[ 23.3.2001, Jana Valdrová Kultura > Jazyk a literatura ]

Vnímavému uchu leccos prozradí způsob, jakým se v němčině mluví o ženách a s ženami. Politikové, úředníci a veřejní činitelé například důsledně dbají na to, aby nezapomněli oslovit ženy, obracejí-li se k veřejnosti. Vždy se snaží promlouvat k váženým občankám a občanům, milým divačkám a divákům, voličkám a voličům. Užívání ženských tvarů podstatných jmen proniklo hluboko do jazykového podvědomí; prohlásíte-li v neformálním rozhovoru s německy mluvícími spolubesedníky, že jste jako student pobývala v Berlíně, udiveně vás opraví: "Snad jako studentka?"

Také jazyk formulářů respektuje ženy; pro úřady jste klient/ka, žadatel/ka, majitel/ka, uchazeč/ka, níže podepsaný/á. Inzerci podniků upravují a hlídají zvláštní jazykové zákony ? ženské varianty hledané profese se v zemích našich západních sousedů již dvacet let povinně uvádějí zároveň s mužskými tvary. To proto, abyste při konkurzu na místo podnikového právníka neprožívala strach z mužské konkurence, že jste "jenom žena". I v našem tisku se stále častěji objevují inzeráty v německém znění. Pokud v nich firma neuvedla ženskou variantu názvu povolání vhodného stejně pro ženy jak pro muže, budiž vám to podezřelé ? může se jednat o skryté přání zaměstnavatele přijmout raději muže než ženu.

Ženy v německy mluvících zemích by se podivovaly, kdyby měly v daňovém přiznání za rok 1996 podobně jako já, Jana Valdrová, potvrzovat, že jsem nebyl souběžně s SVč zaměstnán a patřil jsem mezi osoby, kterým..., a že ohlásím ZPMV čR všechny změny údajů, o kterých jsem se dozvěděl! Možná by také byly bojkotovaly loňské volby do senátu, kdyby byly vyzvány k účasti na nich tiskopisem nadepsaným slovy Vážený voliči, obdržel jste hlasovací lístky... Jako správná občanka této země jsem ale vzal obálku s lístky a šel volit...

Co u nás nevědí ani tvůrci konverzačních příruček pro výuku němčiny: německé a rakouské ženy vyřadily ze svého slovníku slovo slečna (Fräulein). Ponechaly mu místo na okraji slovní zásoby. "Slečno!" dnes můžete bez rizika zavolat snad jen na servírku; ostatní ženy, jakkoli svěží a mladé, nazývejte vždy jen paní, jinak vás dotyčná zažaluje pro urážku na cti a spor vyhraje.

Co je vlastně tak špatného na oslovení "slečna"? Ženy v německy mluvících zemích si povšimly, že s paní se jedná zpravidla jinak než se slečnou. Zatímco slečna je podvědomě považována za nezralou, nesamostatnou, "nezaopatřenou", paní je důstojná a nezávislá, schopná rozhodování. Ba co víc - jestliže české ženy tak rády s uzarděním upřesňují odpověï na otázku "Paní nebo slečna?", bezděky tím vyzrazují diskrétní podrobnost o svém rodinném stavu. Zaznamenala jsem televizní vysílání, kdy se takto obrátil účastník politické debaty na moderátorku Drtinovou; několik miliónů diváků se v té chvíli dozvědělo onen intimní detail z jejího života.

Pokud si teï myslíte, tyhle starosti na mou hlavu, pak vězte, že věc zdaleka není tak nezávažná, jak se na první pohled zdá. Dlouhodobé systematické výzkumy totiž přinesly jedno důležité zjištění: v jazyce se odráží postoj společnosti k ženám a naopak ? jazyková reforma může ovlivnit smýšlení o ženách. A německé ženy si v průběhu let vybojovaly vskutku záviděníhodné postavení - v zaměstnání i v soukromém životě se nemusejí bát diskriminace. Velkou oporou jsou jim navíc instituce pověřené řešením tzv. "ženských otázek"; každá žena, která se cítí diskriminována, se může obrátit na takovou instituci, a její problém se neodkladně řeší. Obávanou autoritu a výkonnost takových oddělení pro ženské otázky při městských úřadech dokumentuje úsměvná epizoda z Frankfurtu nad Mohanem:

Propagační oddělení městského úřadu vytvořilo v roce 1994 plakát s nabídkou vzdělávacích kurzů pro mladé lidi, kde byla vyobrazena dvojice mladých lidí držících se za ruce. Ženské oddělení si vyžádalo jeden exemplář plakátu, který obdrželo společně s následujícím dopisem šéfa propagace:

"Vážené kolegyně, náš plakát patrně vzbudil Vaši nedůvěru proto, že dívka je zde vyobrazena menší než chlapec. Původně jsme chtěli postavit děvče na dřevěnou bedničku, ale pak jsme tento nápad zavrhli jako diskriminující. Ostatně je známo, že evropské ženy jsou v průměru menší než muži! Podle mých útržkovitých školních znalostí biologie bývají pouze některé druhy samiček mloků a obojživelníků výrazně větší než samci. Věřím, že jsem svým dopisem přispěl k osvětlení celé záležitosti. S úctou Váš ...".

V české republice prozatím ženská oddělení neexistují a naše ženy si své záležitosti musejí řešit jinými cestami. Zrovnoprávnění žen začíná u zdánlivých banalit; položí-li vám napříště váš mužský protějšek otázku "Paní nebo slečna?", navrhuji odpovědět s okouzlujícím úsměvem: "A co vy, ženatý nebo ještě k mání?"

Vyšlo mírně kráceno v Cosmopolitanu v dubnu 1998.