[ 22.3.2001, Jana Š. Raketa Kultura > Jazyk a literatura ]

Nedávno jsem se účastnila zajímavé diskuze o příjmení a jejich přechylování. Určitě víte, že si brzy nebudete muset nechat líbit mrzačení svého cizojazyčného příjmení ponižující koncovkou -ová. Vstoupí totiž v platnost zákon o nepřechylování příjmení, tedy ponechání jeho původní podoby. Pokud jste tedy někdy někde (jinde než tady) byla Mirka Haus, u nás se z Vás stala Mirka Hausová. Nebyl to jen Váš případ. Měly jsme tu Hillary Clintonovou, Sinéad O`Connorovou, Pamelu Andersonovou, Britney Spearceovou a Julii Lescautovou. Prý to bylo kvůli přizpůsobení se české mluvnici.

Koncovka -ová není jen obyčejnou českou koncovkou ženských přímení. Je přivlastòovací, vyjadřuje, že jste něčí. Znamená doslova vlastnický vztah. Ne Váš (k Vašemu otci nebo manželovi). Jejich k Vám. Jste dcera pana tatínka Nedvěda? Tak to jste Nedvědova. Jasně, určuje to přece, že když jsem jeho, tak hlavně z toho důvodu, že on dal přece sperma (do maminky). Ano, zní to běžně, jenomže když se nad tím zamyslíte, není to jenom o označení, kdo dal materiál. Jde tu především o zachování rodu, tedy nějakého klanu, kde jméno matky a všechno, co je s ní spojené, mizí, protože není zapsané, registrované a zaknihované a každopádně to -ová také vyjadřuje právě ten vlastnický vztah. (Platí to samozřejmě i v případě, že Nedvěd byla matka, protože jste pak stejně dál Nedvědova a ne Nedvědové, a pak - stejně bychom vystopovaly, že manžel nebo otec matky Nedvědové byl Nedvěd.)

Moje tvrzení má své historické kořeny. Ženy až do skutečně velmi nedávné doby (v Evropě cca do 1920) neměly téměř žádná práva, nejen volební, ale žádná. Ve starověku i středověku na různých místech světa byly výslovným majetkem mužů - nejprve otce, potom manžela, směly se prodávat i kupovat, beztrestně zabíjet a nebylo jim zpravidla umožněno žádné vzdělání, tedy ani práce za peníze, nesměly chodit bez doprovodu na ulici, což platí v islámských zemích dodnes. Ve společnosti - na veřejnosti až na výjimky neexistovaly. Jejich svět byl hlavně doma, mezi vařením, dětmi a uklízením, což ženy (snad ze setrvačnosti nebo nedostatku fantazie?) samy vyhledávají také dodnes. Ženy se nesměly pod pohrůžkou přísných fyzických trestů (svým) mužům, kterým jako manželky a dcery patřily, protivit. Jedinou možností, jak přežít, bylo přizpůsobit se a sloužit. To všechno se skrývá pod třemi písmeny: -ová.

V současné době máme mnohá práva. Zákony a různé světové dohody mluví o rovnocennosti příležitostí, stejných právech a antidiskriminaci. Můžeme jako ženy žít, jak se nám chce. Alespoò nám to každý (muž) říká. I já si myslím, že máme volbu. Přijmeme zavedený "řád věcí" i když nám nevyhovuje nebo "budeme protivné" a na co máme právo, budeme požadovat?

V diskuzi k tématu -ová nás napadala mnohá veselá řešení. Nebyly jsme spokojené se zákonnou úpravou omezující se jen na cizinky a jejich příjmení. Šly jsme mnohem dál - chceme volbu i pro nás, češky. Pro nás je přechylování a koncovka -ová výrazem patriarchálního stereotypu vlastnění ženy a volné manipulace s ní, přičemž veškeré instituce tuto "tradici" bezvýhradně podporují. řešením této očividné diskriminace by bylo, aby i české ženy měly možnost si zvolit příjmení bez -ová, ale možná by nebylo špatné třeba úplně zmást Úřad a rozbít kontinuitu Rodu nějakým úplně novým řešením. Například stejně jako u indiánů při iniciaci v patnácti si vybrat jméno, které vyjadřuje identitu té které ženy (a samozřejmě i muže!). Žádný strach, že budou dvě příjmení stejná, podívejte se do telefonního seznamu, kolik je ve vašem městě Nováků. Vypadalo by to tak, že já jako Jana Štěpánová bych od byla patnácti třeba Jana Raketa a ze jména svých rodičů bych si nechala počáteční písmeno, tedy Jana Š. Raketa. Jména rodičů a moje nové jméno by se zapisovalo, jak je tomu i v současné době, do matriky. V běžném styku bych používala jen Raketu. Dobrý den! Cítila bych se svobodnější, nezatížená minulostí a svoje. V průběhu života bych Raketu navíc mohla měnit, stejně tak, jak bych se měnila moje identita, změny by se pak opět zapisovaly do matriky. Příjmení by vyjadřovalo můj vztah ne k otci, manželovi nebo matce, ale především ke mně. Nebo se snad mé příjmení netýká mě?