 |
|
 |
O tom,jak jsem odevzdávala návrhy na členy Rady ČT
[ 26.3.2001, Jiřina Šiklová
Média > Média
]
Kritika vrátných a instalatérů byl evergreen již za socialismu a i tehdy se to smělo. Takže i v současnosti můj příběh bude chápán jako "konstruktivní kritika" z řad pracujících.
2O. březen byl posledním dnem na podávání návrhů na členy Rady ČT k volební komisi v poslanecké sněmovně Parlamentu. Protože jsme nestačili za l4 dní sehnat všechny doklady, včetně výpisu z trestního rejstříku a lustračního osvědčení, včetně prohlášení kandidáta či kandidátky o způsobilosti k právním úkonům, tak jsem tam šla až ten poslední den dopoledne. Předem jsem byla až z Desné upozorněna, že tam mají tisíce papírů a mám se připravit na nejhorší. Na nejhorší jsem připravena vždycky. Vzala jsem si teplé prádlo (kartáček na zuby mám ze zvyku v kabelce také) a na střídání do fronty jednu studentku.
Fronta občanů odevzdávajících návrhy na volbu jiných občanů však ve Sněmovní nebyla. Asi všichni ostatní to již podali, nebo se znechutili. V recepci poslanecké sněmovny byly pouze tři osoby a ozbrojená ostraha. Klid, občané s návrhy je neobléhali.To mne osmělilo!
Předložila jsem tlustou obálku s kompletními návrhy tří kandidátek a l5 listů doporučujících jiné významné osobnosti, tedy kandidáty dalších občanských sdružení
a chtěla potvrdit převzetí. „Tak to zalepíme a je to“, řekl mladý, elegantně oblečený muž, vzhledem se hodící do vrátnice parlamentu. Byla jsem moc náročná a chtěla jsem, aby mně napsal nejen, že přijal obálku, ale i tři malé obálky se jmény kandidátek a potvrdil i seznam předávaných dokladů. Upozornila jsem ho, že já jemu osobně věřím (neveřím), ale že zde nesleduji svůj zájem jsem odpovědna to za druhé osoby. “Můj zájem to také není“ odtušil a řekl, abych šla znovu na ulici a pak do podatelny za roh paláce. V Thurnově ulici byla opravdu podatelna a mne doprovázející studentka tam zazvonila. Neotevřeli dveře, neboť jim tam „chodí plno lidí“, ale otevřeli alespoň přízemní zamřížované okno. Žádala jsem znovu potvrzení o převzetí dokladů dle seznamu, který jsem vypracovala jako vzornou školní úlohu, ale byla jsem odmítnuta. Požádala jsem alespon o razítko na předané kopie, které si nechávám u sebe. Paní to ode mne skrz mříže vzala a odreagovávala se tím, že mně dala razítko „Poslanecká sněmovna“ dokonce na vnitřní stránky. Tedy něco nadstandardního.
Na mříže jsem zvyklá, ale podávat skrz ně obálky s životopisy a s lustračními osvědčeními a trestními rejstříky mně moc nešlo a občas jsem jí nestačila dodávat listy k oštěmplování. Razítkovala to totiž přímo na parapetu okna. „Promiňte, že vás svou nešikovností zdržuji, ale já si nemohu na zem postavit ani tašku, je to tu všechno pročůrané od psů“, omlouvala jsem se. „Já psy nemám“, sdělila mi úředníce a poslala mě pak znovu do první vrátnice, kde jsme byly předtím. „Mohla bych znát alespoň vaše jméno“, požádala jsem téhož muže, ale hned dvě další vrátné (nebo vrátnice?) vyrazily na jeho obhajobu a řekly, že to se u nich nedělá. Uklidněna tím, že mám orazítkované kopie, jsem obálky tedy předala. „Aaa poslanec Vidím, ten toho tady už má“, řekl s pohrdlivým úsměvem. Zeptala jsem se kolik je hodin a napsala si to na obálku s kopiemi. „Proč si to píšete?“. „Víte, kdyby se to ztratilo, tak dle hodiny se dá zjistit, kdo měl v tu dobu službu i když jste mi odmítl říci své jméno“. Takového tvora (nebo netvora, či netvorku?) asi neviděl, vzal obálku a nesl to té paní za mřížemi, co jí psi čurají pod okno.
A teď musíme čekat, koho nám poslanci vyberou. Měli bychom se jich opakovaně ptát, dle jakého klíče či kriterií budou vybírat ty navržené a proč toho či onoho vyřadili. Máme na to právo, nejsme jen voliči, ale i občané a také na to přece platíme daně.
|
|
|
|
