[ 24.3.2001, Jiřina Šiklová Rovné příležitosti > Politika ]

Kdyby byl opravdu zájem o vstup žen do politiky, musela by naše vláda i média stanovit otázky, které jsou pro ženy jako skupinu relevantní, informovat o jejich postavení v politice v zahraničí, dávat je do souvislosti s naším vstupem do EU a rozpoutat na tento námět diskusi. Domnívala jsem se, že pozvání zástupkyň ženských organizací do Senátu při příležitosti 85. výročí zvolení první ženy do Zemského senátu (17. 12. 1997) bude začátkem takového pozvání žen do politiky . Akce bohužel připomínala spíš něco mezi husákovskými oslavami 8. března a setkáním vlasteneckého kroužku žen, vyšívajících stuhy na prapor Obce baráčníků. Věcně přijatelný byl projev senátorky Jaroslavy Moserov o spisovatelce a poslankyni Boženě Vikové-Kunětické i informovaný projev náměstkyně ministra práce a sociálních věcí ing. Běly Hejné o sociálních problémech žen. I tyto dvě političky mluvily především o minulosti a konstatovaly fakta. Nevznesly otázky významné pro budoucí orientaci žen v politice, jakou by mohly být např. diskuse o afirmativní akci ve světě, o změnách sociální struktury zaměstnaných žen po roce 1989, o ženské lobby v politice, o příčinách nižších výdělků či o dopadu časnějšího odchodu žen do důchodu na jejich relativní chudobu ve stáří. Podobné otázky dnes hýbají téměř celou Evropou. Nikdo se nezmínil o výzkumech o postavení žen v ČR na pracovním trhu, o výzkumech žen v naší politice ani o zpracování interview s našimi političkami na podkladě výzkumů, které již několik let sleduje tým vedený Marií Čermákovou ze Sociologického ústavu Akademie věd. V zahraničí se tyto práce často citují, ale z Jilské ulice na Valdštejnské náměstí se zatím nedostaly. Nebyla rozebrána ani zpráva Českého helsinského výboru, nikdo nevysvětlil, proč nebyl projednán podkladový materiál ke zprávě pro vládu ČR, vypracovaný právě odešlou náměstkyní ministra práce a sociálních věcí JUDr. Jiřinou Vonkovou a týmem zástupkyň ženských organizací, a proč byla tato skupina začátkem prosince zrušena. Při tom byla skupina pro vypracování této zprávy z rozhodnutí ministra Vodičky ustavena v září 1997! Nikdo se nezmínil, proč se naše veřejnost nedozvěděla, že skoro před dvěma lety vypracovala z podnětu PHARE (951053,00) zahraniční expertka z Londýna M. Castle Kaněrová "Vyhodnocení rovných příležitostí v ČR". Nikdo nepřipomněl, že ženským organizacím nebyl vrácen dům Ve Smečkách, který jim komunisté znárodnili, nikdo nekladl otázky, o kterých se dnes ve světě diskutuje. Nikdo nepřipomněl, že s přizváním žen do politiky je třeba řešit i otázku, zda je gender významný pro sociální stratifikaci společnosti, zda afirmativní akce ženám pomáhá, či je poškozuje, a zda vůbeca za jakých podmínek - je tento přístup pro nás vhodný. Nebo proč se ve školách neučí o snižování předsudků vůči minoritám a vůči ženám a proč gender studie nejsou součástí studia alespoň budoucích pedagogů. Za tyto nedostatky jsme opakovaně kritizováni v Bruselu. Místo toho senátoři pěli ódy na ženy, které pečou osmnáct druhů vánočního cukroví a ještě ozdobí stromeček mašličkami, látají ponožky, stačí kolébat děti, zpívat ukolébavky a zavařovat marmelády. Zvlášť dojemný byl prezident NKÚ Lubomír Voleník - děkoval ženám za starosti s malými dětmi, jako by muži za děti ani neměli odpovědnost. Korunu všemu dal senátor Ivan Havlíček, který sice říkal, že by mělo v politice být víc žen, ale nakonec pateticky zvolal: My muži vás máme takové, jaké jste, opravdu rádi! Tedy: neměňte se, dál pečte vánočky a o politiku se nestarejte! Referáty byly dohodnuté, sepsané, pořadí přesně určeno. Rytířský sál Valdštejnského paláce již svým uspořádáním vytváří hierarchii jak v královské Anglii, a většina žen znechuceně odešla. Přesto se v LN objevila zprávička s názvem "Ženy, vzhůru do politiky!". Seminář však nejen nezval ženy do politiky, ale naopak, utvrzoval je, že nejlíp udělají, zachovajíli tradice babiček a prababiček. Připomínal besídku zvláštní školy, jejíž ředitelství se snaží, aby chovanci nikdy neopustili ústav, a proto je chválí, jak jsou klidní a poslušní. Chci-li, aby moje dítě bylo pasivní, budu je chválit, že je tiché, neskotačí, nejezdí na kole, ale hraje si pod kamny dámu s kamínky nalezenými v uhláku! Ale nesmím generalizovat a být vůči mužům nespravedlivá. Jeden z mála mužů - senátorů, kteří tam byli, mi poslal během jednání lístek, ve kterém se za to trapné divadlo omlouval. Psal, že se hluboce stydí a že je rád, že na setkání nepřijela jeho žena z Olomouce. Představte si podobné setkání v dnešní politicky rušné době pro muže! O čem by se asi jednalo? Určitě o odpovědnosti politiků za politický masakr a zmatek, jaký tu nastal, o tom, jak je noví muži mohou nahradit, jaký byl měl být program a jak pokračovat. Určitě by potenciální politiky nikdo pro vstup do politiky nemotivoval připomínkami, jak jejich dědečkové dávali kosti ovocnému stromoví, jak dovedně dělali prejt do jelítek a napařovali vrbové proutí na košíky, které pletli po večerech, když se dralo peří. Kdyby to totiž někdo udělal pro muže, určitě by se mu alespoň novináři veřejně vysmáli. Dělá-li se to pro ženy, nikdo si toho ani nevšimne. Byla koncepce prvního pozvání žen do Senátu a do politiky záměrem - nebo to byla hloupost našich senátorů? Věřím, že příčinou je to druhé!

Vyšlo v Lidových novinách v roce 1997.