pro výpověď, i přesto to podstatné lze z odpovědí vyčíst. V naší republice je to jeden z prvních takto koncipovaných výzkumů. Doufejme, že zdaleka ne poslední. Samotná publikace obsahuje vše, co publikace obsahovat má (metodologie, teorie, seznam otázek atd.), vyšla v roce 1998 v Praze v nakladatelství SLON.

Autorka je studentka sociologie FSV UK.