[ 17.8.1999, Feminismy > Feminismus ]

Americká psychologická asociace (APA) je největší vědeckou a odbornou organizací v USA reprezentující psychologii a největší asociací psychologů na světě. Členská základna APA zahrnuje 132 000 praktických lékařů, vědců, vzdělávacích pracovníků, konzultujících lékařů a studentů.

• Co je sexuální orientace?
  Sexuální orientace je jedna ze čtyř složek lidské sexuality a vyznačuje se trvalou citovou a sexuální náklonností k jedincům určitého pohlaví. Zbývajícími třemi složkami sexuality je biologické pohlaví, pohlavní identita (psychologické chápání sebe jako muže či ženy) a společenská sexuální role (dodržování kutlurních norem pro ženské a mužské chování). Bežně rozlišujeme tři sexuální orientace: homosexuální - náklonnost k jedincům stejného pohlaví; heterosexuální - náklonnost k jedincům opačného pohlaví; a bisexuální, náklonnost k jedincům obou pohlaví. Osoby s homosexuální orientací se někdy označují jako gayové (muži i ženy) nebo lesbičky (pouze ženy).
  Sexuální orientace se liší od sexuálního chování, neboť se týká cítění a sebepojetí. Lidé se mohou, ale nemusí chovat podle své sexuální orientace.
  
• Co zapříčiňuje u jedince určitou sexuální orientaci?
  Vědci příliš nerozumí tomu, jak u každého jedince vzniká určitá sexuální orientace. Různé teorie hovoří o odlišných příčinách sexuání orientace, včetně genetických nebo vrozených hormonálních vlivů i zážitků z raného dětství. Avšak mnoho vědců sdílí názor, že sexuální orientace se u většiny lidí formuje v raném věku současným působením biologických, psychologických a sociálních faktorů.
• Můžeme si svoji sexuální orientaci vybrat?
  Ne. Sexuální orientace se u většiny lidí začíná projevovat v raném dospívání bez jakýchkoli předchozích sexuálních zkušeností. Někteří lidé také hovoří o mnohaleté silné, avšak bezúspěšné snaze změnit svoji orientaci z homosexuální na heterosexuální. Z těchto důvodů se psychologové domnívají, že sexuální orientace pro většinu lidí není vědomou volbou, která by mohla být úmyslně změněna.
• Je homosexualita duševní nemoc nebo citový problém?
  Ne. Psychologové, psychiatři a další odborníci z oblasti duševního zdraví se shodují, že homosexualita není nemoc, duševní porucha ani citový problém. Velmi objektivní vědecký výzkum za posledních 35 let ukazuje, že homosexuální orientace nesouvisí s citovými ani sociálními problémy.
  Homosexualita byla v minulosti považována za duševní nemoc, neboť společnost i odborníci z oblasti duševního zdraví měli zkreslené informace o homosexualitě, a to proto, že většina studií se zabývala jen gayi a lesbičkami v léčení. Když výzkumníci shromáždili údaje o homosexuálech, kteří nebyli léčeni, myšlenka homosexuality jako duševní nemoci se ukázala být nepravdivá.
  Roku 1973 potvrdila Americká asociace psychiatrů význam nového výzkumu vyškrtnutím termínu "homosexualita" z oficiálního seznamu duševích a citových poruch. V roce 1975 vydala Americká psychologická asociace rezoluci podporující tento krok. Obě asociace naléhají na veškeré odborníky z oblasti duševního zdraví, aby pomohli odstranit stigma duševní nemoci, které někteří lidé stále ještě s homosexualitou spojují. Po prvotní deklasifikaci homosexuality jako duševní poruchy bylo toto rozhodnutí následně potvrzeno dalšími vědeckými výzkumy a oběma asociacemi.
• Mohou být gayové a lesbičky dobrými rodiči?
  Ano. Studie, které srovnávaly skupiny dětí vychovaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči, nezjistily mezi těmito dvěma skupinami dětí žádné vývojové rozdíly v inteligenci, v psychologickém a sociálním uzpůsobení, v oblíbenosti mezi kamarády, ve vývoji sexuální role nebo sexuální orientace.
  Dalším stereotypem spojeným s homosexualitou je chybná domněnka, že gayové mají větší tendenci k sexuálnímu obtěžování dětí než heterosexuálové. Neexistuje žádný důkaz potvrzující tuto domněnku.
• Proč nekteří gayové a lesbičky říkají lidem o své sexuální orientaci?
  Protože sdílení této stránky jejich osobnosti s ostatními je důležité pro jejich duševní zdraví. Proces vývoje identity gayů a lesbiček, obvykle označovaný jako "coming out", se ve skutečnosti ukazuje být silně spojen s psychologickým uzpůsobením - čím pozitivnější je gay nebo lesbická identita, tím lepší je duševní zdraví a sebeúcta.
  
• Proč je pro některé gaye a lesbičky proces "coming outu" složitý?
  Kvůli falešným stereotypům a bezdůvodným předsudkům může být pro gaye a lesbičky "coming out" velice náročným procesem a může způsobit citovou bolest. Lesbičky a gayove se často cítí být "jiní" a osamocení, když si poprvé uvědomí svoji náklonnost k stejnému pohlaví. Mohou se také obávat odmítnutí rodinou, přáteli, spolupracovníky nebo církevními institucemi, pokud by se "přiznali".
  A navíc, homosexuálové jsou často terčem diskriminace a násilí. Tato hrozba je překážkou ve vývoji lesbičky nebo gaye. Podle celonárodního průzkumu USA z roku 1989 bylo za uplynulý rok 5 % gayů a 10 % lesbiček fyzicky napadeno ve spojitosti s jejich sexuální orientací; 47 % bylo během svého života vystaveno nějaké formě diskriminace. Další průzkumy uvádějí podobně vysoké míry diskriminace a násilí.
• Co by mohlo gayům a lesbičkám pomoci překonat předsudky a diskriminaci vůči nim?
  Nejlepší postoj ke gayům a lesbičkám mají ti lidé, kteří uvádějí, že dobře znají jednoho nebo více homosexuálů. Z toho důvodu se psychologové domnívají, že negativní postoje vůči homosexuálům jako skupině nejsou založeny na skutečné zkušenosti lesbičkami nebo gayi, nýbrž na stereotypech a předsudcích.
  Ochrana proti násilí a diskriminaci je u homosexuálů velmi důležitá, stejně jako u ostatních menšinových skupin. Některé státy zahrnují násilí vůči osobě na základě její sexuální orientace pod "hate crime" (zločin z nenávisti) a osm států USA má zákony proti diskriminaci na základě sexuální orientace.
• Může léčba změnit sexuální orientaci?
  Ne. Přestože homosexuální orientace není duševní nemocí a neexistuje žádný lékařský důvod pokoušet se o konverzi lesbiček a gayů k heterosexuální orientaci, nekteří jedinci mohou chtít změnit svoji orientaci nebo orientaci někoho jiného (např. rodiče by mohli chtít léčbu svého dítěte). Někteří terapeutové, kteří se takovýmto druhem léčby zabývali, tvrdí, že změnili léčbou klientovu sexuální orientaci (z homosexuální na heterosexuální). Bližší prozkoumání jejich zpráv však ukazuje na mnohé faktory, které vzbuzují pochybnosti: řada takovýchto tvrzení přicházela spíše od organizací s ideologickým náhledem na sexuální orientaci, než od výzkumníků z oblasti duševního zdraví, léčba a její výsledky jsou špatně zdokumentovány a doba, po kterou byl klient po léčbě sledován, je příliš krátká.
  V roce 1990 Americká psychologická asociace oznámila, že vědecké důkazy neukazují, že by konverzní léčba fungovala a že může způsobit více škod než užitku. Změna sexuální orientace jedince neznamená jen prostou změnu jeho sexuálního chování. Vyžadovala by změnu jeho cítění a sexuálních tužeb i změnu jeho sebepojení a sociální identity. Ačkoli někteří lékaři z oblasti duševního zdraví se o konverzi sexuální orientace pokoušejí, jiní pochybují o etice snahy o terapeutickou změnu vlastnosti, která není poruchou a je velice důležitá pro identitu jedince.
  Ne všichni gayové a lesbičky, kteří vyhledávají terapii, chtějí změnit svoji sexuální orientaci. Gayové a lesbičky mohou usilovat o odbornou radu ze stejných důvodů jako kdokoli jiný. Mohou vyhledat pomoc psychologů ke "coming outu" nebo k vyrovnání se s předsudky, diskriminací a násilím.
  
• Proč je pro společnost důležité, aby byla lépe informována?
  Poučení všech lidí o sexuální orientaci a homosexualitě patrně zmenší předsudky proti gayům. Přesné informace o homosexualitě jsou obzvlášťe důležité pro mladé lidi potýkající se s vlastní sexuální identitou. Obavy, že přístup k takovýmto informacím ovlivní něčí sexuální orientaci, jsou neopodstatněné.
  

  (překladem oficiální zprávy Americké psychologické asociace)